Okouzlení obrazy, které vnějškem neoslňují

Tradičně krátká, od dubna do září, je každoročně sezóna v Galerii z ruky v Křížovicích u Doubravníku. Poslední letošní výstavou galeristka Stanislava Macháčková představuje výběr z malířské tvorby Jiřího Vovsa. Krásná podzimní příroda a obrazy – dobrý důvod k výletu.

Jiří Voves (nar. 1945) studoval v letech 1963 až 1971 na vysokých školách architekturu a malířství. Na křížovický kopec se vrací po osmi letech. Tehdy zde zanechal velmi dobrý dojem a nyní to rozhodně nebude jiné. Ve vystavené kolekci jsou obrazy formou odkazující k etapě přelomu minulého desetiletí, kdy Voves byl se svými díly na Vysočině poprvé (cykly Znaky a Partitury). Převažují však malby mladší, jejichž témata jsou jiná a forma rovněž tak (cykly Havrani a Stíny temnot).

 

V rozšířené pozvánce na aktuální výstavu v Křížovicích je část textu, který napsal pod názvem Hledání světla, hledání člověka historik umění Mojmír Horyna. Malou část si dovolím ocitovat: „Dílo malíře a grafika Jiřího Vovsa charakterizuje v naší současné tvorbě poměrně nezvyklé, komorní ladění. Záměrně přijal klasické pojetí kresby, grafického listu i závěsného obrazu. Jeho díla ani nechtějí provokovat ani šokovat vnějšími prostředky. Jsou samostatným estetickým faktem, jehož vnitřní kompoziční organizace vytváří ´prostor´ pro zjevení a sdělení podstatného.“ A jiný historik umění, Jiří Šetlík, napsal mj., že hlavním obsahem Vovsových obrazů a kreseb je dialog člověka s pamětí a umělecké zamyšlení nad zpřetrhanými souvislostmi času.  

Jiné linie, jiné tvary
       Obsahem Vovsových obrazů jsou „běžné věci“. Takové, které v realistickém zachycení, v zobrazení s  věcnou obnaženosti, by byly až banální. Ale Vovsova forma je víceméně nenázorná. A v oné nenázornosti jsou „jiné linie“ a „jiné tvary“, v nich pak široké možnosti nových asociací. Vovsovy sevřené kompozice tkví v nesložitých grafických strukturách. Jejich náplní jsou formálně modifikované předmětné prvky, geometrická tendence a nezávislé gestické znaky. V konečných rezultátech není oslnivost ani úchvatnost. Myšlenková hodnota, sevřená komornost jednotlivých děl (respektive celé kolekce) a estetická kvalita však senzitivnímu pozorovateli přinášejí, o tom nepochybuji, tiché okouzlení.

Nikoliv zobrazení, ale vyjádření     

Obrazy z cyklu Znaky a z cyklu Partitury neposkytují žádnou konkrétní informaci. Znaky se nedovolávají povšechné vizuální komunikace, Partitury nezprostředkovávají značky pro nástrojové provedení. Vždyť je to svět imaginace. Logicky nese ve svém fundamentu (u každého umělce v jiném uspořádání) zprávy a údaje o věcném světě, ale nakládá s nimi po způsobu osvobozené představivosti. Voves pochopitelně vychází z premisy, že cílem nezávislé malby není zobrazení, ale vyjádření. A vyjádření nevězí v obrysech souměřitelných s předlohou. Vyjádření je sumou rozumu a citu, viděného i tušeného, možného a v obrazotvornosti třeba i zázračného.

Zachycené odezvy
       Dva jmenované Vovsovy cykly - Havrani a Stíny temnot, mají proti předešlým jiné téma a odlišnou formu. Jsou-li dříve „založené“ Vovsovy cykly oněmi, dle Šetlíka, dialogy člověka s pamětí a uměleckými zamyšleními nad zpřetrhanými souvislostmi času, cykly Havrani a Stíny temnot jsou odjinud – „z přírody“. Vovsův zájem o krajinu a především o přírodní jednotlivosti se tím ale neotevřel, k této iniciaci došlo patrně již v umělcově raném věku. Opět zde není žádného náznaku ilustrace pozorovaných faktů.
       Jsou to zachycené odezvy sdělené kultivovanými výtvarnými prostředky. V Havranech plošnou malbou, někdy vymytou (lavírovanou) pro zisk iluze prostoru, někdy se specifickým užitím monochromní kolážované papírové vrstvy (snad jsem to odhadl správně; na štítcích u exponátů není uvedena užitá výtvarná technika). Ve Stínech temnot jsou sugestivní juxtapozice temných tónů barev a rozptýleného světla. Tedy: Tam i tam se děje po Vovsově způsobu komorními prostředky. Ale opět se sofistikovaným poukazem k latentní vnitřní mohutnosti, jíž lze se intuitivně dobrat.

       Řeknu-li, že v dříve otevřených cyklech Voves myslel především na člověka a na stopy civilizovaných komunikací, a že v cyklech novějších myslí spíše na okolnosti přírody, nebude to špatně, ale výstižnější je povědět, že vše je natolik vnějškem i vnitřkem propojeno, že člověka a přírodu pojímá každé Vovsovo dílo. S proměnlivou převahou jednoho a druhého.

Malířství na tom není zle
       Šťastný je, po mém soudu, onen divák (přesněji vnímatel, protože nestačí jen se dívat), který dospěl k poznatku, že k umělecké čistotě je obraz nejtěsněji přiblížen, když je osvobozen od zobrazení konkrétního. Když nevykazuje kvality předlohy, ale pouze kvality autorových tvůrčích schopností. V těchto dimenzích vyjádření už vůbec nevězí v obrysech, jimiž se manifestuje předloha.
       Vovsovy obrazy patří v kategorii komorní malby v prostoru mezi stylizovanou věcností, geometrickou tendencí a imaginací, po mém soudu, k nejlepšímu u nás. Patří k oněm vzpěrám, které dovolují mít za pravdivý názor, že naše soudobé malířství na tom není tak zle, jak se někdy může zdát.
      

Výstava je přístupná do 19. září, www.galerie ruky.cz

 

Nahoru