Slovenský Faust Charlese Gounoda v Praze

Slovenské národní divadlo hostovalo 13. dubna na scéně Národního divadla v Praze s operou Charlese Gounoda Faust. Představení bylo plné vynikající a naprosto přirozené herecké, taneční a pohybové kreativity pěvců.

Postavy Fausta a Mefista od začátku vypadají jako dvojčata – dvě tváře jedné duše. Mefistofeles je Faustovým alter egem. Chodí všude spolu jako dramaticky nerozlučitelná dvojice. Osvětlení kužely bílého světla směřujícími z provaziště dolů na scénu dovnitř i ven a vytvářejícími v prostoru před horizontem obrovskou nehmotnou bílou postavu, zobrazuje buď obraz nevinné Markétky, její duše nebo Anděla, Boží světlo. Mefistofeles a Faust chodí po scéně tam a zase zpět a jejich kyvadlovitý pohyb je podobenstvím o věčnosti času,  ve kterém nezáleží na tom,  jestli se vracíme do minulosti nebo směřujeme své kroky k nějakému vytýčenému cíli v budoucnosti. Všechno, co chceme a dosáhneme toho, se rozplyne ve věčnosti. Vytváří paradoxní ochranu našich rozhodnutí a činů v rámci nedozírna.

Faust si přeje mládí, lásku ženy a rozkoš a vášeň, na kterou si v jeho skutečném věku starce ani není schopen vzpomenout. Když dostane od Pekla všechno, může sám s odstupem pozorovat, co způsobil: pozoruje nezastavitelnou tragédii Markétčina příběhu, zabije jejího bratra, ona zabije dítě. Nikdo se neptá, jestli Faustův návrat a takto znovu prožité mládí stálo za tři vraždy. Sexuální tanec loutek – smrtek ve scéně Markétčina vykoupení z muk viny vzbudil pohoršení v prvních řadách hlediště, ačkoli tento tanec je v Goethově textu explicitně popsán jako orgiastický obraz.

Inscenátoři nešetří chodícími kyticemi čerstvých bílých hortenzií v Markétčině pokoji a efekty obličejů v křivulích a lahvích Faustovy zaprášené pracovny. Zadní projekce doplňuje  obsah jednání tvářemi postav nebo fotografiemi scény, což vytváří další časovou a prostorou dimenzi prožívaného obrazu. Faust se v běhu opery více a více stává divákem příběhu, který rozpohyboval svým návratem do času mládí. Vidí milovanou a zatracenou Markétku šílet, vidí její dobrovolný návrat do cely, kterou jí sám otvírá k útěku. Markétka Fausta pokořuje svým  rozhodnutím podstoupit trest, vrací se do cely a zavírá za sebou odemčené dveře. Manýristická scéna Markétčina utrpení a věznění končí jejím tancem ve svěrací kazajce.
Šílenství svědčí o autenticitě hereckého projevu. Sbor žen uzavírá příběh opery, sbor bílých postav v pozvracených rubáších s dlouhými rukávy – vykoupených bláznů Božích. Nebo obětí společenské mašinérie zakázaných a povolených vztahů.

Nastudování dirigenta Rastislava Štúra vyprávěcím hudebním jazykem je explicitní, citlivé a jemné. Narozdíl od dobových kritiků, kteří považovali Gounodovo hudební zpracování tématu ryze německého za zesměšnění a zpochybňování pravých hodnot vyjádřených dramatickou hloubkou a patetičností,  lze dnes říci, že Gounod pracuje s jistou dávkou křehkosti a kontrastu emocí přítomných ve vyprávění. Režie litevského režiséra Gintarase Varnase je poplatná spíše hudbě než Goethovu textu, což je zajímavé a opera se tak stává skutečnou a komplexní hudební podívanou.. Všichni umí všechno, přirozeně a volně se pohybují příběhem, jako by ani nešlo o jevištní stylizaci, ale o děj v realitě společenství, jemuž velí ďábel.

 

Faust
Charles Gounod
Libreto: Jules Barbier a Michel Carré
Hudební nastudování: Rastislav Štúr
Dirigenti: Rastislav Štúr, Pavol Tužinský
Režie: Gintaras Varnas
Scéna: Juraté Paulekaité
Světelný design:Kevin Wyn-Jones

13. dubna, Národní divadlo Praha

 

Nahoru