Odboj v nitru
Když jsem šel nedávno do samoobsluhy koupit sóju na guláš a – jak mám ve zvyku – zběžně prolétl titulky novin, zjistil jsem, že vláda se (prý pod dojmem z pohřbu spolubojovníka bratrů Mašínů Milana Paumera) chystá prosadit zákon, který by účastníky odboje proti komunismu postavil na roveň odbojářů proti fašismu.
Na pojmovou nepřesnost s níž novináři (ale i politologové) dávají zločinnému režimu, který v letech 1917–1992 střídavě panoval ve Východní Evropě, jméno nikdy a nikde neuskutečněného ideálu spravedlivé společnosti, jsem si už zvykl. V českých mainsteamových médiích se až příliš často ztotožňují slova „komunista“, „socialista“ a „vyznavač levice“, což jsou výrazy, které mezi sebou mají asi takový poměr jako slova „šakal“, „šelma psovitá“ a „savec“ (a následkem této „řečové hry“ byl už utracen mnohý bernardýn, který se soudkem rumu na krku zachraňoval životy).
Vážím si těch, kteří s nasazením vlastního života a hmotných i nehmotných statků bojovali proti zločinnému režimu. Vzhledem k tomu, že jsem o jejich případu přečetl téměř všechnu dostupnou literaturu, myslím, že dost dobře chápu, co bratry Mašíny svého času dovedlo k způsobu odboje, který zahájili. Kdyby si vedli jinak, nebyli by to ani synové legendárního podplukovníka Josefa Mašína, jehož prvním činem, když se po svém zatčení 13. května 1941 probudil z bezvědomí v sídle gestapa v Petschkově paláci, bylo, že vstal a několika dobře mířenými ranami přivedl do bezvědomí na oplátku svého dozorce.
Vážím si ale i těch, kteří ve stejné době, v dobré víře, že budují lepší společnost, pomohli alespoň jednomu bližnímu nadlehčit jeho životní kříž, a vůbec mě nezajímá, jakou stranickou legitimaci měli v té době v kapse. Byli totiž lidé, kteří zprvu z upřímného přesvědčení pomáhali dobrým věcem, a později, když už poznali podstatu vládnoucího režimu, se oné knížky nezbavili třeba i proto, že by bez ní nemohli v takové míře pomáhat oněm dobrým věcem, kterým jiní jejich takésoudruzi podřezávali krk. Vážím si takových, do roku 1969 komunistů, jako byli například ředitelé Divadla na Vinohradech a Městských divadel pražských František Pavlíček a Ota Ornest, jejich zaměstnanec Pavel Kohout, nebo jejich brněnský souputník Milan Uhde, kteří s nesmírným rizikem spolupřivedli na svět český divadelní zázrak 60. let, či Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Vojtěch Jasný, Jan Procházka, kteří udělali totéž pro český film, literaturu a žurnalistiku. Mezi stovky a tisíce těchto jmen, která dokázala českou kulturu a politiku dovést napříč vnitrostranickými boji až k Jaru 1968 a k takovým mezníkům, jakým bylo například zrušení cenzury, patří i jméno profesora pražské FAMU Rudolfa Martina, který svůj život navždy spojil se životem sestry bratrů Mašínů, Zdeny. Když jsem kdysi s touto málo slavnou sestrou slavných bratrů dělal rozhovor, svěřila se mi, že ani pro ni, i když byla Mašínová, nehrála stranická příslušnost profesora Martina žádnou roli, neboť se jednalo o muže, jenž jí ve stejné době, kdy ji jeho mateřská organizace odsoudila k likvidaci, zachránil život.
V dnešních médiích, které směšují „šakaly“, „šelmy psovité“ a „savce“, se velice často objevuje stará otřepaná fráze, že bývalý komunista je něco jako bývalý černoch. Tento diskurs mi připomíná učební texty z období ministra školství Zdeňka Nejedlého, která z doby rekatolizačního temna zná jen hrdiny jako emigranta Fridricha Falckého, disidenta Jana Amose Komenského a zloduchy typu jezuity Antonína Koniáše, ale zapomíná, že řádným (a přesvědčeným) řeholníkem Tovaryšstva Ježíšova byl i zachránce české řeči Bohuslav Balbín. Autoři podobných příruček napříč režimy zapomínají, že historie s černobílými znaménky plus a minus se postupem času stává směšnou, neboť objektivní pohled na určitou historickou etapu (pokud je taková věc v našem subjektivním světě vůbec možná) je možný až s daleko větším časovým odstupem.
Když dnes občas z úst lidí, již se „nikdy nezapletli“, slýchám i odsudky bývalých komunistů, kteří si svou stranickou příslušnost později – v období normalizace – odpykali pokáním pěti-, šesti- i víceletého kriminálu, chápu sice odkud pramení názory těchto „soudců z lidu“, ale pozastavuji se nad jejich chatrným vzděláním a jejich nulovou přináležitostí k evropskému kulturnímu odkazu.
Jednou ze základních myšlenkových os Nového zákona tvoří příběh jistého Saula z Tarsu, esa mezi farizejskými inkvizitory, který svého času vypátral a poslal na smrt hezkých pár desítek ilegálních křesťanů. Pak však ve svém nitru prožil něco, co z něj za pár měsíců udělalo Ježíšova apoštola, toho, který asi nejjasněji zformuloval a nejvíce rozšířil náboženství, na kterém je založena naše kultura. Dnes, kdy jsou po Svatém Pavlovi pojmenovány kopce i potůčky, metropolitní chrámy i hlavní města federálních států, si už málokdo vzpomene, že tento světec svou kariéru započal jako člen zločinecké organizace. Je to možná tím, že jeho život je modelovým příkladem fenoménu, kterému se jeho Učitel snažil naučit svět – fenoménu odpuštění. Neboť odpuštění netkví ve starozákonním mechanismu „oko za oko, zub za zub“ („Zločin a trest“), ale v posloupnosti „zločin – pokání – odpuštění“.
A tak hlasuji pro to, aby mezi účastníky prvního, druhého a třetího odboje byli počítáni především ti, kteří odpustili, káli se a nakonec se očistili, kteří jako jediní vedli odboj, jež měl ve svém důsledku definitivní efekt, neboť byl vítězně sveden – v jejich vlastním nitru.
