Úskalí nedostatkového průmyslu
Osudová závislost lidstva na energii může vést k takové politice, jež přestane myslet na budoucnost a bude se řídit pouze momentální snahou o udržení dosažené životní úrovně. Začátek takového chování můžeme pozorovat na případu Kanady.
To, co se dnes děje v Kanadě kolem ropných písků, by mohlo být předzvěstí změn, které postihnou průmysl v období po ropném zlomu.
(Pozn.- Ropný zlom je český ekvivalent anglického výrazu „peak oil“, což doslova znamená „ropný vrchol“. Dochází k němu v momentě, kdy vyvrcholí těžba ropy a její produkce již dál neroste, aby následně po určité době, označované jako plató, nastoupila na sestupnou dráhu. Podstatné přitom je, že kritický bod nepřichází v okamžiku vyčerpání veškeré dostupné ropy, ale již v momentě, kdy jsou její zásoby poloviční.)
Kanada má nyní druhé největší zásoby ropy na světě (větší má jen Saudská Arábie) a pro USA se stala dodavatelem číslo jedna, v čemž předčila i Saudy. Její ropné písky patří k nekonvenčním typům ropy, jejichž význam začíná stoupat.
Jak půjdou ceny ropy nahoru (Deutsche Bank odhaduje ceny ropy v roce 2016 na 175 dolarů za barel) a možnosti pro další investice budou ubývat, zoufalé ropné společnosti budou přistupovat na projekty, které by se jim ještě před několika lety tolik nevyplatily, a vlády je v tom budou podporovat. Kanada je příkladem tohoto trendu.
Většina ropných písků Kanady je koncentrována do třech ložisek na severu provincie Alberta, která dohromady zabírají území přesahující rozlohu Anglie. Těžba začala v roce 1967 a od té doby se postupně rozšiřuje. Když šly v roce 2003 ceny ropy nahoru, investice do ropných písků se během několika let ztrojnásobily a stal se z nich výnosný byznys. Zatímco v roce 2005 se v Albertě produkoval asi milion barelů ropy denně, v roce 2020 by to dle očekávání mělo být 4,9 milionů. Šestašedesát procent albertské ropy se vyváží do USA.
Produkce nekonvenční ropy z ropných písků značně zatěžuje životní prostředí a vyžaduje ohromné množství vody, energie a financí.
Při těžbě a zpracování ropných písků se do ovzduší uvolňuje třikrát více skleníkových plynů než u běžné ropy. Kvůli tomu emise skleníkových plynů v Kanadě značně stoupají. V roce 2006 kanadská vláda oznámila, že ustupuje z cílů, k nimž se zavázala podpisem Kjótského protokolu.
Na každý barel nekonvenční ropy, která je extrahována z ropných písků, se v průměru spotřebují dva až čtyři barely vody (někdy i sedm). To má za následek snižování hladin řek na severu Alberty. Toxická voda, která přitom uniká, ohrožuje nejen ryby a divokou zvěř, ale i zdraví obyvatel.
Energetická návratnost (EROI) ropy z ropných písků je ve srovnání s konvenční ropou velmi nízká. To je způsobeno náročnějším procesem těžby a zpracování výchozí suroviny. Zatímco u běžné ropy kolísá EROI v rozmezí 10:1 – 35:1, pro albertskou ropu dosahuje maximální hodnoty 3:1 (Cílek a Kašík, Nejistý plamen.). Podle jiných zdrojů (srov. zde) může být ovšem nižší (1,5:1) ale i vyšší (7,2:1). Pokud by se potvrdilo, že je nižší než hranice, kterou stanovil Charles A. S. Hall pro zachování naší civilizace (5:1), potom by těžba a zpracování ropných písků patrně neměly příliš velký energetický význam. Ropným společnostem se to ovšem ekonomicky vyplácí, takže v Kanadě se hned tak těžit nepřestane. Severní Amerika vstupuje do éry drahé, technologicky náročné a k životnímu prostředí agresivnější ropy.
Vývoj k ekologicky méně šetrným a energeticky méně efektivním zdrojům je důsledkem nové situace, do níž se dostává nejprve ropný a následně i všechen ostatní průmysl: ropný večírek vrcholí a na obzoru se již rýsuje bezútěšná realita ubývajících zásob kvalitních a snadno přístupných zdrojů.
Jako pravděpodobný se mi jeví následující scénář: Jakmile začne široká veřejnost Západu fyzicky pociťovat první příznaky energetické krize (nedostatek tepla, výpadky proudu, extrémně drahá doprava a potraviny) vznikne enormní tlak na politiky, aby situaci řešili. Vlády, aby se zavděčily svým voličům, otevřou dveře dokořán průmyslovým magnátům a budou vstřícnější k jejich požadavkům. Éra nedostatkového průmyslu (John Michael Greer), bude zároveň érou agresivnějšího průmyslu. Ekologické limity padnou a problém klimatické změny sestoupí z globální scény. Uspokojení bezprostředních potřeb bude důležitější než environmentální ohledy. Zatímco nyní se pořádají světové summity nad problémem klimatické změny, do budoucna bude mít navrch jednoznačně otázka energetická, jakkoli se jedná o spojité nádoby. Bude zajímavé sledovat vývoj na summitu v Kodani. Pokud jednání zkrachují, bude to první krůček od klimatologie ke geologii. A vyhlídky na úspěch nejsou příliš nadějné. Jak napsal George Monbiot: „Příští týden v Kodani udělá Kanada vše pro to, aby jednání rozbila.“
Jakmile lidé pocítí, že důsledky ropného zlomu zasahují do jejich každodenního života, začnou podporovat takové politiky, kteří dokáží jakýmkoli způsobem udržet průmysl při životě. Dobré vztahy s Kanadou (podobně jako se Saudskou Arábií či s Ruskem) se budou v zítřejším světě hodit.
Průmyslová revoluce zplodila industriální kolos, který se povětšinou skládá z toho, čemu Richard Heinberg říká „hladové nástroje“: K jejich výrobě a pohonu je třeba nějaký extrasomatický (netělesný) zdroj energie. Technosféra obepínající planetu nasává z útrob země kumulované zásoby fosilní energie, aby lidem zajistila teplo, světlo, palivo a zemědělskou produkci a aby se sama udržela při životě. Jakmile se objeví bezprostřední hrozba energetického deficitu a činnost strojů bude ohrožena, veřejnost ochotně podpoří radikální řešení, která půjdou daleko za meze, které dnes považujeme za přípustné.
Nedostatkový průmysl prohloubí hlad strojů. Slovy Charlese Halla: „Jak bude EROI paliv v budoucnosti patrně klesat, společnost bude dodávat energetickému průmyslu více a více pracovníků a finanční i energetické zisky pro zbytek společnosti budou stále nižší.“ (Zdroj viz zde.) S klesající kvalitou zdrojů se bude energetický průmysl rozrůstat, neboť ke svému chodu bude potřebovat více energie a větší množství strojů.
Závislost na průmyslu, jenž nás vynesl do blahobytných výšin konzumní společnosti, se pro nás do budoucna stává osudovou. Všechna úskalí nedostatkového průmyslu odkryje až budoucnost. Do jaké míry se na ni bude vztahovat ponurá kletba „černé poezie“ nedávno zesnulého básníka Emila Juliše, jenž byl fascinován industriální krajinou Mostecka?
„i tvář krajiny zuhelnatělých a obnažených vegetací i tvář
krajiny dávající i tvář krajiny rabované i tvář krajiny
k níž člověk ztratil cit a tím ji ztratil i tvář krajiny
vyvzdorované i tvář krajiny v dědictví dané i tvář krajiny
zcizené i tvář krajiny k níž bylo všechno naše odsouzené
---
stojíš na pokraji černé jámy a tvoje rty pomalu chladnou“
--- Emil Juliš, Pod kůží
Zdroje:
http://www.monbiot.com/archives/2009/12/01/the-urgent-threat-to-world-peace-is-%e2%80%a6-canada/
http://www.newscientist.com/article/mg20427375.900-extreme-oil-scraping-the-bottom-of-earths-barrel.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Oil_sands
http://www.theoildrum.com/node/3839
http://www.mdpi.com/1996-1073/2/1/25
http://www.tarsandswatch.org/
Autor je spolupracovníkem portálu www.energybulletin.cz, který se specializuje na informování veřejnosti o energii a jejím vlivu na lidskou společnost. Stránky jsou provozovány Trastem pro ekonomiku a společnost, se sídlem v Brně.
