Věc Makropulos – Zavři oči a poslouchej
Na scénu Národního divadla v Praze se na chviličku vrátila Věc Makropulos Leoše Janáčka. Některé inscenace, zvláště opery, se na velké scéně hrají z různých, hlavně provozních důvodů tak málo, že vidět je, by mělo být zvláštní událostí. Ne vždy jí však jsou.
Leoš Janáček jako výhradní tvůrce libreta s Karlem Čapkem text nekonzultoval.
Zhudebnění Čapkova dramatu si vyžádalo přepis dějových souvislostí a přizpůsobení hudebnímu jazyku. Janáček vypustil celé pasáže popisující děj a vysvětlující chování a charakter postav. Janáček sám není lehký autor jak na dramatickou a hudební interpretaci tak na emoce diváka.
Hlavní úlohy Emilie Marty - Eliny Makropulos se zhostila německá sopranistka Gun-Brit Barkmin, dirigentskou taktovku držel precizní Tomáš Hanus a režie se ujal Američan Christopher Alden. Česká hudba, stejně jako české kulturní prostředí se svým zcela specifickým jazykem, kterým se nemluví nikde jinde na světě, je pro zahraniční tvůrce vždy velkou výzvou i tvrdým oříškem, na kterém vylámat si své profesionální zuby není vůbec problém.
Hlavní postavě Elině Makropulos, která oplývá malebným hlasem, není rozumět, nejenže je text těžký na zpívání, protože Čapkova literatura, i když upravená Janáčkem, se ke zpívání samozřejmě nehodí, je nepředvídatelná a velmi strohá. Náš divák nestačí sledovat děj a ačkoli slyší důvěrně známou řeč, vypomáhá si titulky. Bohužel zvláště u takto těžkého textu je na překážku, když interpretka neví, co zpívá, nerozumí slovům. Dramatizace zpěvu je zbytečně náročná a stírá napětí hudby a hlasového projevu. V původním Čapkově textu není závěrečná scéna opilecká, nýbrž paní Makropulos jasně zpívá, že umírá, protože už dovršila svých 338 let, které elixírem získala. Německá vynikající sopranistka se na zadní scéně potácí s flaškou v ruce a poťouchle se směje, protože ji nikdo jako třistatřicetiosmiletou nechápe.
Závěr je tedy nesmyslně komický a místo, aby Makropulos působila jako zjevení zázraku, jsou všechny ostatní postavy běžného věku rády, že ji mají z krku.
Rozsáhlou scénu - procovskou advokátní kancelář, protíná zlatým řezem řada prosklených dveří vedoucích do zadní části jeviště jako do stanice metra. Je vysvícená zezadu, takže oslňuje. Nad ní visí zelený závěs. Zelená nepatří do alchymického procesu ani nebyla Čapkovou oblíbenou barvou. Její odstín připomíná hrachovou kaši, světlo s ní nemá šanci pracovat, přesto strhává na sebe pozornost snad svou ošklivostí jako normalizovaný textilní design 70. let. Chvílemi nezbylo než zavřít oči a jedině tak uvolněně sledovat složitý pohyb Janáčkovy hudební duše.
Praha, Národní divadlo, 2. února se Věc Makropulos uváděla jako obnovená premiéra. Další představení: 12. 2, 18. 3 a 23. 3.
