Krajina, jež vrostlá je do srdce

Malíř a grafik Vlastimil Toman, jehož tvůrčí práce je nepřehlédnutelná i v oblasti poezie a místopisných vzpomínkových textů, oslavil 19. února 80. narozeniny. Výstava uspořádaná k té příležitosti v třebíčské Galerii Malovaný dům přináší v květnu a v červnu přes padesát malířských a grafických děl převážně z minulého a tohoto roku.

Toman se v Třebíči narodil, žije v jejím předměstí  Týn, dříve samostatné obci. O Tomanovi lze slyšet, že je málem asketa, že žije odříkavě. Něco na tom je, ale je dobré vědět, že drží jiná měřítka hodnot. Např. nikdy se neštval za penězi (v jedné básni lituje ztráty voňavého stínu lesa), žije tvorbou mezi spoustou obrazů a knih, které dávno obsadily valnou část jeho příbytku a i tak stísněného  ateliéru. To vše způsobem zvláštní symbiózy ovlivňuje Tomanovu letoru. Miluje život, přírodu a svou práci. Jeho filantropie zaslouží obdiv. Je zkrátka, jak s  výstižností napsal v doslovu jedné Tomanovy knížky historik Rudolf Fišer, hodným člověkem.

Tomanova cesta k výtvarné práci nebyla krátká, ale byla bez odbočení. Vyučen malířem pokojů, studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně, pak na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové a studia ukončil před rovným půlstoletím na Akademii výtvarných umění v Praze. O počátcích své tvorby napsal: „…Měl jsem jinou představu o malbě obrazu, protože jsem věděl, že mým osudem je týnská krajina, že je to hlavní smysl mé práce. Dekorativní tvorba mě nepřitahovala. Ale dokud jsem maloval krajinu, tak jsem byl doma… A domovská krajina kolem Týna, to je pro mě nevysychající zdroj námětů.“

Je tu ovšem jistá neobvyklost. Toman nezpodobuje krajinu v toku času v jejích postupných trvalých proměnách. Před lety řekl a nikdy nezměnil: Mou krajinou je to, jaké to bývalo. Z té příčiny traduje oblíbené motivy v přečetných variantách a také rozličnými výtvarnými prostředky v podobě, již měly dřív, v době, kdy vstoupily do jeho smyslů. K tomu je najisto zapotřebí velké zaujatosti a neústupnosti, ale i širokého dokumentačního obrazového materiálu. Vše se pak nachází v poli specifické obrazotvornosti. Ta má konzistentní podklad v někdejší skutečnosti, však není na ní cele závislá, dílem přirozeně podléhá zásadám krajinářské malířské práce, s jejími stylizačními vazbami, finesami sjednocujícími detaily vizuální iluze a samozřejmě s důležitými znaky autorova rukopisu.

Nic se nerodí výlučně z rozumu ani výlučně ze srdce. Umělec obyčejně bývá schopen svou látku promyslet i silně procítit. U Tomana je to sdruženo ve vibracích na pomezí dojmového pojímání krajiny jako otevřeného prostoru (to je dědictví umění druhé poloviny 19. století) a chápáním krajiny jako vnitřního modelu (což je výsledek proměn malířství ve 20. století). Tomanovy smysly jsou skrze pozitivistické myšlení, skrze cit opravdové náklonnosti a příchylnosti, upřeny ke krajinným úsekům, jejichž pojednaný obraz je pak v konečném efektu především nezávislým výtvarným dílem. To dílo je, pověděno stručně, spojnicí prvků tradiční expresionistické a kubistické mluvy a racionální kresebné linie, někdy má faktura strohou až syrovou, jindy  lyrickou, to jistě proto, že malířství je značnou měrou záležitostí emocí. Dokončený obraz je pak z literárního hlediska poukazem na krajinu, jež vrostla do umělcova srdce, odkud je zrcadlena. Tak to především vidí   výtvarná veřejnost, návštěvníci výstavy, zato pro autora je to důležité asi jen malou měrou, nebo vůbec ne, protože za podstatný má, nemýlím-li se, vlastní proces výtvarné práce.

Tomanova činorodost má i rozvinutou dimenzi básnickou. Hlavně vlastním nákladem vydal početné sešity lyrických a reflektivních veršů, které rozhodně nejsou kratochvilným doplňkem citového a tvůrčího života krajináře. V soukromém tisku s titulem Hledání světla (k autorovu jubileu letos vytiskl na ručním lisu Jan Juránek v Rájci-Jestřebí) je v titulní básni těchto šest závěrečných veršů:

Nenechat si sednout
do duše podmrak
Musíme listovat ve stránkách času
kde se světlo nachází
aby plynoucí dny
nevyzněly naprázdno

Výtvarný kritik Vladimír Lavický (1923 - 1997)), napsal v listopadu 1962 k výstavě tehdy dvaatřicetiletého Vlastimila Tomana: „…V tom právě je kvalita a modernost dnešní Tomanovy tvorby. V tom, jak vědomě barvou a barevnou linií staví svoje obrazy, které se pevně drží zásady srozumitelnosti a při vší malířské údernosti si zachovávají poetické kouzlo. Vedle estetické hodnoty tedy  v nich hledejme onu poezii a sílu citu s jakým byla tvořena…“. Ta slova jsou i po téměř půlstoletí bez záměny závazná.

Nahoru