V nenápadných letokruzích
V loňském roce vyšla ve vsetínském nakladatelství Dalibora Maliny bilanční kniha literárního historika, kritika a editora Mojmíra Trávníčka (1931), nazvaná V letokruzích naboso. Jedná se o pozoruhodnou mozaiku vzpomínek, zamyšlení, literárních portrétů, ale i deníkových záznamů, které představují sice navenek nenápadný, ale přesto velmi zásadní příspěvek k podobě českého literárního milieu uplynulého půlstoletí.
Přinášíme rozhovor s Mojmírem Trávníčkem, jehož zkrácená varianta vyšla v dubnovém tištěném čísle Kulturních novin.
Pane Trávníčku, iniciátorem vzniku Vaší poslední knihy byl vsetínský knihkupec a vydavatel Dalibor Malina. Kde vy sám vidíte zásadní posun od knihy pamětí Skryté letokruhy z roku 2001 – samozřejmě vyjma větší žánrové rozrůzněnosti?
Knížku V letokruzích naboso jsem skutečně napsal na vytrvalé naléhání Dalibora Maliny. Musím dokonce vyznat, že nakonec pro ni navrhl i název, když jsem si s ním nevěděl rady. Jistý posun od prvních „Letokruhů“ vidím v tom, že tenkrát ze mne doloval redaktor Aluze Jirka Hrabal kapitolu po kapitole a víceméně jsem se vzpíral pokračování, zatímco tuto poslední knížku jsem psal zcela uvolněně - jako školák do písanky víceméně na jeden zátah, jak mi stařecká paměť na přeskáčku ledacos napovídala.
Ve Vaší literárněkritické i literárněhistorické práci se vždy propojovala dvě hlediska: obdivuhodný smysl pro „vytknutí“ všeobecně hmatatelných estetických vlastností díla a jeho pečlivé zařazení do literárněhistorického kontextu. Zároveň jste však byl vždy empatický ke čtenářské přístupnosti jednotlivých knih. Jak vidíte z tohoto hlediska situaci na současné české literární scéně? Po „postmoderních rejích“ zejména počátku 90. let začíná být patrná, alespoň u části produkce, větší vstřícnost ku čtenáři, a to i v případě velkých a zásadních vydavatelství, jako je brněnský Host nebo pražský Torst...
Současnou literární scénu bohužel už nemohu dostatečně sledovat, jsem zcela stravován starostmi, potřebami a strázněmi věku a jeho nepříjemnými průvodci. Ale i v této tísni jsem s potěšením zaznamenal, že současná nakladatelská produkce nabízí dostatek děl, která se obracejí ke čtenáři jakožto nezbytnému článku literárního procesu. Nemohu se nezmínit alespoň o dvou knihách, zvlášť mi blízkých nejenom teritoriálně. Je to poslední kniha Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici a Cena facky Josefa Holcmana.
Poměrně rozsáhlá kapitola je ve Vašich memoárech věnována básníkovi, překladateli a editorovi Ivanu Slavíkovi. Pan Slavík, jak sám píšete, vždy poněkud trpěl přeceňováním významu vlastního díla. Jakou má šanci jeho poezie dnes? Vy na tuto otázku v knize nepřímo odpovídáte, přesto Vás poprosím o stručné zhodnocení...
Sklon k přeceňování významu vlastního díla jsem pozoroval u více básníků. Ti šťastnější jsou blažení už tím samým nezvratným přesvědčením, aniž by je zajímalo mínění čtenářů a veřejnosti, které prostě neberou na vědomí. Slavík patřil naopak k přecitlivělým, což bylo patrně dáno jeho chorobou, a doopravdy trpěl pouhou možností neporozumění či neuznání. Mám za to, že přímo v díle, například v „jenčovských cyklech“ nebo v některých pozdních básních, lze dost zřetelně rozlišit ty básně, které jsou plodem nepochybného věrohodného utrpení, jakým byl stíhán ve značné míře, od těch, co jsou výrazem pouhého sebeklamu, o kterém ovšem rovněž nepochybuji, že byl zdrojem trýzně. Pokud jde o „šance“ jeho poezie v dnešním kontextu, nejsem způsobilý se vyjadřovat. Jednak už nezvládám sledovat vývoj a proměny tohoto kontextu, ale hlavně nejsem objektivní – Slavíkovo dílo mi bylo vždycky blízké a s mnohými jeho stránkami jsem se bytostně ztotožňoval.
Jste znám především jako editor tzv. křesťansky orientované literatury. Jak moc se vnímání tohoto, snad můžeme říci proudu, posunulo v současnosti? Lze v kontextu soudobé literatury o něčem takovém vůbec mluvit?
Pokud ještě stačím aspoň orientačně sledovat soudobou českou literaturu, nezdá se mi, že by v ní byl zřetelný nějaký proud výrazně křesťansky orientovaný. Ovšem v poezii ani v próze nechybí díla, která vnímají život a svět „po křesťansku“, jak říkával Jan Čep, i když to vesměs hlasitě neproklamují. Koneckonců to odpovídá poslání křesťanů být „kvasem“, tedy čímsi skrytým, nikoli určujícím, strhujícím proudem.
K Vaší osobní identitě vždy neodmyslitelně patřila skutečnost, že jste neprošel akademickým literárním vzděláním a celý život jste vlastně profesně vykonával něco jiného. Jak Vás tato skutečnost ovlivnila?
Jistěže byly situace, kdy jsem absenci akademické průpravy pociťoval jako tíživý nedostatek, ale na druhé straně jsem byl volný od závazků, povinností a omezení vyplývajících z oficiálního provozu. Na příkladu gymnazijního přítele jsem se přesvědčil, že je možné, aby i daleko talentovanější kolega dlouhá léta trpěl v přiděleném regionálním pracovišti u zcela podružných a jeho zájmům vzdálených úkolů, což mu s jistotou i ukrátilo život.Mohl jsem se vždycky zabývat tím, k čemu jsem měl osobní vztah, a zpravidla – aniž bych o to cíleně usiloval – jsem se dostal ve vhodný čas i do kontaktu s osobnostmi, které mi poskytly mnohdy více než formální akademické vzdělání.
Mne osobně překvapilo, že jste použil i své staré deníkové záznamy. Hodně se v posledních deseti, patnácti letech mluví o nadprodukci deníkového žánru. Jaká nebezpečí hrozí podle Vás autorovi, který se rozhodne takovou věc publikovat? A čeho by se měl vyvarovat?
Zlomky deníkových záznamů, které zůstaly po likvidačním furoru, kterým jsem se zbavoval skladu starých písemností, jsem původně chtěl zamíchat nějakým způsobem do vzpomínek, ale nešlo to: aktuální záznamy jsou zcela jiného rázu než vzpomínky nebo sny. Ale domníval jsem se, že jejich promícháním může vzniknout kaleidoskop,v němž se jednotlivé kaménky nebudou vzájemně ohrožovat a obviňovat a mohou přece jen doplnit ohlédnutí jednotlivých kapitol.Nemínil jsem rozmnožovat nadprodukci deníků, těch pár stránek „zadiny“ – abych použil technického termínu staroříšských periodik – může být spíš jen jistou připomínkou, že deníky často existují jako předstupeň skutečné tvorby. Publikovány by měly být buď tehdy, mají-li výraznou dokumentární hodnotu, nebo byly záměrně tvořeny jako svébytný literární tvar. Netroufám si dávat rady, čeho se vyvarovat; jako čtenáře mě irituje, považuje-li autor za potřebné vyjadřovat se ke všemu a k čemukoliv, od každého plku politiků a nicotných osobních konfliktů až k závažným společenským problémům, k jejichž hodnocení je pramálo kompetentní. A také mě dráždí, poznám-li, že průkazně zkresluje skutečnost a upravuje si ji kvůli vtipnému bonmotu, okázalému sarkasmu nebo jakékoliv jiné figuře.
Pokud už mluvíme o tom, že křesťansky orientovaná literatura je v současnosti skrytým proudem, kvasem, nikoli hybnou silou, není tomu tak i proto, že autorská generace meziválečná byla, poněkud zjednodušeně řečeno, „silnější“? Ale o tom se mluví
v souvislosti s meziválečnou literaturou třeba i u takové avantgardy...
Představa, že meziválečná autorská generace byla „silnější“ nebo „mohutnější“, může být do značné míry optickým klamem. Bylo v ní mezi katolíky hodně silných osobností, které se i dokázaly sdružovat kolem některých časopisů, ale vesměs šlo o výrazné individuality, které nevytvářely nějaký jednolitý proud nebo ukázněnou skupinu. Například v oblasti literární kritiky si byli hodně nepodobní mnohostranně agilní Timotheus Vodička a březinovský apoštol Miloš Dvořák (jehož dílo záslužně zpřístupňuje Ladislav Soldán). Jsem zvědavý, k jakým závěrům dojde a co všechno vytěží M. C. Putna ve svém spisu o české katolické literatuře meziválečné.
Mojmír Trávníček: V letokruzích naboso, Nakladatelství Dalibor Malina, Vsetín 2009
