Kajínek

Film režiséra Petra Jákla, před nedávnem uvedený do kin, volně zpracovává mediálně známou část příběhu vězně Jiřího Kajínka. Český pokus o profesionální akční film vypovídá částečně i o absurdní realitě současnosti.

Film je fikce a zároveň polodokument, míchají se v něm žánry zobrazování skutečností, informací i příběhu. Působivý obraz prostředí zprostředkovává kamera F. A. Brabce i rytmicky zajímavý, dynamický střih Jiřího Zbrožka. Scénář,  pod kterým jsou podepsaní Petr Jákl a Marek Dobeš, je jako pečlivě opracovaný diamant. Profesionálně naznačovaná pravděpodobnost, minimum stylizace, syrovost, absolutní schopnost reflektovat prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Scénář nemá hluché, mělké nebo nejasné místo. Ke každé situaci, která se na plátně odehrává, je možné přistupovat z více hledisek. Gogolovsky a tedy nelítostně odráží rychle běžící současnost – samolibost mocných, bezradnost stáda. Nikdo nikomu nevěří, všichni se dobře znají, někteří znají všechny, je potřeba neustále dokazovat sílu každým slovem, každým okamžikem, protože ti, kteří jsou v pevné hierarchii nepřekonatelně dole, se stávají obětmi. Kajínek je obětí systému pevně stanoveného zločineckého prostředí – rámce, do kterého patří všichni – ti kteří jedí suši i studené párky, právníci, politici, soudci, policisté, zloději, bachaři, vězni. Ulice není bezpečná, trezor není v bezpečí, dům ani práce, povolání.

Dlouhé introspektivní záběry – kamerové portréty vypovídají více než sáhodlouhé vysvětlovací mluvené pasáže, na které jsme zvyklí ze současných českých filmů.
Až v druhé polovině se dozvídáme pevnější obrysy zprvu nejasně povrchní postavy mladé advokátky, motivy jejího jednání. Protože touha po spravedlivém procesu by nebyla  pravděpodobná, tvůrci využijí jednoduché zkratky, jak zapojit v podstatě jedinou nevydíratelnou postavu ve filmu do systému, kde ona volně prochází mezi soudní síní, návštěvní místností vězení, romským ghettem, aniž by ji kdokoli ze zabijáků zastavil.
Jediná její slabá chvilka, kdy vzlykající v náručí svého milence přizná: Fastová byla moje sestra, bylo mi čtrnáct, přijeli k nám... touto jedinou upřímnou větou podepisuje výkon popravy svého milence. Zatímco on jí neřekl nic a zakazuje jí se případem zabývat, aby ji chránil a tím i sebe, ona vyzrazením motivů svého jednání odhaluje nejen svou nezranitelnost, ale přímo nabízí svého muže na obětní oltář.

Film neodpovídá na základní otázku, je-li mediálně známý vězeň vinen, či nikoli. Kajínek je zástupná figura, příběh vězně je odhalen jen zčásti, velká část zůstává skryta, není vyzrazena ani v gestech, ani v dialozích. Kajínkova skutečná věta vyslovená v televizním dokumentu žurnalisty Petra Klímy: já jsem zloděj, ale nejsem vrah, je ve filmu nahrazena: do vězení se dostanete kdykoli, i když neuděláte nic. Což je vyšší, avšak pravděpodobný stupeň absurdity touhy po spravedlnosti.

Film je veskrze mužský, ženy hrají roli loutek, parťaček nebo snadných obětí. Najdeme v něm vděčné záběry známé z kultovních filmů – Nepřítel státu nebo Natural Born Killers. Realistické scény mučících výslechů vyrovnávají nadsázku neschopnosti policistů chránit nejen civilisty, ale i ostatní vězně a systém vůbec. Nekladou otázku, jak je to možné, poukazují na to, že to tak prostě je.

Role, kterou hraje Tatiana Vilhelmová, je více než na straně postavy Kajínka na straně diváka. Ona odhaluje postupně na své cestě za pomstou, kdo je skutečně nebezpečný, kdo je oběť a také fakt, že jí nikdo nepomůže. Ovšem svým přiznáním, že obdivuje toho, kdo ji pomstil, se vřazuje do systému a tím dává reflexi divákovi. Ano, i ty, který sedíš v kině, jsi a můžeš kdykoli být součástí tohoto systému korupce, násilí, moci a peněz.

Umírající a fyzicky slabá postava, kterou hraje Vladimír Dlouhý a která je jediným viditelným vrcholem pyramidy, vede za ruku malého chlapečka – svého vnuka. Tím dokazuje, že má všechny svoje věci pod kontrolou, ukazuje všem svoje tzv. slabé místo. Chlapečka zároveň před sebou postrkuje jako štít, kterým říká: Já jsem nemocen, ale moje moc nad vámi mne přežije v tomto chlapci. Zde neplatí, že kdo vyhrožuje, má strach, hraje si, nebo mu už na ničem nezáleží. A nebo jen plní další příkazy. Scéna konfrontace na chodbě soudu – toto je můj vnuk a vy máte také vnoučata, že, paní předsedkyně, jak se jen jmenují, František a ... – je možná zbytečně polopatě, ale scenáristicky vděčná, atmosféru utvrzující.

Hierarchie moci je jasná, zatímco vykonavatelé vražd, vydíraní a mrzačení bydlí v romských ghettech, šéf má ochranku, dům na kód, pevnou zeď, dvojice právníků žije v drahém loftu, spoléhá se na ochranu peněz, která se ukáže jako velmi křehká, povrchní. Soudci, svědkové, právníci ochranu nemají. Proto se okamžitě stávají rovnocennými oběťmi. Svědkové ztrácejí důvěryhodnost a tím i celý svůj smysl – z pouhého strachu. Postava Vladimíra Dlouhého je jediná ve filmu, která zřejmě ví všechno, proto si může dovolit mluvit s kýmkoli, orientuje se a podle toho se i chová.

Film je syrovou výpovědí o současném stavu společnosti, bez stylizace, pro mnohé jistě překvapivou. Bez kladení otázek, bez nadsázky. Film Kajínek je pro ty, kteří už zapomněli, jak vypadá ulice, že existují věci, které vůbec nezáleží jen na nich, že nikdy nevím, koho mám za zády. Že většina lidí nežije, nemluví a nemyslí stejně jako já. Že jsou situace a způsoby, kdy svobodná volba neexistuje, neexistuje možnost rozhodnout se, cesta k úspěchu není vystavěna z poctivé práce, není lemována osobní obětí a dobrými úmysly.
Akčnost je akční, drsnost je drsná, pravděpodobnost je vystavěná na realitě. Vymyká se českému prostředí, rámci přijatelnému pro českou filmovou kritiku. Film je univerzálně kvalitní, překračuje hranice jednoho proudu estetiky, mohl by být natočen kdekoli na světě. Je srozumitelný a každý si z něj odnese tolik, kolik unese.

Kajínek
Režie: Petr Jákl
Kamera: F. A. Brabec
Scénář: Petr Jákl, Marek Dobeš
Hudba: Václav Noid Bárta
Odborná spolupráce: Josef Klíma, Janek Kroupa
Hrají: Konstantin Lavroněnko, Tatiana Vilhelmová, Boguslav Linda, Michal Dlouhý, Vladimír Dlouhý a další.
Uvedení do kin: 5. 8. 2010

Nahoru