Volby 2010 – zrcadlo (sociální) demokracie
Letošní volby vypověděly mnohé o stavu naší demokracie. Především pak o tom, jak nedospělé je naše (a mediální) vnímání , když přeceňujeme předvolební akce typu studentských voleb. A dále, jak nám dlouhodobě chybí vnitřně konzistentní a věrohodné osobnosti napříč celým politickým spektrem. Volič se pak chytá na své projekce spíše než na realitu.
Spolupracujeme na propagaci novin se studenty z jedné brněnské soukromé střední školy. Ptal jsem se nedávno jednoho z nich, ještě před volbami, kterou stranu by volil. „Zelené!“ prohlásil jednoznačně. Překvapil mne, měl v tašce Respekt. „A co jiného mám číst?“ – Jeho kamarád, který stál vedle něj, by volil TOP 09. „Kolik je vás ve třídě zelených?“ zeptal jsem se. „Já jediný, jinak je to většinou ODS.“ „A je někdo pro sociální demokracii?“ Zaváhání. „U nás ne, akorát jedna holka z mladšího ročníku.“ Vzpomněl jsem si na nedávné studentské „volby“ na školách. Tak to by zhruba sedělo.
Hodně se mluvilo o tom, zda-li předvolební akce Člověka v tísni, která měla prý přitáhnout mládež k zájmu o politiku, nebyla vlastně manipulativním aktem ve prospěch pravice. Jistě, byla, se všemi tanečky – zveřejnit, nezveřejnit – kolem. Hrálo se bezpochyby na tuto strunu: Minulostí nezatížené mládí a současně budoucnost této společnosti nám ukazuje svým jasným, nezkaleným zrakem, co má skutečnou perspektivu: tedy pravicové vidění světa. Shrneme-li stručně, jsou to zjednodušené mantry: omezit stát – či spíše jeho „rozhazovačnost“, snížit státní dluh, omezit sociální agendu („když na ni nemáme“), dát prostor podnikavým jednotlivcům („netrestat úspěšné“) atd. Ponechávám stranou diskusi o zjednodušenosti těchto tezí a jen konstatuju, že stejně zjednodušeně artikulované jsou teze populistické levice o sociálních jistotách. Ty ovšem u mládeže nezabraly.
Akce vyvolala rozruch – někteří ji považovali za agitku ne nepodobnou těm v totalitní minulosti, kdy zmanipulované euforické mládí legitimizovalo vládnoucí straně útlak nepohodlných vrstev společnosti. Za ty lze dnes z hlediska „mladých a úspěšných“ považovat menšiny, sociálně slabé a staré lidi. Zelenkův klip Přemluv bábu tuto sociální a generační polarizaci jen podtrhl.
Jiní považovali studentské předvolby za manipulativní útok na levici. Když ji naše skvělá mládež tak ostentativně ignoruje, tak na tom asi něco bude... ČSSD velmi znervózněla a dopustila se chyby, když se snažila nejdříve zamezit zveřejnění výsledků a pak zas otočila. Slon v porcelánu. Myslím, že i toto jí ve výsledku přitížilo.
Jádro problému ovšem netkví v tom, jestli se studentské „Volby nanečisto“ měly konat či ne. Dokonce si myslím, že bylo dobře, že se něco takového uspořádalo, a doufám, že to není naposled. Už nejsme v dobách totality a tato akce není totalitním nástrojem. Jestli se probudil zájem mladých o politiku a věci veřejné, je to jenom dobře. A další vývoj mládeže není tak mechanicky předvídatelný, jak by se zdálo. – Role Člověka v tísni má v této věci dvojjaký charakter, ale to ponechme stranou. Zdá se, že ministerstvo či školy samotné by asi byly lepšími pořadateli. Argument, že mladí ničemu nerozumí, protože ještě nic nezažili a nic neznají, neobstojí. Hlasovací právo budou záhy mít takjaktak. Jaký je rozdíl mezi „neznalým“ studentem střední školy a občanem, který přes den dělá na stavbě a po večerech nadává na politiku v hospodě? Do útrob státu a politiky nevidí ANI JEDEN z nich. A nejen z nich. Před zraky většiny veřejnosti se odvíjí podivná stínohra, na niž více či méně intuitivně reagujeme. A přesto má každý z nás jeden hlas.
Hlavní problém tkví v reakci a v interpretaci. Kdyby se kolem „nevoleb“ nedělal humbuk, tak by studentské výsledky byly tím, čím jsou ve skutečnosti – více sociologickým obrazem určité skutečnosti, než politickým činitelem. Stejně tak, kdyby se správně interpretovaly. Tady se nabízí srovnání s podobnou situací u veřejnoprávních médií, která chtějí za každou cenu oslovit výrazněji mladou generaci a pořád se jim to nedaří. Jenže ani nemůže – pokud budou chtít poctivě dostát roli médií „veřejné služby“, to jest poskytovat program nezatížený komečními trendy, všestranně důvěryhodný, formulující univerzální hodnoty, zohledňující všechny skupiny obyvatel atd., pak budou vždy oslovovat především ty vrstvy veřejnosti, které takovému programu dorostly. Poznáním a životními zkušenostmi. To mladé nevylučuje, pouze konstatuje, že nemají ve větší míře potřebu takové veřejné služby. Jejich zájmy jsou přirozeně více partikulární a – sebestředné. Nerespektovat tento jednoduchý princip a podbízet se člověku, jehož vnitřní konstelace je nastavena jinak, znamená něco deformovat – zde veřejnou službu. V případě sociální demokracie je iluzí a omylem hledat cíleně strategii a metody, jak masově přitáhnout mladé. Idea sociálně-demokratická, zejména idea sociálního státu, je ideou těch, kteří už něco prožili a pochopili, že člověk nežije na světě sám, ale ve společenství. Se všemi důsledky, které tu nemá cenu nyní rozebírat. Z mladých to přijímá ta menšina, která má vrozenou schopnost empatie a obětování, nebo zažívá od dětství ve svém prostředí tíhu života a pocítila sílu a nezbytnost solidarity. Vše je pochopitelné: Mladý člověk, mám na mysli především středoškolské a velkou část vysokoškolských studentů, je plný síly a víry v sebe. Myslí si, že vše nakonec zvládne vlastními silami. Tedy u něj přirozeně převládá pravicový životní obzor a je to tak dobře, poněvadž je motorem nápadů, jež překračují status quo, a zdrojem energie ve společnosti. Pokud nezůstane vězet v egoistickém a egocentrickém mladistvém vnímání světa, jež je konzervováno převážně sférou víceméně úspěšných podnikatelů, dospěje postupně k širšímu pohledu na realitu. A dostává se blíže k obzoru sociálně-demokratickému.
Právě v této chvíli by s ním měla rezonovat autentická sociálně-demokratická strana. Avšak ne taková, která oslovuje prvoplánově vrstvy manuálně pracujících a důchodců siláckými gesty a jednoduchými sliby životních jistot a která hraje na kulturní rádoby lidovou notu. Měla by to být strana, která se protíná i s vnímáním sociálního kontextu a životní úlohy kultivovaných, vzdělanějších a stále se rozšiřujících vrstev obyvatelstva – učitelů, lékařů, zdravotnického personálu, úředníků, zkrátka všech, jejichž povoláním je služba. Měla by se protínat s jejich životní zkušeností, která oceňuje mimo jiné dobrého a spolehlivého hospodáře, jenž ví, v čem spočívá jádro této služby, dokáže ji ocenit (a to i morálně) a nezatěžuje ji zbytečnou agendou. V takto autenticky pojímané roli česká sociální demokracie selhává. Neboť její nejvyšší představitelé – jeden vedle druhého – jsou nedůvěryhodní. Mimo jiné propadají silovým manýrám, neslučitelným s demokratickým jednáním, a nekonzistentnosti v hospodářské rovině – ať už celkové (hypertrofované náklady na předvolební kampaň) či osobní (sociální demokrat nesmí zneužívat defektního systému náhrad, byť by tak činili všichni ostatní – právě proto!). V této situaci nemohou fungovat sebelépe připravené ideové programy, jimiž se strana může oproti jiným chlubit. Obroda vnitřního prostředí a tím i vnějšího vyzařování sociální demokracie nemůže začít odnikud odjinud, než od hledání příkladných osobností – oddaných jak myšlence sociálně-demokratické, tak principu, že slovo a čin musí jedním být. Nekompromisně.
