Nejen o rybách
Sbírka debutujícího básníka Radka Štěpánka Soudný potok (Masarykova univerzita, Brno 2010) je důstojným vykročením do světa poezie. Nese věrohodný otisk nitra básníka bez ruchů vnější motivace.
Srdeční výdej je množství krve, které srdce vypumpuje za jednu minutu (mimochodem, u zdravého jedince je to okolo šesti litrů – kdo to nevěděl, jistě se nad tímto faktem nedokáže nezamyslet). Je to také název edice redigované Vladimírem Šrámkem, která vydává básníky spojené s brněnskou Lékařskou fakultou – a také autory spřízněné, jako je žurnalista, ekolog a hudebník Radek Štěpánek (narozen 1986).
Soudný potok z názvu sbírky skutečně existuje a protéká autorovým rodným Pošumavím. Pro básníka, zejména na počátku dráhy, je jistě dobře, je-li zakotven v konkrétním prostoru. Dobře je také, když se zaměří na silné osobní téma, jakým je u Štěpánka rybaření – knížka tak drží pohromadě, není to jen nezávazná tříšť nápadů (u mnoha začínajících autorů totiž poslední dobou vzniká dojem, že mají snahu spíše honem publikovat než něco podstatného sdělit). Jen je potřeba hlídat, abychom pro samé ryby nepřestali vidět potok, totiž aby téma nepřehlušilo křehkou kostru básně... Jako by v tomto světě už poezie sama o sobě neobstála, jako by měla opodstatnění jen tehdy, když odkazuje k něčemu, co veřejnost zajímá více: příkladem mohou být fotbalové básně Tomáše Kafky (politická angažovanost se mezi dnešními poety moc nenosí, řekněme naštěstí).
Ale Štěpánek se s bohatou a místy už trochu zprofanovanou tradicí české přírodní lyriky vyrovnal důstojně. Dokáže pozorovat přesně a sdělovat pozorované záviděníhodně stručným způsobem: „Dvě rány na rybí smrt / třetí a čtvrtá / pro lidskou jistotu // Pramínek krve mění se v pramen / a jako vádí vysychá // Ještě propíchnout duši“. Texty jsou krátké a srozumitelné, jen jakoby plovoucí ostrůvky na bílé ploše stránky. Zřetelná je inspirace Janem Skácelem – až místy to skácelovské přehluší Štěpánkův vlastní hlas. Ale to se debutantům stává.
Básník Radek Štěpánek ovšem ví, že svět není jenom samá poezie: „Přihlížím tomu / jak se kotě snaží / zabít svou první myš. / Komu mám pomoct?“ Právě ta jednoduchost básní, které se nesnaží oslnit ornamenty, je Štěpánkovou nejsilnější zbraní: „Kolik mě stojí síly / abych se pohnul? / Snad přesně tolik / kolik vodoměrky / aby zůstaly na místě / když hladinu / rozráží vítr“. Na rybách se ostatně nedoporučuje příliš žvanit. Na závěrečných stranách sbírky se básník nadechl ke složitějším útvarům; výsledek není vždy úplně přesvědčivý, ale sympatická je snaha o hledání nové poetiky, jež by mohlo být základem příští knihy. Jak objevit nové pevniny a přitom zachovat čistotu, upřímnost a výstižnost Soudného potoka, to je výzva; a domnívám se, že Radek Štěpánek ji zvládnout dokáže.
 |
Radek Štěpánek: Soudný potok (obálka sbírky) |
