Komorní příběh trýznivého stáří
Čtvrtá samostatná próza Mileny Fucimanové s názvem Denní menu je sugestivní miniaturou stáří dvou osamělých protagonistů na valašském maloměstě.
Promyšlená kompozice příběhu se v názvech jednotlivých kapitol inspirovala postupy filmového scénáře: celek a polocelek, detail a polodetail. Autorka tak se čtenářem rozehrává sofistikovanou, místy snovou, místy zas až brutálně realistickou partii, v níž vytušíme reminiscence lecjaké, od kafkovských po skácelovské. To vše podáno svrchovaným a neokázale vybroušeným stylem. Fucimanová do svého příběhu postmoderně vetkává odkazy na jiná literární díla: Kramolišův román Strážcové hor, Skácelovu Smuténku, Hájíčkovo Selský baroko. Je silná v detailu bizarním a zlověstném téměř jak u próz Ladislava Fukse. Znale pracuje s prostorem i subjektivně prožívaným časem: A najednou tu byla neděle a než se nadál další neděle, neděle jedna za druhou, ale bez sváteční pohody. Subtilně psychologicky vykreslené postavy jsou rozlišeny podle profesí – Starosta, Lékárník, Kadeřnice, Stavař. Jejich promluvy nejsou odděleny uvozovkami, takže znepokojivě a provokativně splývají s ostatním textem; někdy si nejsme jisti, zda jde o mluvenou či pouze myšlenou repliku. Figury jsou charakterizovány typizujícími rekvizitami i atributy – Lotova žena třeba svými recepty (její pikantní kachnou po indicku bych nepohrdnul). Leitmotiv stáří je v příběhu vyvážen pozoruhodně účinným dětským aspektem, umocněným ještě prostředím mateřské školky. Kapitoly jsou sice nenásilně, avšak často překvapivě a poeticky pointovány: Málem vypustil duši. Namáhavě ji spolkl zpátky. Nebyla bez zápachu. V tomto prozaickém textu lze poznat, že Fucimanová je i básnířka (kromě próz vydala rovněž tři básnické sbírky a výtečně překládá poezii). Odsazení jednotlivých řádků je někde překvapivé, sémantika výpovědi se často nečekaně zalomí, nejúčinněji snad v baladických vsuvkách, které mají razanci vrcholných pasáží díla Ludvíka Vaculíka: …do výčepu chodíval staříčkovi pro pivo a cigarety Partyzánky. Strýcovi zase pro Lípy. Voněly mu oboje stejným zakázaným smradem. Začal chodit do první třídy a slabikoval, na co přišel. Ve výčepu na nástěnce, kde visel jídelní lístek s věčným gulášem a zelňačkou, si přeslabikoval jméno na čerstvě vyvěšeném parte. Slabikoval nahlas, poprvé bez jediné chyby. Chlapi, štamgasti, kteří pili první ligu, ztichli. Spadlý pětník bys uslyšel. Josef se vítězně rozhlédl. Ani raz jsem to nepopletl. A nahlas bez jediné chyby přečetl parte své matky. Slabikovat uměl, ale smysl přečteného mu ještě unikal. Pupkatí strýcové usedavě pili. Fucimanová v knížce zúročuje svoje dlouholeté středoškolské profesorování na gymnáziu ve Valašských Kloboukách. Valašské dialektismy vložené do spisovného textu jsou u ní esteticky funkční, podobně, jako u již zmiňovaného Ludvíka Vaculíka. Takto je například v knížce charakterizován jeden z protagonistů: …miloval rodné nářečí, moravský dialekt, který mu v ústech zrovna zpíval. Čeština byla pro něho jazyk, kterým myslel, valašské nářečí – to byla jeho hlubina, vláha. Každé prostředí je zde nasvíceno jinak, osobitě, celek se postupně vrství a přeskupuje, enigmatické motivy jsou vysvětlovány až dodatečně a jaksi mimoděk, pokud vůbec. I otevřený závěr příběhu nás znepokojí, nikoli uspokojí. Sečteno a podtrženo: jde o text čtenářsky poměrně náročný; neokázalý, přesto sugestivní. Decentní a vkusná obálka Lucie Mrázové potěší, nakladatelství však mohlo věnovat více péče svázání brožované publikace. Ta se totiž při důkladnějším čtení rozpadá.
Milena Fucimanová: Denní menu. Nakladatelství Kniha Zlín 2009, 234 stran, ISBN 978-80-87162-28-6
