Řez dortem o dvaceti patrech velmi ostrým nožem, který odhalí jen tenkou část bytí umělců

Zastaveni nulté, ještě před tím než bili lidi na Národní třídě.
Zuby nehty a snad i stiskem popsaným v Černém obelisku jsme drželi existenci divadelní formace Alfreda a spol.
Dvě inscenace za sebou a bídnou existenci bez podpory, naopak, se vším, co nedůležitý soubor v očích kulturních činovníků znamenal. Tedy ne tak složité bytí, které zažívali věznění a bití přes prsty obrazně i doslova.
Získali jsme šanci doprovázet v Mnichově vyhlášení výsledků filmového festivalu Prix Jeunesse, kde jsme s Jánem Roháčem před léty vyhráli jednu z hlavních cen s Příběhy tří brouků. Vydělali jsme dost peněz, práci jsme postavili za honorář z Hesische Rundfunk před časem za inscenaci Deklaunizace. Jsme je hrozně prázdné, tedy : Lenka Machoninová, Mirka Vydrová, Lubo Piktor, Jiří Sova, Milan Štaindler, Jiří Reidinger. Dramaturgie Turba-Byland a režie Turba. Takhle jsme žili, v minulém režimu. Výdělky se rozdělovaly rovnoměrně a odlévalo se na budoucí inscenace. Od 74. roku, tedy skoro dvacet let nezávislé práce.
Oznámil jsem vůli postavit něco většího, soubor souhlasil. V té době jsem pro pana Balaďu stavěl scénické rekonstrukce dobových obrazů do Největšího z pierotů s Vláďou Javorským v hlavní roli.
Vymodlil jsem si do obsazení bývalých, převážně francouzských, žáků schopných provazochodeckých výkonů, Javorský a slečna, která hrála Dorotku, v přípravné fázi dřeli na laně.
Nově příchozí umožnili scény v divadle provazochodců nutné a oživující. Mezi nimi Philippe Olza, který získal roli Felixe Chiariniho, rodina Chiariniů v minulosti hostovala v Praze v Teatro Averino. Naučil se dost výrazně česky, takže nebyl dabován, a za svůj dobrý výkon získal honorář nevelký, ale přece jen významný.
Před jeho návratem domů jsem mu naznačil budoucí práci Alfreda a spol., vysvětlil mu systém společného investování do tvorby a můj zájem o jeho spolupráci. Šel rovnou z kasy, kde mu vyplatili honorář. Netrvalo dlouho, Olza vylovil obálku a plácnul s ní na stůl, s tím, že je to jeho příspěvek a že o práci s námi zájem má. Já s díky sebral obálku, pak po malé pauze Olza požádal o tisícovku, s tím, že je úplně bez peněz.
V dvouhodinovém představení byl skvělý, stejně jako všichni zúčastnění, Alberto Foletti, Jean-Marc Brisson a staří členové Lenka Machoninová, Milan Hugo Forman, Jiří Sova a Jiří Reidinger. Dramaturgii a režii jsem vedl já.

Zastavení první, v den, kdy bili lidi na Národní třídě.
Inscenaci, o které jsem výše mluvil, jsme dokončovali v roce 1989, premiéra byla stanovena na 17. listopadu a uskutečnila se ve Stodůlkách za Prahou, v té době ještě bez metra. Představení mělo titul Archa bláznů, protože jen blázni se mohou vydat na tak riskantní a nejistou plavbu.
Bylo plno, dlouhé a složité představení plynulo, poslední scénou byla Duranteho loutková fraška Rány holí. Začínalo se hrát s loutkami, které se holemi mydlí po hlavách, zoufale to bušení zní ve dřevě, pak jako choroba se bití přenáší mezi aktéry a vodiče loutek, už to není ona legrační souhra úderů dřeva na dřevo, ozývají se bolestné výkřiky bitých, pak i ony výprasky přecházejí do inzultací, a ty jako fyzické rány srážejí aktéry na zem, a bolí stejně jako rány holí. Někdo vykřiknul: „…lidi, nechte toho, chcete se tady pobít?“ V té chvíli se scéna, vor, začínala vzdalovat divákům a herci, kteří ztrátou kontaktu trpí, jako děti kňučeli, vzpínali prosebně ruce k publiku, neopouštějte nás!
To byl konec komedie ve Stodůlkách večer 17. listopadu. O tom, co se ve stejném čase dělo v centru Prahy, jsme nevěděli.
Po skončení premiéry jsme balili a byli bychom se dali do malé oslavy, kdyby nepřišly plačící dívky, které ty skutečné rány plastikovými holemi zažily v centru.
Druhý den jsme stáli před publikem v civilu a četli prohlášení divadelníků, ke kterému jsme se připojili. Náhodou to slovenský dokumentarista Drahoš Šišovič natáčel, třesou se mi tam ruce, papír vibruje. Nejsem z nejstatečnějších, ale  bylo jednoduché se připojit. Byl bych se vygumoval z vlastní existence, pokud bych to nedokázal.
To bylo v sobotu, a již v pondělí jsme byli vyhozeni z divadla, další reprízy se neuskutečnily.

Zastavení druhé, v roce prvních svobodných voleb.
Po půl roce jsme našli někde trochu peněz a přezkoušeli a hráli dál. Pod novým vedením ve Stodůlkách.
Dostal jsem dopis od ministra kultury Milana Uhdeho, abych se ozval, že věří, že najde způsob jak nám pomoci. Pak probíhala jednání po dobu roku, nic se nepodařilo, a ve štůsku korespondence s datem o rok starším nacházím další ministrův dopis, s oznámením, že je mu líto, že nám nedokázal pomoci.
Pak řada článků komentujících zánik souboru, především od Sergeje Machonina, s titulem Sbohem šašci! Přijal jsem práci pedagoga v Amsterodamu na Divadelní škole na oddělení divadla objektů.

Zastavení třetí, v době, kdy se rozbíhala první vlna kupónové privatizace.
Dostal jsem dopis od minulorežimního národního umělce Ladislava Fialky, který překvapivě začínal oslovením: „Drahý kolego, milý Ctibore!“ A pak následovala nabídka ke spolupráci v jeho oddělení pantomimy na pražské HAMU. Naše vztahy nebyly nikdy vřelé, spíš žádné, pár komických situací, které jsou do jiného vyprávění. Pomyslel jsem si: „..jdi se vycpat!“ Ke svému zděšení jsem se dočetl, že tu noc pan Fialka zemřel. Bylo mi trochu blbě u srdce, jako bych ho svým odsudkem do Hádu poslal. Jak jsem byl rád, když jsem se dozvěděl, že těsně před jeho smrtí vyšel článek s titulkem
Fialka mrtvý muž? To jsem nebyl já, to bylo ono memento vypálené na zdi. Možná! Nebo snad jen přepjatá struna praskla.
Do Amsterodamu přišla nabídka na převzetí vedení Fialkova oddělení v Praze. Poptal jsem se ve škole, ti mne do měsíce uvolnili, přijel jsem do Prahy, začal učit, beze smlouvy, jak jinak v Čechách, na konci měsíce telefon, že musím honem k podpisu smlouvy, jinak nedostanu honorář! Jak české!
Došel jsem na vedení akademie a tam mi byla k podpisu předložena smlouva na post vedoucího pedagoga za hrubý honorář 3 800 Kč. A prý to jinak nejde.Učil jsem do té doby na všech slušných školách mimů ve světě. V Amsterodamu za cca 5 000 guldenů, pro představu asi tak dvacetinásobek nabízené sumy. Telefon, a byl jsem zpět v Holandsku.
Studenti psali po škole Quo vadis?, chybělo Domine, a souvislost s apoštolem Petrem už zcela. Dostal jsem další nabídku, že si mohu udělat v Praze docenturu a že se situace změní. Opět uvolnění v Holandsku a návrat.
Habilitace úspěšná a hrubých 5 000 Kč měsíčně.
To už jsem zůstal, přece mne jen bavilo dát se do práce doma. Navrhnul jsem zbudování samostatné katedry nonverbálního a komediálního divadla na HAMU. S pomocí mnohých a vedení fakulty se podařilo. Kupónovou knížku jsem si nekoupil.

Čtvrté zastavení, v čase restitucí.
Rodina mé ženy restituovala část odebraného majetku, restituce byly přímé, nikoli dědičné.
Pozeptal jsem se v rodinné radě, jestli by souhlasili s mým dokoupením bývalého majetku na základě projektu divadla mimů, souhlasili.Tím byla odstartována dlouhá cesta za domovem mimů, lemovaná spoustou úskalí, dobrých vůlí, strachu a zášti. Ale zkušenost pozitivní převažovala, panové Vladimír Drábek, Olbram Zoubek, Jan Vedral, ing. Roman Bělor a celá společnost kolem Fondu pro kulturu a vzdělávání pomáhali.
V tomto roce start a pokračování příště.
Ale ve stejném roce se podařilo něco významného, co mělo nejdelší trvání.
Svezl jsem u Manětína Jiřího Křemenáka, aniž bych věděl o jeho vstupu do politiky a zvolení starostou obce Nečtin. Nabídnul mi k užitku pro moje, naše, kulturní aktivity odsvěcenou kapli sv. Anny v obci.
Napsal jsem projekt, setkal se s ministrem Uhdem, seznámil ho s projektem a získal jeho podporu, bez které by Studio Kaple pro práci mimů neexistovalo.
Ze zahraniční pomoci to byla paní Nele Hertling z Berlína, u které jsme v Akademii der Kunste a později v Hebbel theater hráli takřka vše, co jsme na scéně postavili. Z dalších Pierre Byland, Daniel Gulko, Lidie Azzopardi, Cesc Gelapert a mnoho dalších.
Návrh rekonstrukcí vypracoval architekt Tomáš Kulík, obec dodala stavaře, ministerstvo kultury finance. Studio bylo otevřeno v létě zmiňovaného roku. Mimové měli svou katedru a získali letní prostor k tvorbě.
Bál jsem se reakce místních, do jaké míry přijmou mimy, spíš šašky, a to v bývalé kapli, u které vyvěrá pramen vody, kterou když si potře oči slepec, prohlédne, beznohý vyrazí na pochod a tak.
Našel jsem francouzský text Žonglér matky boží o tom, jak žakéř, buffon hledá smysl svého bytí a nakonec se v klášteře předvádí před obrazem panny Marie a její obraz mu setře pot z jeho mokrého čela, a to v okamžiku, kdy představený kláštera vtrhnul do kaple, aby nepřístojnostem zaťal tipec. Bratři Formani kus nastudovali, přidal se Petr Čepek, hra v kapli, v den svého otevření, vedle jiných obrazů méně liturgických, naznačila místním, že i náš typ práce má něco spirituálního.

Páté zastavení, v čase, kdy se rozdělilo Československo.
David Vávra přijal nabídku vypracovat projekt divadla mimů v Praze. Po řadě peripetií se vstupem Julie Šulcové do projektu, který dokončoval Vávra, došlo ke třetí změně autorů, a to v kapli osvědčený architekt Kulík a jeho kolega, zkušený divadelní spolutvůrce architekt Smetana.
Ve škole se blížili k absolutoriu první mimové.
V kapli vystupují před vyšňořenými návštěvníky z obce progresivní umělci odkdekud. Divácký prostor v kapli pro dvě stovky lidí byl plný, tančila skvělá Marcía Barcelos se svou kompanií Kastafiore.
V sále jsem si všimnul hocha s lahví piva, jak si občas přihne. Marcía vstoupila na scénu s hořící cigaretou, natáhla pořádný šluk a zvolna vypouštěla kouř tančící svůj mdlý taneček a ona inspirovaná tvarem pohybu se přidala. Skvělé!
V tom se pitel piva, neznalý divadelních konvencí, ozval hřmotným hlasem: „Tady se nekouří!“ Že měl vestičku pocintanou pivem mu nevadilo, ani publiku beroucímu na Plzeňsku pití piva jako dýchání.

Zastavení šesté, v roce, kdy se stal Václav Klaus premiérem.
Potud šlo o mrak organizace, spoustu učení, diplomky a absolventská představení. Konečně začínáme s tvorbou. S experimentem. Kde jinde, než na škole? Začínám s projektem Hanging man.
Nejdřív na konstrukci z lešenářských trubek zavěšuji lidi hlavou dolů za nohu, za nohy, v závěsu připomínajícím pás cudnosti nebo mučící přístroj za zadek. Vše je takřka postaru, tvary pohybů jsou stejné, vyjadřují tytéž pocity, jen mají odlišný tvar.
Zvedán ruku nad hlavu, ale vlastně ji pouštím do prostoru pod sebe. Jdu do podřepu, ale namísto zadržovaného a kontrolovaného klesání táhnu velkou silou tělo nahoru. Vzniká nový slovník, který vybičuje pozornost publika od prvního okamžiku hry. Profit je velký, nebývalá pozornost.
A pak, visatec je pozice útrpná, diváci zadržují dech a soucítí s visícími. Časy se koncentrují, co normálně může trvat, ve visu se zkracuje. Jednak kvůli hrajícímu, který nevydrží ve visu mimovat víc jak tři, čtyři minuty, ti největší borci se dostali maximálně na osm minut, jednak divákovi minuta připadá jako dlouhý čas. Čas má novou dimenzi.
Mluvíme o stejných zkušenostech jako v tradičním pojetí. Zrození, hledání, vztahy. Zkoušíme dueta, Petr Krušelnický s Marcem Pohlem, Halka Třešňáková s Petrem Krušelnickým, Petr Liška s Housenkou (Jana Kličková). Halka doplňuje barvy části těl, kameny zavěšené na nohách a rukách. První verzi hrajeme na festivalu Istropolitana v Bratislavě. Jsme výrazně zaujatí, diváci s námi.

Zastavení sedmé, v roce konce balkánských válečných konfliktů.
Jsem pozván do Berlína, abych vedl stáž visatců.
Pracujeme v bývalých stájích východoněmeckého prezidenta Honeckera, poznávám Prenzlaurberg, bývalou východoberlínskou čtvrt, místo s širokými ulicemi plnými života. Praha byla vydána turistům, Němci si ve svém městě užívají s tím, že nám užitek nabízejí společně s nimi. Práce na hangingmanovi pokračuje, mezi studenty jsou Maďaři,Holanďané, Rumuni, Rakušanka a Švýcarka. Výsledky prezentujeme v uzavřené demonstraci pro účastníky dalších kurzů a  informované příznivce. V Praze přednáším profesorskou přednášku a dostávám souhlas většiny profesorů s udělením titulu.

Zastavení osmé, v roce prvního udělování kulturních grantů.
Stavíme další představení. Komorní, amorální klauniádu podle Pierre Bylandova a Philipe Gaulierova představení Talíře, které jsem opakovaně viděl a obdivoval. Se souhlasem autorů a s příslibem komického autorského honoráře.
Dramaturgicky představení upravuji, dodávám postavu, kterou v prvních reprízách hraji já, a režíruji.Třískáme na scéně každý večer dvě stovky střepů talířů, divákům to připadá, jako bychom rozmydlili sklad hotelu Alcron. Šetřivci odcházejí popuzeni ze sálu. Pierre Byland dopadl hůř, vlastní matka s ním na dlouhý čas přerušila styky. Nojo, on je ze švýcarského Arrau. A přitom s tím už dávno přišli francouzští klauni, račte si to přečíst v Rémyho klaunských entrée.
Dostali jsme stavební povolení na Alfreda ve dvoře. Divadlo se mělo původně jmenovat Bouda, podle bývalého divadla na Koňském trhu, ostatně v ulici, kde divadlo stojí, stávalo divadlo ve dvoře Zlatá palma.
Divadla mají základní kameny, my máme jen kamínek, který mi přivezl André Chamoux z míst,kde stávalo divadlo Funambules, ve kterém ten největší z Pierotů, po matce Čech, narozený v Kolíně nad Labem, hrával. Veliká sláva při ukládání malého základního kamínku a stavba začala.

Zastavení deváté, v roce otevření Divadla mimů Alfred ve dvoře.
Rok pro mne nezačal zrovna šťastně. Na dvoře se prohlubovala strašidelná jáma, lidé v domě trpěli hlukem, smradem z bobcatů, které stokrát za den vyvážely materiál průjezdem na ulici.
Zase hromada organizace a příprav na otevření divadla festivalem. A do toho telefon z Francie.
Režisér ten a ten, připravuje Gončarova Oblomova, nějaké měsíce zkoušky v Paříži, pak tamtéž reprízy, přejezd do Bruselu, tam další představení a nakonec do kanadského Montréalu, vám nabízí režisér roli Zachara. Mluvíte francouzsky, jste bělohřívý a starý, nemnoho textu, využijeme vaše mimické schopnosti. Ano, to je báječná nabídka, zavolejte mi za hodinu, trochu se musím rozmyslet.
No, to se rozumí samo sebou, zněla odpověď, zavěsili.
Já neměl co rozmýšlet, věděl jsem, že to musím kvůli Alfredu odmítnout. Hodinu mi cákaly slzy smutku. Vyplakal jsem se, přijal telefon, statečně odmítnul a bylo po šanci, jaká se uchází jednou za život a spíš ani tolikrát ne.
Divadlo bylo dostavěno, získalo cenu obce architektů a dodnes je uváděno jako jedna z nejlepších staveb nových časů.
První představení zahrál slavný švýcarský klaun Dimitri. Zahajovací festival dobrý, premiéra Hanging mana navržená na představení roku, Alfred na divadlo roku.Tak ten rok skončil dobře, skoro vítězně. Mimové měli svoje divadlo v Praze a jediné na světě, svoji katedru a Studio Kaple v Nečtinách.

Zastavení desáté, v roce vítězství v Naganu.
Byl to sen, který jako každý sen má svůj konec s procitnutím. Zapomněl jsem na starou dobrou závist, v Českých zemích pěstovanou a propracovanou do velké znalosti prostředků zmaru.
Zvláště dobře vycvičená bývá armáda průměrných, kteří trpí svým věčným čtvrtým místem v pořadí.
Zatím jsem žádné nebezpečí neviděl a netušil, a že jsem dotlačil káru na zenit kopce, mi nebylo jasné. Ale nepředbíhejme!
Japonská hudební akademie v Toyamě nabídla spolupráci v tom smyslu, že naše katedra postaví obraz, přijedeme do Japonska, během několika zkoušek spojíme jejich hudební nastudování s naším scénickým a několikrát hotový hudebně scénický kus sehrajeme. A že by to měl být Ramusův a Stravinského Příběh vojáka. Už jednou jsem se ve  výročním roce Stravinského narození dotknul díky Strniskovi příběhu v Bratislavě.
Krásná věc. Škola žádné prostředky na realizaci neměla, a tak se Alfred ujal investic, představení bylo postaveno, odvezeno do Toyamy a realizováno.
Japonci nám dopřáli shlédnout Nó divadlo, odvezli nás šinkanzenem do Ósaky, ubytovali v přepychovém hotelu, krmili lahůdkami a pak šup, v jednu odpoledne do divadla. Jeden kus, pak další, další, mezihry kjógeny a další kusy, až do šesté večer. Většina studentů spala. A to byla krátká verze pro netrpělivé cizince!
Já měl masovou přednášku v akademii. To znamená napěchujete velký sál zhruba třemi sty žáky, za hlavou je veliký transparent, ze kterého jsem jen pochopil „Turba san“, a čiň se, kantůrku! Šlo o spoustu práce, kterou vám nikdo nebere a nezávidí, ale všechen ten krém kolem nezůstane bez povšimnutí.
Stravinského jsme uvedli s českou kapelou a panem Rackem v roli vypravěče  v Alfredovi, přidali jsme další inscenace, vlastní i pohostinské.

Zastavení jedenácté, v roce vstupu do NATO.
Na stavbu divadla jsme získali prostředky skladem dárců vyprovokovaných Fondem pro kulturu a vzdělávání, na provoz ve třech prvních letech nám byl přisouzen grant švýcarské Pro Helvetie na tři roky rozjezdu divadla s tím, že dál musí převzít financování domácí instituce.
Rok práce ze švýcarského grantu pokryl přípravné práce a stavbu týmu, druhý a třetí rok jsme postavili a hráli devět inscenací vlastních a zhruba jedenáct přizvaných.Ve dvou letech jsme uváděli dvacet inscenací. Mezi nimi řadu významných, Mummennschanz, Yves Marc s Claire Heggen, Ilku Schonbain, zmíněného Dimitriho, později dceru Maschu, Daniela Gulka, Alana Le Bona, Stoku a vše, co u nás znamenalo kvalitu, pochopitelně Šaška a královnu, mladé mimky s Alenou Dittrichovou v čele.
Odjeli jsme na další společné práce do Japonska, tentokrát s Paul Ducovým Čarodějovým učněm, čtyřvětým sólo houslovým koncertem Isaye č.2, a napotřetí s Prokofjevovým Péťou a vlkem.
Hráli jsme v Berlíně, v Bruselu na Europápiích, na festivalu mimů v Perigueux, v Lodži. Poslední vystoupení v cizině se  odehrálo v New Yorku v divadle The Kitchen na Manhatanu.
S velkou a pozitivní kritikou v New York Times a ve Vilage voice jsme se vraceli domů.
V Praze nás čekala nepochopitelná reakce pražského magistrátu. Nabízeli nám neužitečné peníze na roční provoz v hodnotě tramvajové jízdenky na jeden posun, s tím, že se předpokládá, že projedete městem s přestupy.
Jako poctivý profesionál, ne jako uražená ješitnost, jsem sumičku odmítnul.
Švýcarská Pro Helvetia ve jménu záchrany přidala ještě dva a půl milionu na divadelní burzu, na jejíž představení z magistrátu nepřišel nikdo, přestože šlo o mimořádnou akci s účastí dobrých a skvělých inscenací z Maďarska, Bulharska, Švýcarska, Polska a od nás. Divadlo bylo uzavřeno.

 

Zastavení dvanácté, v roce Prahy, evropského města kultury.
Naše sdružení dostalo šanci postavit pouliční divadlo v rámci celoročních kulturních aktivit.
Projekt s dvěma sty akcemi, pětatřiceti společnostmi a zhruba sto dvaceti aktéry byl velký a zajímavý, radši bych dělal mimické divadlo.
Ve festivalovém balíku byl minifestival nesmrtelných komiků. Nesmrtelných, protože dřevěných. Pulcinella, hraný Bruno Leonem z Neapole, Punch hraný Alanem Le Bonem, maďarský Lásló, ruský Petruška v podání Dánů, francouzská rakvičkárna s Gignolem, hraná, kým jiným, než Čechem Milanem-Hugo Formanem, a surrealistický Masový kašpárek Davida Vávry a Fáňi Váši, páchnoucí na hony, a den ode dne víc, poskládaný z buřtíků, slaniny a tak.
Tanec vleže pod Karlovým mostem, na který koukali diváci z mostu naklánějící se přes zábradlí, pouliční varianta Giro di vitta, na eskalátorech metra jezdící masky jako zrcadlo znechuceným cestovatelům, plavecké čepičky nesoucí obraznost myšlenek tramvajových pasažérů a dvě průvodová divadla, jedno vedoucí od soumraku do tmy a druhé, které se mělo probíjet chvějivým tichem svítání, bohužel nebylo v tomto čase odsouhlaseno pro absenci davu, a tak probíhalo mezi jednou a půl druhou ráno. Smutný průvod sedmadvaceti popravených končící na Staroměstském náměstí měl ponurou sílu. Všechny průvody jsem doprovázel, sledoval poděšené barmany, vrčící psy a zvolna se nabalující a rostoucí dav zpozdilců a bujarých pijáků. V jeden okamžik se ke mně přichýlil muž se spikleneckým výrazem a s otázkou: „Za co protestujete?“

Zastavení třinácté, v roce letadly napadených dvojčat v New Yorku.
Skončili jsme s dírou v kase a zcela vyčerpáni a bez honoráře, a já k tomu v nemocnici, a protože jsem z nemocnice, kde jsem ležel v lednu, nemohl do 15.1. vypracovat vyúčtování, jak se mělo, bylo sdružení po dobu tři čtvrtě roku prověřováno finančním úřadem s negativním výsledkem, tedy veškeré finance byly správně použity, ale pro porušení pravidla jsme stejně museli uhradit penále. Nemohl jsem se denně dívat na zavřené divadlo, a tak jsem ho písemně nabídnul k užitku mladým mimům a organizátorům se správným předpokladem, že oni smysluplnou dotaci získají.
Takže přece jen v tom roce rozjíždějící se káry z kopce něco pozitivního. Divadlo začalo žít dál, sice beze mne, ale hrají tam moji bývalí studenti a mnoho jiných, kteří čas od času udělají něco výjimečného. Chodím se dívat, a to dodnes.

Zastavení čtrnácté, v čase velkých záplav.
Dokončil jsem film Giro di vitta. Téma, které mne pronásledovalo dlouho a zkoušel jsem ho nejdříve pro scénu, premiéra byla hrána v Hebbel theatre v Berlíně, pak přišla varianta pouliční, a nakonec film. Možná z toho udělám kreslený komiks.
Protože dělám divadlo jen málo a bez veškeré pomoci, snažím se aspoň filmovat, i když vím, že se cítím jako divadelník doma, jako filmař amatérem.
Velká voda na Vltavě mne zastihla ve Francii, kde jsem učil, a vidět mosty, které jsem denně vídával před bydlištěm, přelévané vodou, vše atraktivně namíšeno televizními kouzelníky, byl  denervující obraz.

Zastavení patnácté, v roce, kdy byl prezidentem zvolen Václav Klaus.
Na pražské HAMU jsem v tom čase už neučil čtyři roky. Předal jsem katedru svému kolegovi, abych měl vůli se divadlu věnovat intenzivněji, o divadlo přišel a z katedry jsem odešel na protest s úrovní jejího vedení. Vedl jsem katedru v kontaktu s evropskými školami, výsledky měly svůj respekt, nedokázal jsem spolknout umenšení obsahu a významu práce katedry na úroveň běžné české školičky.
Po několika létech pedagogické neexistence doma, venku jsem opakovaně učil, jsem dostal z JAMU-DIFA nabídku na zbudování atelieru mimů. Sepsal projekt, získal akreditaci a zvolna uvedl do života nový záchytný bod pro mladé mimy v Brně. Díky, Josefe (Kovalčuku)!
Abych nekonkuroval pražské katedře, rozšířil jsem směr práce na tvorbu scénickou a filmovou, v naději, že rozšíření existenční plochy může současně znamenat širší uplatnění absolventů.

Zastavení šestnácté, v roce vstupu do Evropské unie.
Postavil jsem nový cirkusový stan, stejného typu jako původní Alfred z roku 74, s tím, že ho dám do kolébky novému ročníku, jako výbavičku kojenci.
V době výročí třiceti let od vzniku Alfreda prvního jsem s Andreou Gallo, Bernarden Stoecklim a Jiřím Sovou postavil představení Omaggio ai clowns. Mělo se hrát v Čechách a v cizině, doma se žádná podpora na projekt nesehnala, a tak se zahrála na mé zahradě premiéra a představení bylo hráno jen v cizině. Škoda, bylo to dobré představení a publikum by si bezpochyby užilo trochu radosti.
Taková šance byla bohužel udělena jen některým chtěným.Napsal jsem scénář na film využívající studia Kaple v Nečtinách s titulem Kolaps kapely v kapli. Scénář byl přes komplikovanou situaci v televizi zařazen do dramaturgického plánu, pak telefon, honem k nám přijďte, co se mezi vámi a vedením dramaturgie stalo, Turba údajně v televizi? Ne! Nic jsem panu dramaturgovi neudělal, ani jsem do té doby o jeho jménu neslyšel, ani jsem mu nebacil chlebem s máslem do bláta namazanou stranou. Jako za starých dobrých časů.

Zastavení sedmnácté, v roce, kdy uprchl Radovan Krejčíř.
S brněnskými studenty jsme oživili pro nového Alfreda L´Amfiparnaso Horatia Vecchiho, první operu napsanou v madrigalech, kterou jsme uváděli v kapli a divadle Alfred ve dvoře s Musicou Frescou, v tomto čase zahráli v Brně, na stejném místě, jak stál před třiceti lety Alfred první, později byli se stejnou inscenací pozváni na festival studentských inscenací do Moskvy, kde se hrálo ve studiovém sále MCHATu. Líbejte podlahu scény ! Próóč? Zahájení festivalu před Olegem Tabakovem. Zahráli jste si před Tabakovem! Kdo to jé? Hráli dost dobře, ti naši nevědomci, líbili se, a obklopeni studenty jiných škol se propíjeli do svítání takřka denně. Nedosáhli na výrok jedné studentky, která v Tokyu při zhasínajícím se světle ramp na představení Othela, hraného Shakespearovskou Londýnskou společností, na mne houkla: „Vo čem to jéé?“ V duši mi zahučelo: „Vo jednom blbým negrovi, blbá běloško!“ Othelo byl skvělý, nebo spíš krásný. Skvělý byl Jago.

Zastavení osmnácté, v roce, kdy se objevuje Kubiceho zpráva.
Točím filmy, abych se z absence v divadle neuzoufal. Občas jsem pozván na nějaký festival do Uherského Hradiště, na festival Finis do Plzně, promítám filmy ve Francii, Německu, Švýcarsku.
Učím v Zurichu a stavím absolventské představení, kolega, který mne pozval, umírá, já zakopávám při práci o nemoce, ale přece jen se potácím na vratkých nohách dál.

Zastavení devatenácté. Prezident Klaus kritizuje Lisabonskou smlouvu.
Absolvující studenti byli dobří, těšil jsem se na setkání s nimi ve škole, to dá znavenému kantorovi redbulkřídla. Měli vůli se udržet pohromadě, jen ten dárek v kolébce zapomněli, a protože nový Alfred nezískal tradičně žádnou smysluplnou podporu - nebo padesát tisíc je pro existenci spolku se stanem dost? - po ukončení akce jsem stan prodal. Za přidělenou sumičku jsme objeli se stanem pár měst okolo Nečtin s partou studentů ze Švýcarska. Bezva cirkusový mejdan, který uzavřelo pozvání na festival Ohromných maličkostí od Karla Krále. Sbohem Alfrede, projel jsi kulturní existencí Čech inkognito.

Zastavení dvacáté, v roce předsednictví v Evropské unii.
Smluvně dohodnutý termín pronájmu obcí Studia Kaple našemu sdružení se naplnil. Opakovaně bubnuji na poplach, píšu tlustopisy a prosby o vybavení kohokoli penězi, jako v případě divadla Alfred ve dvoře, ve jménu umožnění pokračování existence kaple, byť opět beze mne, marně, odpověď nedostávám po dobu roku, kdy je už pozdě. Připomíná mi to situaci s tchyní, která kolem mne chodí celý den, já si pořezal ráno ruku o roztřepený kraj otevřené konzervy a mocně ji ovázal bílou gázou, večer pak seděl před kamerami na předávání cen, domů nebylo daleko, a já koukal téhož večera na záznam s tchyní, která si v televizi všimla mé ovázané ruky. Co to máš s rukou?
Síla medií. Co tudy neproteče, neexistuje. Jako řada mých kolegů, kteří nedělají nic, nebo jen legrační unavené kousky mrtvých umělců, ale před kamerami se prezentují jako mimové, přestože jejich tvorba zahynula před dvaceti léty. Povrchní divák nejde dál za konstataci, jsem ten a ten, je-li to pravdou, nikoho nezajímá.

Zastavení dvacáté prvé a poslední. Prezident Obama přednesl v Praze svůj projev.
Doučil jsem, protože mim bez nohou nemůže nic mima učit. Jak jsem se někde vyslovil, dech se krátí, krev se motá v neprůtočných žilách, fáče se odvíjejí, rty fialovějí. Nelze.
Byl jsem donucen opustit kapli. Co jsem šestnáct let shromažďoval, bylo nutné vyklidit během několika měsíců. Kaple byla vybavena jako studijní prostor, jako divadelní scéna s gradinami, ozvučená a s jednoduchým světelným parkem, jako filmový atelier,všechny funkce byly vyzkoušené a funkční.
Ubytování, stravovací systém pro patnáct studujících, tedy jedna divadelní třída mohla pracovat, bydlet, být krmena. Nevěřím, že někdo najde sílu podobný prostředek uvést do života. Zničit stavbu jde výbuchem snadno, postavit složitý komplex trvá dlouho. Nebo tiše rozvrtat a proděravět. Bravo, pilousové a detonátoři!
Katedra mimů na HAMU vydala nedávno tlustou knihu na křídě s mnoha fotografiemi (ukradenými odledaskde, údajně jako citace), podle které se učí i na vysokých školách. Co se naší existence týče, je v ní padesát čtyři informačních chyb. Dosud se mne žádný z autorů řady článků a knih o pantomimě a moderním cirkuse nepřišel zeptat, jestli uváděné informace jsou správné. Krade se dnes leckde.
V bankách, v politice, v podnikání, v absolventských pracích, přikrádají se tituly. Proč by mělo být umění a informace o něm ušetřeny zlodějským a klevetnickým praktikám?
Cituji ze  jmenované knihy s titulem Příběh pantomimy: „Studio pohybového divadla Kaple-Nečtiny. …i když se mu (tedy Turbovi) podařilo soustředit téměř čtyři miliony (alespoň podle zpráv v tisku), zřejmě to na ambiciózní projekt nestačilo a přibližně po třech sezónách projekt Kaple v Nečtinách skončil.“
Šestnáct let úspěšné práce ve Studiu Kaple je uváděno jako tři nevydařené roky? Výborně, pane autore, výborně, páni a dámy lektoři.
Nic z toho není důležité. Jako pedagog vím, že přes veškerou snahu kulturních pasáků otravovat vzduch a přikrádat si ve vlastní prospěch potečou na splavy litry čisté vody v podobě mladých a nezprzněných talentů, kteří donekonečna budou usilovat o novou tvorbu, kterou staří a znavení činovníci nemohou zahubit.    

Zkrácená verze textu vyšla 12. listopadu 2009 v Kulturních novinách.

Nahoru