O slavnosti Plastic People of the Universe
V pražském Paláci Akropolis se 26. ledna uvádělo na veřejnost nové CD skupiny, jež je současně legendou českého undergroundu i nezničitelným proudem těžko uchopitelné tvůrčí energie.
Bylo to jako kdysi, když se ohlásila demonstrace a všichni pak věděli, kam směřují, kam jdou.
Na koncert křestu nového CD Maska za maskou jsem čekala netrpělivě celé Vánoce. Deska vyšla těsně před Štědrým dnem a já už jsem tušila, že tentokrát bude koncert jiný, úplně nový.
Violoncellista Josef Klíč otevřel prostor hudbě, udělal overturu Requiem za Mejlu. Roztříštil, dekonstruoval requiem energií hry a nádherného hlasu.
A to bylo více než symbolické, protože, nejenže po Novém roce to bylo právě devět let (devítka značí plynutí osudu a nový začátek), kdy Mejla Hlavsa zemřel, ale kapela vystoupila s novým zvukem a novými básněmi. Václav Havel se jako kmotr nových písní choval velmi otcovsky a jemně a když po vstupu na pódium pozdravil publikum slovy „Milí spoluobčané“, všimla jsem si, že mi po tváři tečou slzy, asi překvapením, jak doopravdy milé toto oslovení je.
Vždycky mne rozvibruje recitace Vratislava Brabence, která stejně jako u Magora Jirouse má váhu kázání. Brabenec vypadá nevinně a obyčejný text: Marie, vstávej je zase den! je výkřikem do tmy a nebo do světla s kouskem naděje zjizvené duše.
Vráťa vypadá velmi nevinně a klidně a mírně, ale vždycky z něj vypadne něco nádherného, burácejícího a zneklidňujícího.
Před půl rokem Eva Turnová řekla, že se jí přestává o Mejlovi zdát a cítí, jak ji pomalu „...k té base pouští…“ Představuji si to tak, že už ji přestal držet za ruku na hmatníku a nechává ji volně hrát. Eva je tvůrčí, psavá, plná svých melodií a veršů a my se můžeme jen dohadovat, jestli je nebo není ovlivněná Vráťovou strašlivou silou neviditelnou na pohled ale jasnou v recitaci i hraní. Kapela nehledá nového lídra, další osobnost, je víceméně jednolitá a panuje tam nyní vzácná vzájemnost podřízená umění bigbítu. Vše slouží zvuku, písním, hraní. Osobní averze, žárlivosti, vzteky se rozplývají v nekonečnosti možností a hledání hudebního výrazu, výrazu sebe sama. Není třeba dál zůstat věrný Mejlovu basovému soundu a postoji, je třeba jít dál a věřit své cestě, na které je samozřejmě i Mejla i nehrající člen kapely Václav Havel i ten, kdo stojí vedle mne se svým nástrojem a osobní citlivostí.
