Limity dialogu
Čeští intelektuálové se vzájemně neposlouchají, bez toho spolu ale nemohou diskutovat
Pod titulkem Svět podle Bělohradského publikoval Erik Tabery v Respektu 25/2009 reakci na esej Václava Bělohradského Nečitelná země (Právo, 23. května 2009). Oba texty mohou sloužit za příklad vzájemné hluchoty českých intelektuálních elit.
Svůj text Tabery začíná shrnutím hlavních tezí Bělohradského eseje a konstatováním, že při psaní vycházel „z mylné a umělé úvahy“. „Česká pravicová média,“ píše v Taberyho podání Bělohradský, „narušují demokratický chod země, protože straší kritické čtenáře návratem komunismu, Kremlem a dělají hon na vše levicové.“
Hned v úvodu přitom pomíjí Bělohradského tezi, že disent jako celek se před koncem osmdesátých let sjednocoval na kritice průmyslové modernity a faktu rozdělení světa (ne na kritice komunismu a situace v jednom z bloků). Bez odpovědi tak zůstává otázka, kdy a z jakých důvodů občanská pravice jakožto následovník pravice disidentské tyto pozice opustila. Levicová debata svůj podiv v této věci již delší dobu formuluje do otázky, čím to je, že lidé, kteří ještě v roce 1988 dokázali společně naformulovat a podepsat manifest Hnutí za občanskou svobodu Demokracii pro všechny (A. Vondrou a V. Havlem počínaje a J. Šabatou nebo E. Kantůrkovou konče), zastávají dnes postoje natolik odlišné, že de facto vylučují jejich vzájemnou spolupráci.
Zdroje našich obav
Tabery Bělohradskému mimo jiné vytýká, že kritizuje „hmotu zvanou média“ a nejmenuje konkrétní novináře, z jejichž textů v eseji vychází. Nebyl by problém doplnit k citacím použitým v Nečitelné zemi jména Teodora Marjanoviče, Karla Steigerwalda nebo – pro mě překvapivě – Josefa Chuchmy. Neoslabuje oprávněnost Taberyho výtky, když vidíme, že Bělohradský cituje od autorů takto odlišných? A nepomine její oprávněnost zcela, když připomeneme komentář nazvaný S Hermanovou na Jičínského, který počátkem loňského roku v Lidových novinách publikoval Zbyněk Petráček? V závěru diskusí o vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů tehdy elitní pravicový komentátor formuloval spor o Ústav jako „kauzu (…) ‚stát versus ČSSD‘“. Verbálně vyloučil demokratickou politickou stranu (ba dokonce politický proud) ze společenského dialogu. A nestalo se nic.
Vyjmenovali jsme čtyři z možná třiceti hlavních politických komentátorů v České republice. Kdo pozorněji sleduje česká média, ví, že názory této čtveřice rozhodně nejsou okrajové. A řečeno s Bělohradským: „Komentátoři ustavují modely ‚politické argumentace‘, a z nich pak odvozuje politické rozhodování v zemi svou legitimitu.“
Česká pravice se ústy svých mluvčích obává návratu komunismu, levice (zejména ta demokratická) se obává své marginalizace pod heslem antikomunistického boje. Způsob psaní našich médií tyto obavy neoslabuje a neoslabí je ani Taberyho teze, podle které podstatou antikomunismu není „nic více“ než „odmítnutí představy, že komunistická ideologie hlásající ‚třídní‘ nenávist, teror a vedoucí všude tam, kde se ujala moci, k zotročení člověka, se může reformovat“. Snad by takto šlo psát o stalinismu, kdyby ovšem Tabery o pár řádků níže nedoplnil, že antikomunismu jde prostě „o to, aby se k moci nedostali lidé, kteří otevřeně hlásají, že chtějí změnit režim. Lidé, kteří období totality 1948-1989, kdy samotné volání po volbách, po výběru jiné než komunistické strany bylo úředně označeno za zločin a šlo jej trestat až smrtí, označují za nejlepší etapu našich dějin“. Tyto teze totiž levicový čtenář může těžko přijmout i jen jako rétorickou figuru. Opravdu Tabery považuje období let 1948-1989 za jednolitou totalitu? A co přinejmenším období pražského jara, které explicitně odlišuje i porevoluční lustrační zákon? A opravdu šlo volání po svobodných volbách – třeba na jaře 1986 – trestat smrtí?
Tabery Bělohradskému oprávněně vytýká, že si neklade některé důležité otázky, například o vztazích s Ruskem. Jenže totéž platí zcela identicky v opačném gardu. A – možná je to důležité upozornění – Tabery nerozlišuje z normalizačních kořenů vyrůstající technokratické a ekonomické kádry, které jsou na české levici jistě přítomné, od levicového disentu a exilu. Hází do jednoho pytle různé proudy levicové inteligence, voliče i členstvo různých levicových stran. Při současné úrovni české společenské diskuse bude Taberyho – možná nevědomě a chci věřit, že i nechtěně vedený – antikomunistický výpad vnímat jako útok takřka celá česká levice. Myslí si ale Tabery, že takřka celá česká levice usiluje o návrat před listopad 1989?
Demokratická levice s občanskou pravicí sdílejí tezi, že Česká republika má jako země svou budoucnost hledat v evropském rámci a že je třeba podporovat všestranný rozvoj (evropské) občanské společnosti. To ostatně může být právě ona alternativa k antikomunismu, kterou Tabery v Bělohradského eseji nenachází. Letos a příští rok si budeme připomínat události vedoucí k pádu železné opony a sjednocení Německa jako předzvěsti sjednocení Evropy. Nebyla by česká občanská pravice s to odpoutat se od únavného hájení anachronických antikomunistických tezí a promyslet namísto toho vlastní pozitivní evropský program? A nemohli by zástupci hlavních českých myšlenkových proudů oslavit dvacáté výročí naší demokratické revoluce u jednoho kulatého stolu ve snaze formulovat takovýto evropský program společně? Pro tuto cestu hovoří přinejmenším jeden pragmatický důvod: pokud naše desetimilionové národní společenství nebude hovořit jedním více méně společným hlasem, nebude mu v půlmiliardové Evropě nikdo relevantní naslouchat.
