Cinema Oscar
První ročník Mezinárodního filmového festivalu CINEMA MUNDI BRNO 2010 k divákům přišel s novou koncepcí i poněkud diskutabilním kritériem výběru filmů. Jeho cílem bylo představit nejlepší filmy uplynulého roku více než šedesáti národních kinematografií.
Na přelomu února a března prověřila festivalovou náladu diváků v zimním období týdenní prezentace filmových počinů více jak šedesáti národních kinematografií napříč všemi světovými kontinenty s názvem Cinema Mundi. Rozsáhlý a okázale mediálně prezentovaný projekt známého bývalého ředitele Letní filmové školy v Uherském Hradišti, nově organizátora letního Festivalu nad řekou v Písku, Jiřího Králíka, nakonec do brněnského multiplexu Velký Špalíček nepřilákal tak velké množství diváků, jaké by si pro svou koncepci zasloužil, rozhodl-li se kombinovat divácky vyzývavou kolekci „nejlepších“ loňských filmů celého světa s ochutnávkou hlavní oscarové kandidátky, profilem opomíjeného chilského tvůrce Miguela Littina a připomínkou výročí Elmara Klose (oscarově bodujícího Obchodem na korze (1965) v roce 1967). Právě americká výroční cena Cinema Mundi veskrze prostupovala a díky ní tak festival přinesl především možnost zamyslet se více než nad stavem národních kinematografií nad tím, jaký je „typický“ oscarový film.
I teritoriální dramaturgie festivalu totiž uzpůsobila výběr zástupců jednotlivých filmových kultur vcelku jednoduchému klíči – vodítkem výběru snímků uváděných v rámci hlavní festivalové sekce se staly národní nominace na ocenění pro nejlepší zahraniční film v rámci amerického oscarového klání. Spíše než přehlídkou národních kinematografií byl tedy festival představením národních oscarových ambicí. Záleží tedy na konkrétním kontextu, nakolik mohl daný snímek reprezentovat skutečně to nejlepší z domácí tvorby a nakolik byl spíše výrazem toho, co si ta která národní kinematografie představuje pod ideálním snímkem s nadějí na oscarové ocenění. Ostatně i z tuzemské zkušenosti víme, že „nejlepší“ a „nejlepší na Oscara“ nemusí být vždy nutně totéž, že ideálního oscarového kandidáta definují především dříve oceněné filmy a že mnohé z nominací jsou tak úlitbou takto zvláštně vymezeného filmového vkusu.
Přes předběžné obavy či výhrady, které mohla teritoriálně-oscarová kritéria programové náplně Cinema Mundi představovat, se ve výsledné nabídce sešlo poměrně velké množství umělecky hodnotných, v některých případech i experimentálně laděných snímků, ačkoli se nevyhnula ani takové dávce sofistikovaně se tvářícího filmového neumětelství, jakou si s diváckou trpělivostí pohrával ukrajinský zástupce Iluze strachu (2008). Do artově-populárního rámce bilancování na hraně snu a skutečnosti se její režisér Aleksandr Kirienko pokusil vměstnat téma podnikatelského boomu devadesátých let, nebránil se tajuplným vizím ze středověku ani pokusům o existenciální přesah, přičemž z této nesourodé směsky zcela nepřekvapivě nevytěžil víc než ctižádostivou manýru.
Zástupci západoevropských kinematografií si z větší části našli cestu do české distribuce již dříve mimo festivalový okruh – společnost Artcam k nám uvedla jak Bílou stuhu Michaela Hanekeho (2009), tak irský Hlad Stevea McQueena (2009); francouzský Prorok (Jacques Audiard, 2009) do českých kin přišel díky Aerofilms – proto se přitažlivějšími jevily snímky afrického, asijského a středo- a jihoamerického původu. K typickým příkladům oscarových představ z těchto oblastí patřil například zástupce indický – Továrna Harishchandrachi (Paresh Mokashi, 2009). Ve zkratce snímek o natáčení prvního indického hraného filmu, obecněji však reflektující vrtkavost společenské a politické situace země počátku 20. století. Národní filmové dějiny na pozadí širších souvislostí indické historie, rané filmové nadšenectví, biografická linka, okázalá výprava – základní ingredience oscarového kandidáta národně-historického typu. Typ národně-aktualizující zastupovali například Padlí bohové (Ernesto Daranas, 2008) – společenská sonda do současnosti i minulosti kubánského obchodu s ženami, jež dokumentaristické ladění netradičně kombinuje se spektakularitou turistického letáku.
Mimo oscarové zařazení do kategorie „tak trochu umění, ale přijatelné nejširším publikem“ naopak spadaly lyrické filmové eseje potlačující dialogy i hudební složku ve prospěch promyšlené vizuální koncepce. Nikoli však lacině atraktivní, ale mystické, otevírající v záběrové a střihové kompozici tajemného ducha místa a krajiny, jež do jisté míry zrcadlí i psychické rozpoložení postav. Ať už to byla mrazivá sněhová step kazašské Snachy (Ermek Tursunov, 2009), nebo sálající poušť australského Samsona a Dalily (Warwick Thorton, 2009), jednalo se v obou případech o snímky svérázné spletitostí osobních dramat, jež si pro svou symbolickou univerzálnost nezavdají s moderními eposy či mýty, ale i sepětím s prostředím, které podmiňuje jak filmovou poetiku, tak jednání postav.
I přes značnou snahu organizačního týmu okamžitě řešit veškeré nedostatky aktuality festivalového dění, bez zmínky o praktických technických problémech by reflexe festivalu rozhodně nebyla kompletní. Přesuny či rušení projekcí poškodily zejména poslední festivalový den, trpký dojem vzbuzoval také fakt projekcí z DVD, nikoli z originálních kopií. Chaotičnost k jakékoli práci vznikající více z touhy a nadšení než z rigidního schématu jistě patří a mnohdy může působit třeba nechtěným, ale o to sympatičtějším kouzlem, nicméně v tomto případě je více než doporučeníhodné, aby se případný druhý běh odehrál bez váhání ve startovních blocích.
Cinema Mundi 2010, Palace Cinemas Velký Špalíček, Brno, 24. 2.–3. 3. 2010
