Transparentní, přece překvapivá konfrontace
Artefakty, pro něž je společný výchozí materiál, ale naprosto rozdílný způsob práce s ním, nabídla žďárská výstavní síň.
Dům kultury ve Žďáru nad Sázavou užívá tradičně k výtvarným výstavám výstavní síň Staré radnice v městském centru. K vidění tu jsou díla našich známých současných autorů, dosud neobjevených, ale i těch z druhé či třetí řady. Druhová i kvalitativní pestrost je zde pro výtvarnou veřejnost fundamentem možných šíří poznání. V únoru zde byla přístupná výstava pod titulem Confonto. Přinesla srovnání specifické sochařské práce, plasticky utvářeného díla z hněteného písku od Radovana Živného (37, vysočanský rodák, působí v Portugalsku), a solitérních kusů taveného broušeného uměleckého skla od Petra Hory (61, působí ve Žďáru nad Sázavou) a Jaroslava Wasserbauera (48, rovněž působí ve Žďáru nad Sázavou).
Prezentační spojení písku a skla bylo ne pouze neobvyklé, ale doslova vzácné a originální. Jednalo se o optické, smyslové a hodnotové měření živé práce s materiálem (socha z písku vznikla přímo ve výstavním interiéru v průběhu několika dnů před vernisáží) s vyhraněně osobitými výsledky víceméně osvědčených způsobů umělecké práce sklářů (barevná tavená broušená plastika).
Kde byl počátek výstavy Confronto? V čase promýšlení koncepce výstavy hovořil Živný s proslulým českým sklářem Františkem Víznerem. Dobrali se faktu, jenž je sice syrově věcný, řekněme bez stopy obrazivosti, ale v souvislostech výtvarné kultury nefrekventovaný, proto snad až překvapivý – socha vytvořená z písku má vlastně týž materiálový základ jako artefakt ze skla. A když je tomu tak, jsou nejvhodnějším materiálem ke konfrontaci „písečná“ socha a skleněné umělecké solitéry. Proto sochař Živný pozval k účasti dva z reprezentantů umění tavené skleněné plastiky, Horu a Wasserbauera.
Živný k výstavě předem napsal: … Zatímco je písek coby výchozí materiál ve sklářské tvorbě dobře známý, jeho využití k písečnému sochařství je nově objevené. Písek zde představuje médium netradiční, až avantgardní, a především efemérní. Sochaři, kteří ve své tvorbě podlehli kouzlu pomíjivého okamžiku, tvoří díla, která jen zřídka přežijí několik týdnů… Popularita tohoto sochařského oboru, pohybujícího se na pomezí klasického sochařství, performance, landartu a arte povera, neustále roste…
 |
Radovan Živný: Torzo, písek, tvořeno 2.- 6. února 2010 ve výstavní síni Staré radnice ve Žďáře nad Sázavou, výška 200 cm. Foto: Jan Dočekal |
Soudím, že projekt Confronto byl vskutku unikátní. Živného monumentální dílo (Torzo) je založeno na propracovaném věcném podání ležící mužské figury. Sochařské práci v písku patrně nejvíce vyhovují hutné formy blízké objektivitě. Pro imaginaci a intuici není mnoho prostoru. Asi to též vychází ze skladby nejčastějších příznivců písečného sochařství v exteriérech přímořských letovisek.
Přidržíme-li se tradičního úzu, co očekáváme od uměleckého díla (stálost - tedy vzbuzování emocí v toku času - duchovnost, vroucnost, hlubokost etc.), dospějeme k názoru, že poutavější částí výstavy byly skleněné plastiky. U tavených skleněných plastik Hory i Wasserbauera je primární kvalitou osobitý autorský rukopis postavený na řemeslné dokonalosti. Pracují se zhodnocováním specifických tvárných a optických kvalit skla, s protikladem matné a lesklé povrchové textury a se zvýrazněným grafickým účinkem tvarové a lineární kompozice. Jestliže Hora v minulosti opakovaně připomenul ovlivnění o třináct let starším Františkem Víznerem, nutno povědět, že oba byli měrou nezanedbatelnou usměrněni velikánem českého sklářského umění Stanislavem Libenským a jeho tvůrčí partnerkou Jaroslavou Brychtovou. Oni monumentalizovali architektonické myšlenky ve skle. Nebo pověděno obráceně, snad přesněji, tvořili monumentální skleněné solitéry v transformovaných architektonických myšlenkách. Z toho něco pro sebe převzali Vízner i Hora.
 |
Petr Hora: Objekt, tavená broušená skleněná plastika, 2010.
Foto: Jan Dočekal
|
 |
Jaroslav Wasserbauer: Život na korálovce zlaté, broušená skleněná plastika, 2008. Foto: Jan Dočekal |
Hora přistupuje k čistému, racionálnímu tvaru (ve fundamentu je často ortogonálním nebo válcovým blokem), který buduje z polotovaru ze studeného skla. Je to tvar racionální, současně úchvatný svou noblesou. Horovy exponáty (Sfinx, dvě varianty Objektu, Filla) jsou látkou ke sledování tvarových, barevných a celkově estetických tendencí sklářské práce. Budeme-li Horova díla zkoumat bedlivě, zjistíme, že jsou nesena monumentálně působícími objemy, vzniklými sloučením pravoúhle pravidelných i nerovnoměrných, či rozličně zkosených nebo obloukovitých stěn. Ty jsou pak vyleštěné nebo matné, hladké nebo rozrušené zářezem, otvorem apod.
Wasserbauerova kolekce stvrzuje autorovo již rozvětvené zakotvení v tvůrčí kategorii tavené skleněné plastiky. Metodu spočívající v tavení skla ve formách přivedli ke světovému věhlasu po polovině 50. let minulého století již jmenovaní Libenský s Brychtovou. Wasserbauer a Hora jsou jedněmi z těch, kteří ji přijali za stěžejní a vnesli do ní nové formové a obsahové složky, které jsou fundamentem jejich vzájemně různorodé originality.
Wasserbauerovo výtvarné myšlení je projeveno v prostorových, lineárních a světelných vztazích plastiky, v kultuře barvy. V tvarové aproximaci evokuje tvary bizarních rostlin (Adéla, Zkameněla, Sasanka, Život na korálovce zlaté). Počítá při tom, to je kořenem jeho tvůrčí osobitosti, s kontrastem měkké, lyrizované linie konvexních povrchů a dramaticky členité konkávní strany. V protikladech těchto skladebných postupů dospívá k sochařským konstrukcím, jež jsou pevné, přitom vyzařují podmanivou poetičnost.
