Dlouhé mlčení neznamená, že nebylo co říct

Rozhovor s Erikou Bezdíčkovou, autorkou memoárů Život a holocaust (Kartuziánské nakladatelství, Brno, 2010).

Novinářka, editorka, překladatelka Erika Bezdíčková pochází ze slovenské Žiliny (1931, rozená Kellermannová). Třináctiletá byla s rodiči a všemi dalšími příbuznými transportována do koncentračního tábora Osvětim. Po válce se vrátila sama. Dlouho hledala svoji sestru, která se ocitla v zahraničí. Domov, kam se doufala vrátit, nenašla. Její osudy by vydaly na tlustý román. S odstupem pětašedesáti let od druhé světové války a jednadvaceti let od listopadu 1989 svůj osud sepsala v knížce s příznačným titulem Moje dlouhé mlčení – Život a holocaust .

Nebylo by za mák moudré zeptat se, proč vaše mlčení bylo tak dlouhé. Je pouze věcí spisovatele, beletristy i memoáristy, kdy napíše první větu. Nicméně si vzpomínám, že už asi před dvaceti roky jste mně prozradila náplň prvního odstavce knížky, kterou máte v úmyslu napsat. Nesla jste ji celý ten čas v mysli, nebo byla, pověděno jednoduše, odložena na neurčito?   
Dlouhé roky jsem cítila povinnost vyprávět o šoa, velkém neštěstí, které postihlo naši rodinu a dalších šest milionů evropských Židů. Ale nejsem historik a jen poznenáhlu jsem chápala souvislosti, nechtěla jsem ani zevšeobecňovat, jen splnit slib, který jsem dala sama sobě, napsat o mamince, tatínkovi, naší rodině, kamarádech, kteří holocaust nepřežili.
Jenže… Kdykoli jsem začala, a to bylo několikrát, jsem se dostala na začátek příběhu, pak mě popadl smutek, pochybnosti, zda to doopravdy dokážu vylíčit tak, aby to bylo zcela pravdivé a ne až tak tragické. Jenže můj život byl dlouhou dobu hodně vyčerpávající, neposkytoval mi tolik duševní síly, abych vším znovu procházela.

       Vaše vzpomínky vydalo brněnské Kartuziánské nakladatelství Jiřího Braunera. V jeho dosavadní produkci je výhradně náboženská křesťanská literatura. Jakými cestami tam přišel váš rukopis?  
Jakkoli to bude znít podivně, celá léta, co maminka nežije, v duchu s ní hovořím o všem, co mě těší i trápí. A pokaždé prosím, aby mi napověděla, kudy se ubírat. Tak tomu bylo i tentokrát.
Navštěvují Univerzitu třetího věku, a ve stejný den, kdy se konala přednáška, jsme měli jít s manželem na koncert. Navrhl, abych se nevracela domů, že na mě počká, projdeme se městem a stavíme někde na kávu, a poté si půjdeme do Besedního domu užívat pana Mozarta. Náhodou jsme si vybrali kavárnu Pod hodinami, kde jsme se setkali s mým kolegou, redaktorem Ladislavem Vencálkem. Popíjel kávu s redaktorkou z Mladé fronty Dnes Janou Soukupovou. Obě jsme o sobě věděly, ale nikdy jsme se nesetkaly. Já jsem ten den dopoledne natáčela rozhovor s náměstkem brněnského primátora o vypsání soutěže na památník obětem holocaustu v Brně. Zeptala jsem se paní Soukupové, zda by to mohli u nich otisknout. Neodmítla, ale řekla, ať přijdu do redakce, že si o tom promluvíme. Rozmlouvaly jsme pak takřka tři hodiny. Nakonec mi řekla, že napíše o památníku, ale také o mně.
Následující týden vyšel v sobotní příloze MfDnes náš rozhovor. A v neděli u nás zazvonil telefon. Volal pán, který mi sdělil, že vlastní malé nakladatelství a o moji knihu má zájem. Ať pošlu alespoň první kapitolu. Jeho přání jsem vyhověla s tím, že kniha ještě zdaleka není dopsána. Pak jsme se osobně setkali, nakladatel, pan Brauner, mi kladl na srdce ať knihu dopíši, že ji vydá. Upozornila jsem ho, že nemám finanční prostředky, kterými bych vydání podpořila. Řekl, že je na tom stejně, ale že to nějak uděláme. A já věděla, že maminka si přeje, abych psala, že to nemohu donekonečna odkládat. To vše se událo v únoru. Od té doby jsem psala a psala. Začátkem května byla kniha vytištěna.

       Knížka má podtitul Život a holocaust. Z doby holocaustu je však jen asi pětina obsahu. Byla vaším cílem věcná umírněnost, nebo především nastínění obrazu oněch utrpení v táboře a trápení dalších desetiletí, abyste čtenáře přiměla k domyšlení vlastních hledisek?
Knihu jsem psala s jasným cílem nepřekročit sto stran. Má to zcela konkrétní důvod. Chodím do gymnázií i na vysoké školy, diskutuji se studenty o příčinách 2. světové války, holocaustu, komunistické totalitě a současnosti. Když se ptali, proč jsem svůj příběh nenapsala, vyzvala jsem je, aby mi poctivě řekli, kolik stránek je neodradí od čtení knihy, která nebude sci-fi, ani tam nebudou zelení mužíčci. Vyslovili se pro zhruba stostránkový rozsah. Abych obsáhla rozpětí šedesáti let, musela jsem si vymezit, kolik čemu budu věnovat. Podtitul je výstižný, protože holocaust ovlivnil celý můj další život.

       Vaše dlouhé mlčení nebylo příbuzné s nemít co říct. Kladným rozměrem délky toho mlčení byla nepochybně možnost ohlédnout se nyní za lety těsně poválečnými a ještě i za desetiletími od konce čtyřicátých let do přítomnosti. Té možnosti jste se chopila…
O titulu knihy jsem dlouho přemýšlela, chtěla jsem se vyhnout velkým slovům i příměrům. Nazvala jsem knihu podle toho, čím se zabývá – dlouhým mlčením.

       Mnoho vzpomínáte na matku zavražděnou v osvětimské plynové komoře. Je ve vás tajemná víra v její stále trvající přítomnost. Myslím, že k nejpůsobivějším obrazům v Mém dlouhém mlčení patří vaše imaginární obracení se k ní v tísnivých poměrech s žádostí o radu. Čtenářovým dojmem naopak je, že váš vztah k otci nebyl tak vřelý.  
Ano, moje maminka mě doprovází životem. To jsem již zmínila. Byla jsem na ní bytostně závislá. Nesmírně jsem ji milovala. Byla mým útočištěm. Když si ji přiblížím, vždy se v duchu omlouvám tatínkovi a ujišťuji jej, že byl pro mě také důležitý, jen nikdy jsem s ním nebyla tak důvěrná jako s maminkou. Ale také v knize vzpomínám na naše každotýdenní návštěvy v žilinské kavárně Astoria, na které jsem se vždy těšila od pondělí až do neděle. To byly chvíle, které tatínek věnoval jen mně.

       Vlastně jste nepřinesla o době holocaustu nové odhalující poznatky. S tak velkým časovým odstupem to ani nebylo možné. Vaše vzpomínky mají však sílu v autenticitě pohledu předčasně dospělého dítěte kolísajícího na úzkém rozhraní mezi životem a smrtí…    
Od počátku jsem věděla, že ke knize připojím dovětek o koncentračním táboře Osvětim, který je dostačující, aby byl svědectvím hrůzného vraždění. Úmyslně jsem převzala stručnou, ale výstižnou verzi, kterou napsal historik, pracovník Židovského muzea v Praze. Sama jsem chtěla vylíčit pouze své pocity dítěte a dospívající dívky uprostřed neskutečných hrůz. Svůj záměr jsem probírala s lidmi, kteří také píší, všichni ho schvalovali.

       Kdo nemá osudy podobné těm vašim, není s to posoudit, jak je obtížné psát o vlastních útrapách. Velká trýzeň – velké emoce, tak by mohl anticipovat mnohý čtenář. U vás však není patos, textem prochází horizontální jednota vyznačená kultivovaným jazykem, jistá vnitřní kázeň postavená jako duchovní hráz všudypřítomné krutosti…
Dlouhé roky jsem působila jako redaktorka v rozhlase a v různých redakcích. Text jsem pojala jako pravdivou reportáž odrážející jednotlivé úseky mého života. Ani v nejmenším jsem nepomyslela na to, že píšu velké literární dílo. Cílem bylo zanechat svědectví o tom, jak zasáhly dvě totality můj život a napsat to srozumitelně, aby to pochopili i mladí lidé. A také aby si uvědomili, jak je pro všechny lidi důležitým pojmem svoboda, že jakákoli jinakost je spíše přínosná než opovrženíhodná.

       Za deset nanejvýš patnáct let nebude už mezi živými ani jeden bezprostřední pamětník holocaustu. Ten čas, ty události se stanou jen „muzejní“ pamětí. A protože člověk je založením tvorem, který rád zapomíná na neblahé věci, holocaust a pak i éra tzv. budování socialismu budou z myslí většiny lidí vytěsněny. Stavění nových památníků holocaustu, v dohledné době třeba v Jihlavě nebo v Brně, má samozřejmě význam piety a dokumentačně estetického stvrzení paměti národa, ale i nové pomníky a památníky jsou brzy kroky kolemjdoucích netečně míjeny. Co je podle vás třeba učinit, aby lidstvo konečně zmoudřelo a, řečeno prastarou průpovědí, člověk člověku nebyl vlkem?
Pomníky jsou připomínkou, ale psaná či vyprávěná svědectví jsou nepostradatelná. Zmíním setkání, které bylo pro moji současnou angažovanost rozhodující. Ve Vídni jsem se setkala se Simonem Wiesentalem, který zasvětil svůj život vyhledávání nacistických zločinců. Nemohu zapomenout na jeho slova o tom, že je povinností nás přeživších, stát se hlásnou troubou všech šesti milionů dětí, mužů a žen zavražděných v pecích krematorií, ghettech a v hromadných hrobech. Historici se tím zabývají, jistě se budou zabývat i nadále, ale ani moudrých knih se nelze ptát, lze se jen domýšlet. Jediní, kteří mohou vydat hodnověrné svědectví a odpovídat na otázky, jsme my, dosud žijící. Za pár let už nebude nikoho, kdo by o tom vyprávěl.
Mé přesvědčení o absolutní pravdě Simona Wiesentala potvrdil i mnou nadevše milovaný spisovatel, nositel Nobelovy ceny Elie Wiesel. Jeho osud byl velmi podobný mému. Píše o tom také v útlé knize Noc, která nedávno vyšla. I on zdůrazňuje, že je naši povinností hovořit o  hrůze holocaustu. A doslova říká: „Až my odejdeme, nebude už nikoho, kdo by vyprávěl celou pravdu, kdo by vydal svědectví.“

       V kapitole Pomalé vzdělávání píšete o moudrých lidech, záhy velkých osobnostech české kultury, kteří vám před polovinou padesátých let poskytovali nezištnou oporu v začátcích odborné práce v Československém rozhlase. I V tom jsme dnes jiní. Trendem je individualita, s návodem „pomož si sám“. Nebo je to jinak?
Ptáte se, zda by ještě dnes někdo mohl zažít to, co popisuji v kapitole Pomalé vzdělávání. Domnívám se, že nikoli. Na to je dnešní doba příliš upospíchaná a lidé se zaměřují hlavně na své ego.
Pochopení, se kterým jsem se setkala v rozhlase je neopakovatelné. Moje čeština byla bídná, o novinářských žánrech jsem neměla ponětí, ale hrozně jsem se chtěla učit. Nemluvě o tom, že mé první pokusy byly klopotné. Ale moji ochránci věřili, že opravdu chci, a když zjistili, že dělám  pokroky, jejich pomoc se ještě zvýšila. Upřímně se radovali ze všech mých povedených pokusů. Zejména trpělivý byl Ota Popper – Pavel, nejedno moudro jsem získala od Zdeňka Mahlera a poučením pro mne bylo třeba jen poslouchat, co říkali Zdeněk Jirotka a Ludvík Aškenazy. Všichni si uvědomovali moji minulost, věděli, že profesně ji mohu zvládnout jen s jejich pomocí.

       Na více místech Mého dlouhého mlčení je připomenut filmový dokument Olgy Sommerové Sedm světel, v němž autenticky vystupujete. Sommerová je autorkou předmluvy vaší knížky. To jistě není náhoda. Jaký je váš vztah?
Dokument Sedm světel tvoří mezník v mém životě. Nikdy bych nebyla věřila, že mě někdo přiměje k tomu, abych se znovu vrátila do Osvětimi. Dokumentaristka Olga Sommerová to dokázala. Je nesmírně empatická, dokáže se ptát a přiměla mě vzpomínat nejen v koutku, ale na kameru. Do značné míry prolomila ve mně zábranu, která se spíše přikláněla k mlčení než k vyprávění. To, že jsem nakonec napsala knížku, je zásluha dvou žen, Olgy Sommerové a Jany Soukupové.

       I když platí, že zkušenost je obvykle nepřenosná, chodíte ráda mezi studenty a vyprávíte jim o holocaustu a poměrech u nás po únoru 1948. Jsou mladí dobrými posluchači? 
Dokud jsem neměla takřka každodenní kontakt s mladými lidmi, byla jsem spíše pesimistická, ale dnes vím, že živé slovo má nekonečnou sílu. Ani v našich ani v německých školách jsem se nesetkala s nezájmem, s nevraživostí, s provokacemi, ale spíše se zvídavými mladými lidmi, kteří dokáží klást bezpočet otázek. Naposledy jsem si povídala se studenty z Právnické fakulty MU. Naše beseda trvala déle než tři hodiny. Ukončila jsem ji tím, že znovu přijdu, ale jestli chtějí hned vědět víc, ať si zajdou do brněnského knihkupectví Barvič & Novotný, tam bude moje kniha k dostání. Bylo pro mě obrovským překvapením, když jsem je pak na autogramiádě mohla uvítat v tak hojném počtu.

       Také se nemohu nezeptat na věc, již považuji za zvlášť důležitou. Pro mnohé Židy je zaslíbenou zemí Izrael. Do roku 1989 jste ji mohla nést v mysli jen tajně. A co pak? Přemýšlela jste o svobodném odchodu do Izraele, o opuštění Evropy, kde celé vaši rodině bylo tolik ublíženo? 
Můj vztah k Izraeli je velice niterný. Nejen nyní. Od útlého mládí jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří snili o tehdejší Palestině. Tato náklonnost je patrná i z mé knihy. Ani po válce nebylo jednoduché vypravit se tam. Palestina byla britským mandátním územím, řada lidí, kteří přežili holocaust, se dostávali do Svaté země více než klopotně, mnozí skončili ve sběrných táborech na Kypru, mnozí nepřežili útrapy plavby na starých bárkách. Tak tomu bylo až do vyhlášení státu Izrael v roce 1948. V té době jsem už čekala první dítě, můj tehdejší manžel byl křesťan a ani nevím, jak bych to byla mohla dokázat. Nyní se do Izraele opakovaně vracím a věřte, nevěřte, neznám báječnější zemi pro život, i když je obklíčena převážně nepřáteli a o konflikty není nouze.

Život a holocaust (Kartuziánské nakladatelství, Brno, 2010, editorka Jana Soukupová, 93 strany, brožovaná vazba, náklad 2000 výtisků)

 

Nahoru