Rákosový pes

Přinášíme povídku z tvorby ruského spisovatele v překladu Jakuba Grombíře.

Rybáři nalíčili sítě
na psy rákosové,
každý je hravý jak dítě
a všechno je pro něj nové,

že zítra rozčeří vodu
malinkatý parník,
že opustíš-li řeku Svobodu,
je každý návrat marný

že čápi nosí štěstí
a vlky vždy láká les,
že Rákosový Pes
není příliš častý
a nikdy
nežije dlouho

 

Napřed seděli v kavárně jachtařského klubu, tedy ne v samotné kavárně, kde visí na zdech barevné obrázky lodí a moře, ale venku – na veliké terase (nebo balkóně, nebo plácku, chcete-li) zabírající asi čtvrtinu budovy. Napravo od Drjupy se třpytila řeka, za ním byl záliv obsazený podlouhlými těly jacht, podobnými semínkům, nalevo staré vysoké stromy a naproti němu… Naproti byli Cat a Petrovič, za jejich zády prázdné stolky, sklenice a dokořán otevřené dveře sálu, plného lidí a hudby. Aparatura, jako by odmítala reprodukovat jakýsi ruský popík, chroptěla v basech. Každopádně na terase se zvuky hudby rozplývaly a nebyly hlasitější než šumění stromů a šplouchání vody.
Stín střechy padal na stolek a dělil ho na dvě části, tříštil plochy, skrýval Drjupovy přátele a zvýraznil samotného Drjupu, který byl na slunečné straně. Už minutu se Andrej zabýval pozorováním hry světla, procházejícího pohárem: průzračné víno ani sklo nemohly zadržet paprsky slunce, které kreslily na jeho ruce pohyblivou červenou skvrnu. „Jako živá“. – Pro Drjupu byla opravdovější než víno, které upíjel po malých doušcích, opravdovější než on sám, dokonce kůže pod skvrnou byla něco víc než jen kůže – pociťovala cosi nedostupného očím, jazyku i prstům.
– Podívejte, – řekl a ukázal na skvrnu kouskem chleba, střída na okamžik přijala červený odstín – jaká pěkná barva.
– Opravdová, – Pete jako by Drjupovi četl myšlenky, – krev a tělo.
– Pojďte se sbratřit přes víno, – navrhl Drjupa a dál pozoroval stín sklenice.
– Můžeme, – souhlasila Cat, – ale jak na to?
– Jednoduše… Chytni stín mého vína.
Natáhla ruku ke světlu a Drjupa přemístil červenou skvrnku do její dlaně. Cat sevřela pěst a rozesmála se:
– Takže teď jsi můj bratr?
– Ano, sestřičko.
Naráz se ze dveří sálu vyvalilo klubko lidí a vše se změnilo. Hudba se stala ještě chraptivější a nepříjemně hlasitou. „Jenom pár lidí a už je tady těsno, – pomyslel si Drjupa, – cizí oslava. Svatba.“ Uprostřed klubka byla nevěsta – vysoká dívka v závoji a průsvitných šatech, pod kterými byly vidět bílé pásky kalhotek a podprsenky.
– Svatba.
Cat se ohlédla.
– Jasně, svatba.
– Kreténská svatba, – řekl Pete, – poslouchají sračky.
– Sám jsi kreténský, – klidně ho usadila Cat, – lidem se to líbí.
– Ženich už má nakoupeno…
– Jsou srandovní. – Cat se usmála. – Ale počítám, že tohle bude svatební otec.
Řádně nachmelený postarší muž v obleku klesl na židli a s otevřenými ústy zíral na nevzhledný kutr, který se s dýmem a funěním propracovával proti proudu.
– Tajfun, cha, – přečetl jméno plavidla Pete.
– Nufiat, – obrátil to Drjupa, – to je hezčí.
Vzpomněl si na poetická jména jacht, které viděli cestou po břehu: „Lada“, „Assol“, „Aelita“, „Snork“. Ze sálu vyběhla asi desetiletá holčička připomínající panenku v růžových šatech a s velkou růžovou mašlí.
– Zvedá se mně z nich kufr. Pojďme, – řekl Pete, – chtěli jsme se přece vykoupat?
Za chvilku už šli okolo psů, kteří leželi u vrátnice jachtařského klubu jako zvadlé mechové koberečky, kolem prázdných helingů, šli po cestě pokryté štěrkem, ale kameny nebyly ostré – vypité víno tlumilo každý krok, šli a podávali si láhev, i když z ní pili hlavně Pete a Drjupa. 
Na břehu, na špici mysu, kde řeka vtéká do moře, objevili hned u vody malou plošinku. Slunce bylo ještě vysoko, ale už na západě, nad zálivem, vlny oslnivě blýskaly a několik kocábek se ztrácelo na povrchu tohoto tekutého zlata. Drjupův pohled přelétl řeku a upřel se na novostavby, které se bělaly na protějším břehu. „Jako zuby, – napadlo Drjupu, – zakously se do nebe“.
– To je Lachta, ne? – navrhl Peťka, když pochopil, na co myslí.
– Lachta sotva, – v názvu předměstí Drjupa cítil něco zvláštního, lehkého, mořského – „Lachta-Jachta“, – spíš nějaké to Dlouhé jezero.
– Zapomněli jsme ručníky, – řekla Cat.
– No jó, – mravokárným tónem pronesl Pete, – páni básníci.
– Nevadí. – Cat rychle sundala oblečení a vydala se k vodě.
„Krásné, ale banální“, – Drjupa se na okamžik cítil jako režisér a Cat se ocitla na plátně, mimo jeho dosah, v záběru z nějakého úžasného velkofilmu.
– Teplá, – prohlásila, aniž se otočila, jako by to neříkala kamarádům, ale velkému slunečnímu disku, který visel nad ní.
– No nic, pojďme! – Zatímco se Drjupa kochal pohledem, Pete se stačil svléct a přijít k vodě. – Že teplá, mrcha. Ale kde! Ledová.
– Tak křič, – poradil mu Drjupa, – křik pomáhá při změně prostředí.
Když Drjupa s hlasitým „Uááá!“ vběhl do vody, Cat byla už daleko, jenom temná skvrnka hlavy mezi zářivými vlnami, ale Pete pořád stál po kolena ve vodě.
– Pojď! – Drjupa se ohlédl a pokynul mu rukou. – Jenom se zdá, že je studená.
– Půjdu. – Pete se usmál. – Ale pomalu.

Když se vrátili na břeh, dlouho seděli na kmeni vyšisovaném vlnami a sluncem: kůra dávno zmizela, dřevo bylo bílé a hladké. Láhev vína pokračovala v pomalé cestě z ruky do ruky. Ale tentokrát vynechal Drjupa. V jeho žaludku jako by se utvořil žhnoucí chuchvalec, který se s každým nádechem zvedal do krku.
– Jaksi se necítím. – Drjupa vstal a odešel do rákosového houští. – Krokodýl spolkl slunce.
Ve skutečnosti to nebyla nevolnost, ale slunce, nastřádané na terase a teď pálící uvnitř. Drjupa se spustil na všechny čtyři a země mu uhýbala před očima, rákos naráz vyrostl a stal se z něj bambusový les, neprostupné houští, táhnoucí se na kilometry podél pobřeží. „Musím se vyzvracet“, – poručil si Drjupa a představil si ohnivé koule vyletující z jeho úst, jak plují porostem se syčením a třeskem, rákosím se táhne bílý dým. „Americké vrtulníky vypalují džungli napalmem“. Vrhnout se mu nepodařilo. Nevolnost zmizela sama od sebe. Ze setrvačnosti si Drjupa strčil dva prsty do úst a zaryčel. Několikrát to zopakoval.
– Kdo tam tak vyje? – zaslechl Petův hlas.
– Ne vyje, ale blije, – opravil ho Drjupa.
Ještě jednou bezvýsledně krknul a zhluboka vzdychl. A naráz letěl níž, skrz suchý šelestící déšť vstříc žlutému písčitému nebi.
Zpočátku ležel a přebýval ve stavu, který si sám pojmenoval jako velké nekonání, Wu-Wej, kde on a svět byli nerozluční, byl všemi vůněmi a všemi zvuky, byl nebem a zemí, pohybem i klidem. Ale postupně hlasy přátel jako nitě omotaly Drjupu a proměnily ho v jedno velké ucho, v rákosové zvíře, jehož kořistí jsou slova.  
– Tehdy mi starší sestry ubližovaly, – vyprávěla Cat, – nebo jsem si ubližovala sama.
Jak lovil drobné odstíny intonace, pocítil, že Cat říká něco drahocenného, ohromně důležitého pro ně pro všechny.
– A měla jsem tajné místo, – pokračovala, – kam jsem chodila. Byla to malinká židlička, jako pro panenky, stála v rohu, no, taková dětská, s ručkami a překližkovým opěradlem. K ní jsem chodila, protože tam žil můj Bůh.
– Bůh? – přeptal se Pete.
– No jo, můj Bůh. Neviděla jsem ho, ale cítila, že je tam… Slyšel mě, to jsem věděla. Sestry se mi posmívaly – zase jsem šla ke svému Bohu, věděla jsem…
– A pomáhal ti?
– Určitě. Ale, víš, modlila jsem se velice divně. Myslela jsem si, kdesi v podvědomí, jednu věc, ale nahlas, teda jako pro sebe nahlas, jsem si přála něco opačného. – Cat si povzdychla. – Říkala jsem: jsem špatná, ale ať je mi ještě hůř, ať mě bijí ještě víc, a tak dál… Dokonce jsem si to představovala. Ale kdesi hluboko jsem chtěla něco úplně jiného, přece jsem sestry měla ráda. Přitom jako by se ty udání na sebe měly změnit ve svůj opak.
„Pro psy je lidská řeč jenom tetování vzduchu“, – vzpomněl si Drjupa na slova člověka zvaného Přešleh, tento výrok byl záblesk, jediný kvítek mezi bláznivými vozy, které řídil, když seděl vedle Drjupy na lavičce před Kazaňským chrámem. A teď, když byl člověkopsem, velkou rákosovou šelmou, Andej viděl letět ve vzduchu průsvitná slova Cat a těžké, líné, přízemní otázky Peta.
„Ale on se vůbec nechytá“, s jakousi vnitřní lítostí si pomyslel Drjupa.
– Andreji, – ozval se najednou Pete, – umřels, nebo co?
Drjupa rozrážel tělem rákos a po čtyřech lezl k nim.
– A ještě se na tom ostrově vyskytuje divoký rákosový pes. – přišel ke Cat a mokrou hlavou se dotknul její hrudi.
– Pejsku, chceš podrbat za ouškem? – zeptala se.
Drjupa přikývl.
Prsty Cat byly lehké a teplé. Mimoděk sklouzly po kůži, rozcuchaly mokré pramínky Drjupových vlasů, které vypadaly jako prodloužené paprsky slunce, nehybně visícího nad mořem, jako by nastávala věčnost a svět vypadal jako proud neustále a zároveň vznikajících obrazů, podvědomých krajin, kde Cat mohla být oblak a Petrovič kopec, kde po lesklé hladině vody šel tanečním krokem Drjupovi naproti nevysoký člověk v šatech vlajících ve větru. A Drjupa věděl, že je to anděl, bydlící v domě Cat, v rohu, kde je malinká židle a bedna s hračkami.

Zima 1996

Z ruského originálu přeložil Jakub Grombíř.

Dmitrij Grigorjev (narozen 1960 v Petrohradu) vystudoval chemii, mj.se účastnil likvidace následků černobylské havárie, příslušník hnutí hippies a znalec východních náboženství, publikoval v samizdatovém časopisu Míťův žurnál, od konce osmdesátých let oficiálně: časopisy Něva a Arion, kniha básní a povídek Ohnivý domovník (Borej Art, Petrohrad 2005). V ní lze nalézt povídkový cyklus Patero ročních období, z něhož je náš překlad.

Nahoru