Za okraj filosofie: O chování pedagogů se na Masarykově univerzitě nediskutuje

Článek Podivné praktiky filosofů (Kulturní noviny - listopad/prosinec 2009) o problematice lidských vztahů na Katedře filosofie FF MU a o způsobu jejího vedení vyvolal celou řadu reakcí. Ty nejzávažnější jsme zveřejnili (viz text Josefa Kroba Bulvár psaný na objednávku a text Erazima Koháka Nikoli spor Dobra a Zla, ale věc ke společnému řešení). Následující text je komentářem k vývoji situace a k jejímu dosavadnímu vyústění po jednání Etické komise MU počátkem roku 2010.

Svým článkem Podivné praktiky filosofů jsem se záměrně postavil na jednu stranu. Na stranu těch, jež jsem v dané situaci vnímal dlouhodobě  jako slabší a ignorované: části studentů a jednoho pedagoga. Napsal jsem text vyhrocený a emotivní, který byl zrcadlem vyústění určitého vývoje v jednání se studenty na straně jedné a denuncujících anonymních útoků ve fakultní internetové poště na straně druhé. Ve chvíli, kdy jsem se od studentů dozvěděl, že možná svou stížnost na  pedagogy stáhnou, „protože mají strach, aby dostudovali“, to ve mně vzkypělo: Kde to jsme? Vždyť to je jak za totality! - To byla poslední kapka.

Klíče k řešení mají vedoucí pracovníci - ale kteří? 

Článek  vyvolal spektrum reakcí. Krajními mezemi jsou  ty, které „podepisují každé slovo“ a leccos v mých informacích doplnily. Na opačném pólu stojí pochopitelně zcela negativní odezva ze strany jednoho z kritizovaných, docenta Brázdy. I z ní jsem se cosi dozvěděl: Že sice možná trochu rozumím biochemii a umím brnkat na mandolínu, ale tady jsem odvedl zcela neprofesionální novinářskou práci, protože jsem se neobtěžoval zeptat na názor i druhé strany  -  jeho a profesora Horyny. Další jeho závěry nebudu opakovat, až na ten poslední, že se mnou je další diskuse vyloučena. Po tom, co vše jsem se dozvěděl a přečetl si i e-mailovou  korespondenci těchto pedagogů studentům, nevím, nač bych se jich ptal. Spíše mne v  této souvislosti udivila jedna věc: Značná sebestřednost a sebejistota, s jakou tito pánové jednají a vedou komunikaci, přičemž jim vůbec nedochází, že vše působí směrem ven, a oni tak o sobě vytvářejí určitý obraz. Dalo by se říci, jejich věc: ztráta sebereflexe. Problém ovšem je, že  jejich způsoby jednání  jsou přijímány jako normální. Je alarmující, že mizí cit pro slušné a kolegiální chování, vzájemný respekt.  Některým studentům je dávána najevo jejich podřadnost, v případě dálkařů se stává tento přístup pravidlem. Jsou vnímáni jako obtížný hmyz a je jim podsouvána snaha získat „papír“ co nejjednodušším způsobem, obelstít pedagogy. Akademické prostředí tak nabývá paranoidního charakteru, v němž nelze s porozuměním  řešit věcné problémy.  Prostředí vzdělávací velkovýroby vede ke zjednodušenému pojetí řízení: Pravdu má  ten, kdo má moc. Stížnost je brána a priori jako obtěžování a  je lépe smést ji ze stolu. Metody jsou různé: Nejjednodušší je výtka formální nedostatečnosti postupu. Označit rozjitřený lidský cit pro slušnost a spravedlivé jednání jako „směšnost“ pak už  v takovém prostředí  není  problémem.

Reakce děkana Kroba je pozoruhodná tím, jak si věc vzal osobně („nevím, jestli se mám cítit uražen či poškozen“). Přitom jsem jej  zmínil pouze jednou, a to v kladné souvislosti, kdy svou garancí zabránil, aby byla jedna doktorská práce podivným způsobem smetena pod stůl. A vyjádřil jsem naději, že s těmi poměry něco udělá.  Podobně jsem při osobní návštěvě od něj očekával nějaké stanovisko k případům sadistických anonymů na katedře. Odpověděl mi, že dokud se věc policejně nevyšetří, nehodlá přistupovat k žádnému pracovně-právnímu postihu. To je  pochopitelné. Ve svém textu to ještě podtrhl: „Odmítám perzekuci kohokoli na základě pouhého podezření. Vynášení soudů v této fázi je nepatřičné, ne-li dokonce protizákonné.“ Protizákonné? Ale já jsem od něj žádné soudy tohoto typu vůbec nechtěl slyšet! Když jsem nedostal žádnou odpověď ani od bezprostředně zodpovědného pracovníka, vedoucího katedry profesora Zouhara, pochopil jsem, že tady se skutečně už nic dalšího nedozvím, a „rychle jsem svých snah po informování zanechal“, jak děkan správně napsal. Jistě, to už nemělo cenu. Vedoucí pracovníci  univerzity prostě nedokážou veřejně vyslovit stanovisko k vysoce nemravnému jednání na pracovišti, ba vtírá se dojem, že se o ně ani nezajímají a reagují až na krajní situace. Zbývá otázka: Proč?

Pokusím se o obecnější úvahu: Představme si, že na firemním pracovišti v době oběda dojde k násilnosti, v uzavřené kanceláři. Maskovaný násilník, který zná vnitřní poměry ve firmě, a proto si to dovolil, uprchne. A vedoucí neřekne nic. Mezi lidmi se to roznese. A stane se to opakovaně. A pořád nic. Napětí roste. Začne to vyšetřovat policie. A vedoucí dál nic neříká, vždyť co by,  postihne přece až toho, koho vypátrá policie. A když se nic nevyšetří...  Jako by se nic nestalo. Co je vlastně špatné? Jen to, na co se přijde. Říci z vedoucího, za prostory pracoviště zodpovědného místa naprosto jednoznačně a přede všemi, že násilí (jedno zda fyzické či psychické) je špatné a trestuhodné, a dát tak najevo svou jednoznačnou pozici, by znamenalo navodit na pracovišti určité klima. Psychickou oporu pro slušné lidi. Ale znamenalo by to také sám sebe postavit do určité pozice garanta práva a dobrých mravů...  

Nerušit, vládneme

Profesor Zouhar mi na nabídku k zaujetí stanoviska  napsal, že na můj hrubý útok na katedru nebude reagovat. On totiž, zdá se, nereaguje na nic, co je mu nepříjemné. Moje přímá zkušenost s jeho vedením katedry byla obhajoba doktorské práce Borise Rafailova. Ta mne po předchozích několikaměsíčních peripetiích velmi zajímala. Dostal jsem od doktoranda pozvánku na určitý den. Tři dny před konáním přišla změna: obhajoba se o den posouvá. Nu, přišel jsem tedy další den,  jako Brňák si můžu program rychle přeskládat. Tak jednoduché to však asi neměli externí členové komise. Nakonec dorazil ze severní Moravy doktorand, který si kvůli tomu musel vzít v práci den volna, aby nám (on a nikoli zástupce katedry!) řekl, že se před dvěma hodinami z mailu dozvěděl, že se obhajoba nekoná. Kvůli absenci externistů, jak jsem se pak dozvěděl na sekretariátu katedry. Pan Rafailov sepsal tedy  okamžitě stížnost a žádal na profesorovi Zouharovi nějaké vysvětlení, protože na další termín musí u svého zaměstnavatele žádat znovu volno a doložit mu, že se nepotloukal bůhvíkde. Dodnes nedostal odpověď, třebaže napsal, že mu hrozí postih ze strany zaměstnavatele. Když už se konečně v dalším termínu obhajoba konala, vládla v místnosti atmosféra napětí a osobní averze, jež ukapávala do prostředí v drobných jedovatých narážkách profesorů Horyny i Zouhara. Citlivější povahy to může zlomit. Nebyl jsem sám, kdo to takto vnímal. Co to však má co dělat s obsahem zkoušky? Když jsem vzápětí na tu atmosféru upozornil pana děkana, který tam byl také, překvapila mne jeho odpověď.  Prý ať si nemyslím, že obhajoba doktorátu je něco snadného, pro něho je vše v pořádku: kdyby se průběh obhajoby dal do zápisu, tak by vyzněl korektně. To je ta ošidnost! Co není v zápisu, to neexistuje. Tedy lidský rozměr prostředí: například atmosféra, v níž se odehrávají některé zkoušky a na níž upozornili ve svých stížnostech studenti. Zdá se, že studium na filosofické fakultě je záležitostí pro značně otrlé povahy. A tak se také do zápisu Akademického senátu FF MU ze schůze, která projednávala ony stížnosti a můj článek, nedostala slova, která létala vzduchem: studenti, co si stěžují, jsou „lúzři“  a  „KN jsou disidentským plátkem“. A to, prosím, na půdě, po které donedávna chodil profesor Jaroslav Mezník.

Závěrem: Nikdo tedy s ničím podstatným v mém textu věcně nepolemizoval, neboť „takovým bulvárem se nemá cenu zabývat“. Paradoxně se jím však potrefení činovníci zabývali velmi. Obrátili se na své kolegy z různých pracovišť o pomoc, o posudky. Tato praxe má kořeny v minulosti a též o čemsi vypovídá: 1. O neschopnosti zaujmout ve věci vlastní postoj (kromě jednoduché negace). 2. O pochopitelné, avšak někdy diskutabilní profesní solidaritě, jež v tomto případě ze studentů dělá a priori „tu druhou“, nepřátelskou stranu, jejímž cílem je především vyzrát nad pedagogy. 3. A nakonec už ze samého názvu děkanova textu prosvítá způsob vypořádávání se s nepohodlnými kritiky. - To už tu kdysi přece  bylo: Na čí zakázku? Komu ta kritika slouží.

Tento typ mocenského postoje prostupuje jednáním mnoha lidí ještě i po dvaceti letech a připomněl nám jej  titulek knihy Erika Taberyho a stejnojmenného televizního dokumentu Vládneme, nerušit!. Jenže už jsme v jiné době a v jiném prostoru. Univerzity, jako je MU, jsou prostorem zcela veřejnoprávním, který ze svých daní platíme všichni. Bezpochyby chceme, aby to byl prostor absolutně svobodný, bez toho neexistuje svoboda poznání. Ale druhým dechem musíme dodat, že je to prostor veřejně diskutovatelný, jinak by se uzavřel světu, jemuž je určen. Když se v tomto prostoru vyskytne problém, jenž je obecnější povahy - tedy problém komunikace či dokonce vážnější problém vztahový - a  dlouhodobě se neřeší, co se stane? Vyhřezne pod tlakem ven a najde tam svoje zrcadlo. Pokud se věci tutlají či vůbec ignorují, tak hrozí, že propuknou časem v ostudu. Myslím, že to by mělo být jasné každému, kdo stojí v zodpovědné vedoucí pozici. Není to lehká role, ale čím větší je otevřenost vedoucích činitelů vůči podnětům a kritice (i z vnějšku), tím větší je pravděpodobnost, že situaci zvládnou a posílí se jejich přirozená autorita. Ukáže se totiž  snaha a schopnost  problémy demokraticky a věcně řešit. 

Katedra není fakulta a senát není děkan

Pár lidí si můj text vyložilo tak, že by mohl poškodit celou fakultu. To je pochopitelné, ale zavádějící hledisko, které může vést k zavírání očí nad skutečně závažnými problémy. Já mám fakultu s její tradicí v úctě a vážím si celé řady tamních pedagogů a pracovišť. Ale psal jsem především o katedře filosofie, a to ještě jen o některých lidech, a upozornil jsem na určité problémy, které neřešeny na nižší úrovni, můžou prorůst výše. Ostatně, i profesor Kohák  poukázal na to, že tu jde především o objektivní věci k řešení.

Můj článek se tedy týkal  pouze katedry filosofie, přičemž jsem okrajově  zmínil nevýrazný až alibistický postoj fakultního akademického senátu k problémům na katedře filosofie. Měl jsem tu především na mysli případ sadistických a denuncujících anonymů adresovaných profesoru Hrochovi, k nimž prostě - ač o nich věděl - nezaujal během několika měsíců veřejně žádné stanovisko (mám zase na mysli přinejmenším stanovisko etické). Výjimkou byl pouze profesor Osolsobě.

Když jsem se dozvěděl, že můj článek bude počátkem prosince projednáván na půdě Akademického senátu FF MU, nabídl jsem předsedkyni senátu možnost zveřejnění stanoviska. Překvapilo mne, že odmítla se slovy, že AS - pokud k něčemu dospěje - včlení své stanovisko do reakce děkana. To je znak subordinace. V této souvislosti mne pak už nepřekvapilo, že si AS poněkud nevěděl rady s tím, jestli vlastně měl nebo neměl řešit stížnosti studentů, kteří nemají důvěru ve svého vedoucího katedry, a musel se na to dokonce dotazovat právníka.

Funkce akademických senátů je pro akademickou půdu zcela zásadní, pokud mají naplňovat roli, kvůli níž byly zřízeny - být mocenským  protipólem vedení fakulty či univerzity. Jejich nezávislá role by měla zaručit, aby se akademická půda nestala hřištěm jednoho hráče (či jeho týmu). Na FF MU, zdá se, senát příliš nezávislým pólem není. Kauza na plzeňských právech dokládá, kam to vede, když selhávají právě tyto mechanismy dělení a kontroly moci.

Závěr do ztracena a s velkým otazníkem

Případ studentských stížností pokračoval. Student filosofie Libor Pabel, jenž se nedal odradit katedrovou a fakultní nechutí řešit problémy, podal podklady na rektorát Masarykovy univerzity a  na jejich základě byla ustavena univerzitní etická komise, která se jimi měla zabývat.

Další vývoj však vzbudil velký otazník. Jednání Etické komise se odehrálo v utajení, student Pabel byl o výsledku vyrozuměn až poté, co se o to v závěru dané lhůty sám přihlásil. Odpověděl mu sám rektor MU, profesor Petr Fiala. Stručně: Po prostudování materiálů se ztotožňuje se závěrem Etické komise, že nedošlo k porušení Etického kodexu univerzity. Libor Pabel  požádal o zápis z jednání EK, aby se seznámil s konkrétním komentářem jednotlivých bodů své stížnosti. Jeho žádosti nebylo vyhověno. Důvod: Právo nahlédnout by měl pouze v případě, že by došlo k porušení kodexu. Nikdo s ním o ničem nediskutoval. 

Byla tu naděje, že se bude řešit v rámci univerzity problém, jenž v důsledku není pouze dílčím nedorozuměním mezi několika studenty a jejich pedagogy, nýbrž má obecnější povahu. Jeho jádro vyplývá z proměňující se povahy a struktury univerzitního vzdělávání v dnešní době. Nezadržitelně roste počet studentů, klesá průměrná úroveň jejich připravenosti na studium, pedagogové jsou přetíženi.  Všechny zúčastněné strany jsou vystaveny enormnímu tlaku, mechanismům odlidšťujícím vzdělávací proces, a na druhé straně narůstá potřeba reflexe této situace.Tomuto objektivně existujícímu  problému se ještě budeme věnovat v jiných textech na stránkách Kulturních novin.

Na Masarykově univerzitě jsou zatím tyto problémy tabu.

 

Nahoru