Ostravské divadelní soirée
Poslední únorovou neděli skončil 14. ročník Ostravaru, festivalu ostravských činoherních divadel. Teatrologové, divadelníci i studenti divadelních škol se postupně probírají z rozmlženého snu a vracejí se do běžného života. Ostravar není jen výjimečnou přehlídkou divadel, ale především jeden velký večírek s nezapomenutelnou atmosférou. A pro studenty příležitost k reflexi.
Na Ostravar jsme se jako studenti divadelní vědy dostali letos poprvé, nemůžeme tedy letošní ročník srovnat s předchozími lety. Očekávali jsem to nejlepší, co se v ostravských divadlech za poslední rok událo. Abychom byli upřímní, mnoho inscenací, jež by nás vyloženě „chytily za srdce“, jsme zde neshlédli. Možná za to může také únava, jež nás někdy zmohla i uprostřed představení (na naši obranu musíme dodat, že v divadle jsme viděli usínat i renomované kritiky). Festivalový maraton je velmi náročný: během krátké doby proběhne patnáct představení a tři rozborové semináře. Časová měřítka zde ztrácela jakákoli opodstatnění, ve ztemnělých sálech a v přítmí divadelních klubů mizely rozdíly mezi dnem a nocí, člověk přecházel jen ze stavu polobdělosti do mikrospánku a zase zpět. Tím však nechceme zlehčovat přínos festivalu. Musíme ocenit snahu organizátorů představit ostravská divadla teatrologům i studentům, kteří se přes rok do Ostravy často nedostanou.
Letošní ročník Ostravaru by se dal označit za festival dvou režisérů. Nejvíce inscenací uvedl Janusz Klimsza, přičemž nejkladněji byla přijata jeho inscenace Brenpartija na Komorní scéně Arény. Jedná se o vtipně a dobře zpracované téma skupiny slezských vyděděnců. Jak se ukázalo, Aréna disponuje výbornými herci, zvláště stojí za to zmínit Danu Fialkovou, v roli „nejstarší kurvy z Ostravy“ (mimochodem toto téma bylo poměrně rozsáhle komentované během semináře), každopádně její výkon byl vskutku věrohodný. Druhým režisérem je Jan Mikulášek. Nutno říci, že pomyslný souboj s Januszem Klimszou zřejmě vyhrál. Režie Jana Mikuláška vzbudily mnohem silnější ohlas (ať už kladný nebo záporný). Nebylo by ale fér, označit inscenace těchto dvou režisérů za jediné výrazné a pozornost vzbuzující. Za černého koně festivalu by se dala označit Strindbergova Hra snů v režii Jiřího Nekvasila na Komorní scéně Arény. I když ne každý měl podobný názor, většina se shodovala v tom, že Tereza Dočkalová v hlavní roli byla vynikající.
Nejvíce nás oslovily především inscenace Jana Mikuláška. Na přehlídce se objevily hned tři jeho zpracování klasických děl – Divoká kachna, Oidipús a dramatizace Orwellovy prózy 1984. Mikulášek rozdělil publikum na dvě skupiny, z nichž první nadšeně očekává každé jeho další dílo, druhá proti němu naopak brojí. Režisér byl často podroben nevděčnému srovnávání svých vlastních děl z minulých ročníků. Často mu byl vytýkán jeho stále stejný, očekávatelný přístup k pojetí inscenace. Stylizace, expresivní projevy, hudební citace, monumentální scény – to vše se objevuje stále znovu. A proč ne? Ve většině inscenací jsou právě tyto kombinace funkční.
Mnoho očekávání vzbuzovala především Mikuláškova Divoká kachna, kolovaly zvěsti, že by údajně mělo jít o vrchol festivalu. O to větší bylo zklamání. Kromě úvodní části inscenace stylizované v gangsterském rázu, kdy seděly postavy u slavnostního stolu a diskutovaly spolu, chyběla představení šťáva. Střídání více či méně stylizovaných pasáží zabředlo do stereotypu, oživení nenapomohla ani obří kachna (zbarvení však odkazovalo na obřího kačera) přivezená na jeviště. Nutno říci, že i přes toto mírné rozčarování byla cítit z festivalového osazenstva dychtivost po další Mikuláškově inscenaci, po Oidipovi.
Mikuláškův Oidipús vyhrál nejen divadelní anketu o největší zážitek Ostravaru, pro mnohé diváky se stal i vrcholem festivalu. Znovu se potvrdily kvality spolupráce Mikuláška se scénografem Markem Cpinem (na diskusním semináři z nich vznikla dvojhlavá nerozdělitelná bytost „Cpinkulášek“). Geometrické tvary, do dálky se zužující bílý prostor, studna skrývající vytěsněné podvědomí rodinného původu, černá páska natažená přes délku jeviště jako symbol Teiresiovy i Oidipovy slepoty. Čistota, jasné pruhy světla pronikající jako slunce obdélníkovými průhledy kulis z bočních stran jeviště. Úprava a výrazné zkrácení textu (překlad Ferdinand Stiebitz a Jaroslav Pokorný) výrazně umocnily tragédii osudem pronásledovaného člověka. To vše korunovaly herecké výkony, z nichž zapůsobil především Jan Hájek v hlavní roli Oidipa.
Mikuláškova inscenace 1984 se stala anketním vítězem festivalu. Pro některé kritiky to byla zpráva nemilá, většinu však potěšila. Dobu, v níž „vrcholem veškerého kacířství je zdravý rozum“, se Mikulášek pokusil zpřítomnit na jevišti zaplněném tělocvičným nářadím, na němž se každé ráno za veselého zpěvu rozcvičují všichni občané totalitního státu. Minulost lze přepsat, vzpomínky jednotlivců nic neznamenají. Kde je potom pravda? Kde historie? Slovník povolených slov se stále zužuje. Když něco nemůžeme pojmenovat, nemůže to ani existovat. Mikulášek pomocí dramatizace Orwellova románu aktualizuje problém diktatur po celém světě – na jevišti jsou předneseny statistiky týkající se současných obětí mučení a dalších praktik v rozporu se základními lidskými právy. Člověka lze přinutit k čemukoli. I k tomu, aby uvěřil, že dvě a dvě je pět. Otázkou je, jestli použití projekcí se zobrazením současných diktátorů a ankety s českými lidmi srovnávajícími dnešní dobu s obdobím socialismu, je nejlepší cesta k aktualizaci tohoto problému.
Naopak nejhorším divadelním zážitkem se pro mnohé účastníky stala jednoznačně inscenace Petra Štindla Lady z karavanu. V divadelním klubu, kam se nám podařilo z představení předčasně uniknout, jsme však nezůstali dlouho sami – po osmé hodině, kdy bylo představení přerušeno přestávkou, se klub zaplnil kritiky prchnuvšími z něj. V divadle zůstali snad jen ti, kteří mu měli věnovat svůj příspěvek na semináři. Představení trefně zhodnotil Vladimír Just: „Někdy ovšem jsou představení jako toto, kde ta režie jako by vůbec nebyla. A jako kdyby tam nebyla ani dramaturgie. A jako kdyby tam nebylo ani… no nic! To je hrůza!“
Festival není jen významnou přehlídkou regionálních divadel, ale také možností účastnit se rozborových seminářů. Od zkušenějších kolegů jsme byli informováni o tom, že debaty v loňském roce nabývaly často agresivních rozměrů (údajně nebylo daleko i k fyzické inzultaci) a jeden seminář skončil dokonce protestním odchodem diskutérů. Tentokrát však semináře proběhly v poměrně klidné atmosféře. Jisté výhrady se vyskytly jen ke koncepčnímu vedení ostravarského Zpravodaje, jejž studentská redakce pojala s jistou nadsázkou a namísto seriózních příspěvků (kdo by měl také náladu psát je po celodenním divadelním maratonu v probdělých nočních hodinách) nám předkládala vtipné glosy předchozích dní.
Shrneme-li svoje poznatky, pak Ostravar je z našeho studentského pohledu velmi užitečnou událostí. Nejen z toho důvodu, že můžeme alespoň částečně nahlédnout do ostravského divadelního dění, které je z geografického hlediska přeci jen pro většinu z nás vzdálené, ale jde především o setkání lidí, zajímajících se o divadlo. Lidí, kteří se mu snaží porozumět. Poznali jsme, že i renomovaní vědci jsou jen lidé, ješitní a porušující zásady vtloukané studentům do hlav. Přesto se zde našli opravdoví odborníci, jejichž promluvy byly skutečně smysluplné (zde rádi zmiňujeme Davida Drozda z brněnské Masarykovy univerzity nebo Vladimíra Mikulku z Divadelních novin). Jejich příspěvky nám pomáhaly nalézt i jiné možné pohledy na shlédnuté inscenace, upozorňovaly na detaily, jež nám mohly uniknout a snažily se o konstruktivní debatu. Nesmíme také opominout společenský význam, k mnoha užitečným diskusním konfrontacím a výměně názorů o smyslu a směřování divadla mezi teatrology by bez Ostravaru nemohlo dojít.
OST-RA-VAR 2010, 14. ročník festivalu ostravských činoherních divadel, 24. – 28. února 2010.
