Jsme jenom lidi...
"Udělej mně silný kafe. Ale pořádný!" řekl barmance. Vodnaté oči, zarudlé jako po dvou probděných nocích zamžouraly směrem ke mně. "Mám to zakázané kvůli srdci. Jenže to kafe teď potřebuju. A taky cukr. Hodně cukru." Nasypal do skleničky s černotou pět sáčků. "Jsem tady celé odpoledne. Dvacet tři piv a čtyři panáky." - Nevěřícně jsem na něj zazíral. Mírně se kymácel, díval se na mne skrze mlhu, ale rozhodně nemluvil z cesty. Podal mi ruku. Statný, nakrátko ostříhaný třicátník, velká dlaň při stisku prozradila medvědí sílu. Všiml si mého údivu: "Kdybys věděl, čím se živím, nedivil by ses. Ale asi by se ti udělalo špatně." - "Třeba ne," vyzval jsem jej. "Vraždy, zabití, nehody na dálnici. Stanovuju příčiny smrti. Kdybys to viděl, ty hrůzy, tu brutalitu. Jsem pořád na telefonu, když zavolají, musím jet. Někdy už nemůžu, je mi na zvracení. Musím to přepít, vymazat..." - "Jak dlouho už to děláš?" - "Deset let. Ještě dva tři roky, maximálně, pak půjdu pryč. Znám jednoho, dělá to už třicet let. Ptal jsem se ho, jak to může vydržet. Řekl, že to prostě dělá jako zaměstnání a nic si nepřipouští. Ale to přece nejde!" - "A to nemáte v práci nějaký způsob, jak se s těmi věcmi vypořádat, nějaké odreagování, přijít na jiné myšlenky..." - "Hm, nevím. Já mám tohle." Chytl se za srdce. "To kafe mně nedělá dobře, ale potřebuju se probrat. Pak zavolám rychlou a oni mě odvezou domů." - "A proč jsi to šel dělat?" -"Něčím se musím živit. A taky mám ženu a děti."-"Tomu nevěřím, takovou práci přece člověk nemůže dělat jen tak, musí mu to dávat nějaký smysl," namítl jsem. "Jo, chtěl jsem to zkusit, zažít, víš?" Představil jsem si ho jako ostrého chlápka z kriminálek. To by šlo. Akorát mi tu něco chybí ... Uměl by ochránit děvče zavražděného, postarat se o chudého sirotka? Hm. - "A taky mám rád zbraně." - "Ty s sebou nosíš zbraň? Vždyť už přijíždíš po ..." - "Někdy ne, někdy přijedem ještě do akce, třeba když se mlátí nějací Arabové. Ale stejně mně to neuživí, slabá třicítka čistýho. Z toho se nedá vyžít. Musím si ještě občas přivydělávat. Chci jíst, pít, kouřit, na co mám chuť. Steaky, teplý jídlo každej den. Platit půjčky. - Hej, dej sem ještě jedno pivo!" Servírka neochotně hmátla po sklenici: "A máš peníze?" Výrazné, tvrdé š napovědělo nečeský původ. "Cože? Jasně, že mám! Daváj, daváj! Kolik to je?"- "Dvacet dva." - V šeru pod pultem zasvítil v peněžence policejní odznak. Ušklíbl se ke mně: "Kontrola drobných. Jestli mě naštve, nechám tady udělat šťáru a na tři dny bude pokoj. Ani svěcená jí nepomůže." Položil na pult dvoustovku. "Nech ji být, má své starosti," řekl jsem. "Tohle se nedělá! Znám jejího šéfa, jenže ona nezná mě. Ať si nezahrává." - Nezněla v tom agrese, jen uražený, vyřízený chlap, co potřebuje trochu vlídnosti. Napil se piva a ospale zamžoural. "Musím už jít, měj se," rozloučil jsem se. "Ty se taky měj. Třeba se někdy zas potkáme. A doufám, že v dobrým, že tě nebudu muset někde seškrabávat ..."
