Hra na Teremina

Autorská hra Petra Zelenky vychází z osudového příběhu ruského vědce, tajného špiona Lva Sergejeviče Teremina, o kterém údajně prohlásil Robert Moog: „...nebýt jeho, nikdy bych nedokázal zkonstruovat syntezátor...“ Představení s Ivanem Trojanem je stálicí v programu Dejvického divadla.

Lev Teremin byl ve své generaci jedním z těch, kteří prožili celé dvacáté století (1896–1993). Narodil se v Petrohradě, vzkvétajícím průmyslovém městě, vystudoval inženýrství a hudbu – hru na violoncello. Čas trávil v laboratoři, neustále něco vynalézal a od začátku dvacátých let  zdokonaloval thereminvox, který měl  původně sloužit jako alarm.

V textu hry je prezentován jako alarm určený Leninovi do jeho pracovny, respektive na jeho pracovní stůl. Kdokoli se přiblíží k Leninovu pracovnímu stolu, tedy k thereminvoxu, spustí tento hlučný sirénovitý zvuk. Thereminvox vydává tóny při rušení směru elektromagnetických vln objektem (tedy rukou pouze přiblíženou k anténě. Pod ochranou Kremlu se Teremin vydává na koncertní turné po revolučním Rusku.

Lenin údajně viděl v  thereminvoxu ideální nástroj k propagaci plánu elektrifikace Ruska. A tak se vynálezce změnil v hudebníka, koncertujícího s vlastním vynálezem – který symbolicky představuje celý korpus Tereminova osudu. Se svým německým agentem se Teremin dostal přes Evropu do Ameriky. Okolnosti jeho cesty z Ruska do Ameriky zůstávají v ději hry záhadou. Z nejasných náznaků se můžeme domnívat, že byl vyslán už pod ochranou špiónského kabátu.

Děj hry se odehrává v letech 1928–1938. Teremin žije v Americe. Zde zažil triumfální příjezd s napětím očekávaného umělce, slávu vyprodaných koncertních hal, zahájení sériové výroby thereminvoxu, jeho neprodejnost, krach newyorské burzy, rozvod s první ženou, tajný sňatek s černoškou a nakonec podivný návrat v roce 1938 do Ruska za zcela nevyjasněných okolností. Zřejmě se jednalo o únos. Nebo stažení ze špiónské mise. Přestože v Americe o něm byli přátelé přesvědčeni, že nepřežil Stalinův koncentrační tábor Magadan, Teremin se z něj po roce na popud leteckého konstruktéra Tupoleva vrátil a pracoval pro ruskou tajnou policii až do stáří.

Divadelní hra klade mnoho nevyřčených otázek, které se přirozeně spouští v divákově imaginaci, právě bohatostí a zároveň zamlžeností příběhu. Právě to záhadné zmizení a po delší pauze opět vynoření se Teremina v Americe, kam se běžný Rus dostal jen stěží, dokladuje známý fakt, že v poválečném Sovětském svazu museli být všichni, kdo něco znamenali, členy KGB. Pokud přijmeme domněnku, že špion KGB je internován v táboře Magadan, protože toho příliš mnoho ví, a později propuštěn, aby pokračoval jako osvědčený profesionální špión v Americe dále, odpadají zbytečná psychologizování postavy Teremina. Není pak zajímavé na jeho postavě pozorovat, že se špatně chová k přátelům, milence, manželce, není schopen se o sebe postarat atd. Postava Teremina je tím dána, nemá vlastní život v pravém smyslu rozporuplného hrdiny, je to postava člověka veskrze pragmatického a naprosto nečitelného, v jehož životě vše podléhá službě. Tedy všechny postavy jsou loutkového charakteru a vztahy mezi nimi doopravdy nejsou. Proto je skvělé Tereminovu postavu  vystavět jako divadelní figuru, jejíž předlohou je jednolitý článek v systému bez lidských pocitů, nejistot a hledání. Člověk bez tváře, dobrodruh ve službě, podvodník, jehož život není jeho. Nelze se ho dotknout,  proto se nelze dotknout ani jeho vynálezu. Vymyslí něco, co existuje bez jasného a viditelného vztahu, nelze se ho dotýkat, přesto hraje. Teremin žije, má vztahy se ženami, ožení se, rozvede, žije každodenní život a přesto není, je to totiž někdo jiný, o němž ale nevíme nic a nikdy se to doopravdy nedozvíme. Jeho život, každá jeho prožitá minuta podléhá službě. Nepodléhá vlastnímu rozhodování, všechno, k čemu se rozhodne, kroky, které udělá, vše se může zrušit jedním příkazem. A to vysvětluje onu nesympatickou pragmatičnost postavy. Necitelnou,  bezkrevnou,  mrazivou vypočítavost v dialozích slušně vychovaného nečitelného člověka.

Hra neřeší úkol, který se nabízí: vysvětlit tyto pro vnějšího pozorovatele nečitelné a záhadné skutečnosti, které sice přímo nesouvisí s příběhem nástroje, ale souvisí úzce se životem podivuhodného člověka. V příběhu je pouze naznačeno něco, o čem lze říci, že je to univerzální život univerzálních figur, vše se totiž odehrává v dialozích, slovech. Chybí atmosféra a emoce. Ženské postavy logicky vyplývají ze systému, jak by to asi mělo být: první polovině představení vévodí vdaná panička, představitelka snobské americké společnosti, která si chce z ruského podivína udělat svého milence, nakonec mu podlehne a celý vztah bere jako pobídku k dobrodružství.

V druhé části – černoška, studentka, asistentka, později manželka z rozumu  je komplexní postava a zahrnuje v sobě svědectví osudu člověka Teremina i doby.
Její postava klade opět nevyřešenou otázku. Antisemitské, rasistické  a xenofobní Rusko vysílá do Ameriky Teremina, který se žení zrovna s černoškou v době, kdy v Americe existovaly kavárny pro bílé, kam chodil Teremin se svými obdivovateli? Je tedy jeho postava nekonvenční, tolerantní a ojediněle velkorysá, nebo sám sebe řadil mezi společenskou spodinu? Někoho, kdo ač požívající prapodivné slávy může být kdykoli sražen z piedestalu do bláta ponížení. Nebo se jedná o nerozkrytou vášeň, na kterou však není ani na scéně ani v textu žádný odkaz?
Proč si černoška vybere chladného kalkulujícího vědce, který má tak nejistou pozici ve společnosti, která jí pohrdá a ponižuje ji?  O jejím vnitřním životě a pocitech se také nic nedozvídáme.

Postava Teremina hraje roli – může to být kdokoli, kdo se dostane do určité situace, je vláčen okolnostmi, ale přitom sveřepě trvá na svých pozicích člověka zaujatého vlastními myšlenkami, je jedno, jestli je to umělec, hudební skladatel, malíř, vědec.chemik, fyzik. Je to někdo, kdo posedle myslí jen na to jedno –  na to svoje. Vše ostatní tomu přizpůsobuje: práci, vztahy, finance, životní styl, je schopen kdykoli vstát od stolu, aby si zapsal myšlenku nebo někomu ukázal, na co přišel, co si v železářství koupil a jak to funguje.
Postava s takto nastavenou psychikou samozřejmě přikývne spolupráci s KGB, pokud mu umožní ochrannou pozici v nevlídném, zmateném a nebezpečném světě.

V postavě Teremina se skrývá vnitřní napětí, které charakterizuje ducha doby, odráží jako zrcadlo, co se děje kolem něj. Chladně, náznakově, s odstupem novinové zprávy.
Komický je absurdní opakující se motiv Tereminovy schůzky s Leninem; nebo zážitkem ryze divadelního charakteru je živá hudební produkce koncertu hry  na thereminvox (nazývaný ve hře rusky: termenvox)

Autor a režie: Petr Zelenka
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Renata Weidlichová
Hudba: Karel Holas
Hrají: Ivan Trojan, David Novotný, Martin Myšička, Jiří Bábek, Tatiana Vilhelmová, Lenka Krobotová / Klára Melíšková, Jaroslav Plesl, Eliška Boušková, Pavel Šimčík, Václav Jiráček, Petr Koutecký

Nahoru