Po 41 letech: Ellington v Lucerně
V době zavřených evropských letišť se v Praze konal 22. dubna o den odložený koncert světoznámého Duke Ellington Orchestra. O den později okouzlilo americké těleso posluchače v sále brněnského Semilassa.
Komplikace s leteckou dopravou vyřešili pořadatelé vysláním speciálního autobusu do estonského Tallinu, aby čeští posluchači nebyli o dlouho slibovaný zážitek ochuzeni. Na pódiu Velkého sálu Lucerny sice chyběl současný dirigent, trumpetista Barry Lee Hall Jr., ale nahradil ho mladý, štíhlý a kultivovaný Thomas James. Dirigoval nenápadným způsobem, s grácií a ležérností vlastní hudebníkovi s větším než malým množstvím jazzu v krvi, bez námahy a monumentálních gest. Šelmími pohyby se obracel k orchestru a pak se zas nenápadně vracel k pianu zahrát svoje melodická sóla.
Kontaktní improvizace jednotlivých hráčů na trubky a trombony s dusítky – jedna z charakteristik, jež ve třicátých letech orchestr proslavily – vyvažovaly typický orchestrální swingový zvuk. V průběhu tříhodinového koncertu jsme slyšeli skvěle a s lehkým nadhledem provedené rytmicky nesmírně velmi komplikované a komunikativní skladby Take The Train a pak až do konce v tomto pořadí: The Mooche, Don‘t Get Around Much Anymore, Caravan, Satin Doll, Mood Indigo. Potlesk zavolal orchestr zpátky na scénu a přídavek zopakoval monumentální Rockin in Rhythm. Byl to iluzívní návrat do zlatých časů jazzu. Do časů před MTV, předbeatlesovských a předelvisovských. Nápadně lesklý červený závěs evokoval atmosféru doby, kdy zlaté časy jazzové hudby vyprodávaly kdejakou kokainovou Music Hall.
Duke Ellington, zakladatel orchestru, byl pianista a zavedl tradici vedení orchestru vsedě od piana. Příkladem ve vedení orchestru mu byl pianista a průkopník raného jazzu Jelly Roll Morton , který nejen skládal pro orchestr, ale zároveň aranžoval a byl i vynikajícím instrumentalistou. Duke Ellington dotáhl svůj styl k dokonalosti. Vycházel ze syrové černé hudby, čistého blues a na pozdějších skladbách je rozeznatelná i základní melodika rokenrolu.
Duke Ellington začal svou kariéru jako pianista v rodném Washingtonu v roce 1917. Jeho hráčské začátky nebyly úspěšné. V New Yorku se uchytil až napotřetí, v roce 1923, a záhy poté se ujal vedení tanečního orchestru. Do něho tehdy nastoupil trumpetista Bubber Miley, který byl mistrem v užívání dusítka a dalších artikulačních zvláštností. Ty jsou základem „jungle soundu“, dobového stylu, který rozvinul a proslavil právě Ellingtonův orchestr. Těleso získalo renomé ve slavném harlemském Cotton Clubu, kde začalo pravidelně nahrávat pro rozhlas a gramofonové společnosti. Skladbou East St. Louis Toodle-Oo, znělkou orchestru, etabloval Ellington s Mileym styl hraní, od nějž se až na výjimky orchestr neodklonil po celou dobu existence. První nahrávka Duka Ellingtona se objevila v distribuci v roce 1924 (Cho Cho Gotta Hurry Home) a Rainy Nights (Rainy Day).
Po odchodu z Cotton Clubu v roce 1931 začalo období velkých zájezdů, které Duke Ellington Orchestra proslavily i za hranicemi Spojených států. Ellington byl schopen během třicátých let proměnit svůj styl ze skalního syrového jazzu na tanečnější swing. Není bez zajímavosti, že v té době silně ovlivnil i československou divadelní a hudební avantgardu: E. F. Burian sestavil pro účinkování na scéně Červeného esa vlastní jazzový soubor, který se pokoušel napodobovat „jungle sound“ Ellingtonovců. Ve čtyřicátých a padesátých letech sláva Duke Ellington Orchestra stoupala. Duke skládal filmovou hudbu a v šedesátých letech sám hrál s celou škálou umělců různých stylů. Tvořil trio s Charlesem Mingusem a Maxem Roachem, spolupracoval s Armstrongem, který nechtěl být pouze „hvězdou v orchestru“ a vydal se na sólovou dráhu, a dále s Johnem Coltranem. Duke Ellington měl od počátku štěstí na spoluhráče, kteří věřili ve smysl existence orchestru a byli naladěni na stejný styl práce a tvorby a byli ochotni vyvíjet se stejným směrem. Po jeho smrti v roce 1974 převzal vedení orchestru jeho syn Mercer a v roce 1996 vnuk Paul.
Světoznámé těleso, pro mnohé nejslavnější jazzový orchestr všech dob, se vrátilo do Prahy po mnoha letech – v roce 1969 vystoupil Duke Ellington Orchestra v pražské Lucerně ještě pod vedením svého zakladatele.
