Křídlo opřené o vítr

V Kunštátu na Moravě žije pozoruhodný výtvarník, experimentátor, jemuž nechybí ani literární sklony: Vít Ondráček se představuje ve svém deníku Pootočené zrcadlo.

„Jaký závratný průhled poskytuje život prožitý plně! Kolik tváří v tom barevném kaleidoskopu, kolik krajin a měst, oken po ránu zotvíraných, kolik útržků hovorů nad popelníky, kolik rozbitých kolen, kolik strží, cest šplhajících po svahu, kolik vinných sklepů nadějí a představ, okamžiků nezapomenutelných, kolik traumat a snů, obrazů a písní, čtverců světla a skvrn  temných, paprsků mezi větvovím, kolik prožitků na té pouti zpět k zářícímu prsu maminčinu!“

A Vít Ondráček, malíř z moravského Kunštátu, svůj život naplno prožívá. Ač podle vlastních slov již „okoralý“ dlouholetým úsilím, stále neúnavně bojuje na poli umění. Je to úsilí výrazného umělce, který po více než stovce absolvovaných úspěšných výstav zůstává nedoceněn a pozapomenut. Nelehký život malíře, který tvoří v malém ateliéru bývalé kunštátské šatlavy, výborného grafika, ilustrátora a přítele Ludvíka Kundery, který již mnohokrát Ondráčkovo dílo patřičně ocenil v zasvěcených textech či promluvách při vernisážích, zpřítomňuje drobná  půvabná knížka s názvem Pootočené zrcadlo, vydaná v minulém roce v pražském nakladatelství Cherm.
Talentovaný autor střední generace (narozen roku1959 v Brně) se začal podle svých slov vážně zabývat malířskou tvorbou až počátkem devadesátých let. Do roku 1991 vystřídal řadu zaměstnání, aby se pak rozhodl pro náročnou dráhu umělce na volné noze. Ze svých učitelů na Škole uměleckých řemesel si vždy nejvíce cenil bratrů Dalibora a Ivana Chatrných a Antonína Odehnala. Mezi jeho další výtvarné vzory patří Zdeněk Burian, ale také fantasta Alfred Kubin, snivec Odilon Redon a zvláště pak osobitý dadaista a surrealista Max Ernst. První výraznou periodou v Ondráčkově různorodé tvorbě jsou cykly černobílých maleb Černá Duha. Sám nazývá tuto tvůrčí epochu také „malba tmou“. V přísně černobílých kompozicích se objevují motivy současného přetechnizovaného světa, které až neživé, vytvářejí svůj vlastní svět podobný prostředí džungle, kde však rostlinstvo nahrazuje všudypřítomná a agresivní technika. Po období koloristického půstu si malíř dopřává barev palety v originálním experimentu práce s tuší bez štětce, pouze prsty nebo dlaní. V tzv. Daktylogramech ožívá již opravdová příroda, rostliny, podmořský svět, ale také pohádkové stavby, totemy, masky a v rozsáhlém cyklu brilantně zvládnutých hlav svět reálný i fantastický, historie i současnost. Po hospitalizaci v nemocnici, kde se autor léčil z následků těchto výtvarných pokusů, nastává období dalšího experimentování. Zkouší malby dechem na papíře, malby plamenem, papírové reliéfy. Hlavním tématem těchto prací je žena a krása ženského těla. Intenzivně se věnuje také grafice, ilustruje knihy, je také autorem návrhů vitráží a výzdoby interiérů.
Neobvykle sečtělý umělec je velkým ctitelem originálního českého filosofa Ladislava Klímy. K jeho oblíbeným autorům patří básník Jakub Deml a především předčasně zesnulý kontroverzní spisovatel počátku 20. století Josef Kocourek, představitel českého literárního expresionismu. V minulém roce doprovodil Víťa svými citlivými ilustracemi a především zasvěceným obsáhlým doslovem Kocourkův pozoruhodný román Srdce.
Ondráčkův deník je rozdělen do dvou literárních část. V první části nazvané Věta denně a jiné črty, se autor prostřednictvím bonmotů a sofismat vyjadřuje k současnému stavu společnosti, kultury, umění. Rozčarovaný nad ztrátou úcty k tradičním hodnotám cynicky pojmenovává absurditu světa kolem nás:

Lidi se soustředí na to, co je rozděluje – politika, národnost, barva pleti a tak dál,
spoustu věcí ale máme společných, A TOHO SE DĚSÍM.

Shodu rozumu s bohy zažila antika,
my se vzdálili bohům i rozumu.

Lidé, jejichž slovo nemá ani vteřinovou platnost,
rozhodují o cizím podílu na věčnosti.

Můžeme být rádi, že máme takový šikovný, poctivý a všeho schopný lidi.

Pod sochou chybělo jméno autora,
stálo tam však:“Opraveno za peníze Evropské unie.“

Druhou částí knihy jsou úryvky z Kunštátského deníku, kterému autor svěřil svoje pocity, radosti a především strasti výtvarného umělce bojujícího svůj každodenní boj o svoji uměleckou existenci. V závěru je kniha doplněna drobnými kresbami výtvarníka.
Dostala jsem knížku s věnováním:

Janičce
          srdečně
                    křídlo
                          opřené
                                  o vítr
                                              Vít Ondráček       25. 7. 2009

Zůstala milá vzpomínka na zajímavou osobnost, ale také nemálo hořkosti při pomyšlení, že člověk obdarovaný tolika hřivnami, který má co dát a chce, pro kterého je umění „umocněné žití“, marně čeká na uznání, které si právem zaslouží. Potvrzuje se tak trefné konstatování samotného autora, že “dnešní umění je jen prostředkem, je jen cestou…k úspěchu?...Ne, k poznání!…Tedy k poznání, že úspěch nepřichází“, a že „dnes je česká kultura ohroženější než za obrození, jenže se o ni žádnej netřese.“

Vít Ondráček: Pootočené zrcadlo. Cherm, Praha 2009

Nahoru