Fenomenologická útěcha pro ženy v domácnosti
Recenze do češtiny nově přeložené knihy Gastona Bachelarda, Poetika prostoru, trochu jinak.
„Jak ale domácnosti propůjčit tvořivou aktivitu?
Jakmile do mechanického pohybu vneseme světlo vědomí, jakmile při utírání starého nábytku začneme provozovat fenomenologii, zpozorujeme, jak se pod příjemným domácím zvykem rodí nové dojmy. Vědomí vše omlazuje. Těm nejběžnějším pohybům dává hodnotu počátku. Vládne paměti. Jaký úžas, když se opět a skutečně staneme původci mechanického pohybu! Tak když básník utírá nábytek – třeba v osobě prostředníka -, když pomocí vlněného hadru, který zahřeje vše, čeho se dotkne, nanáší na stůl aromatický vosk, tvoří nový předmět, zvyšuje jeho lidskou důstojnost, zapisuje předmět do matriky lidského domu.“
(Gaston Bachelard, Poetika prostoru, Praha 2009, kap. Dům a vesmír, s. 84.)
Apokryf
Snadněji se sní o věcech, které jsme neprožili, které zůstávají mimo klausuru naší běžné denní zkušenosti. Důkazem nechť jsou výše zmíněná Bachelardova slova. Lze myslím právem podezřívat tohoto francouzského filosofa, že v životě (jeho životopisná data: 1884-1962) nedržel prachovku v ruce, jinak by přeci tento myslitel nenazval utírání prachu zcela scestně „příjemným domácím zvykem“! A pokud se prachovky přece jen chopil, tak pouze z pohnutek studijních; tedy aby provozoval svou fenomenologii. Lze si představit, jak se při takovém fenomenologickém úklidu gruntování táhlo.
Gaston našel nejjemnější vlněný hadr, svetřík své ženy, a počal s ním laskat tady komodu, tam skříň. Zatímco jeho žena drhla dlaždice, voskovala parkety, cídila cínové tácy a štípala špalky do kamen, Bachelard se povaloval u jednoho intarzovaného karetního stolku, skvostný kousek, a „dával svým pohybům hodnotu počátku.“ Rozuměj, jeho pohyby byly tak nepatrné, pouhým okem neviditelné, že se rovnaly svou povahou prvotním jednobuněčným organismům pravěkých oceánů. Jako oni měl mnoho prostoru, který nedokázal obsáhnout.
Jak dekadentní Říman se ze své horizontály obracel na vertikálně-úhlopříčný oblouk své mihotající se ženy a nabádal tuto téměř k bezvědomí znavenou osobu k tomu, aby do svých „mechanických pohybů vnesla světlo vědomí“. Žena však již neslyšela a sesula se vyčerpáním k zemi jako špalky, které právě doštípala. Bachelard ji nadšeně štípal do tváří a radoval se z toho, jak poslušná je jeho choť, neboť se mu zdálo, že žena soustředěně a s přivřenými víčky zkoumá čerstvě navoskovanou podlahu a hmatá, jak se „rodí nové dojmy“ z právě dobyté čistoty. Ve skutečnosti však šlo o nevědomé nervové tiky a záchvěvy. Nešťastnice se ale brzy zotaví, proto ji nechme chvíli odpočívat a obraťme se k Bachelardovi.
Sdílení
Výše uvedenou dramatickou etudou, která byla přerušena mdlobami jednoho z aktérů, jsem právě předvedla naprosté nepochopení Bachelardových snah. Do češtiny nově přeložená kniha, Poetika prostoru, není psána pro ironické realisty a skeptiky, nýbrž pro snivce, jak Bachelard nazývá básníka i vnímavého čtenáře. Autor se v této knize zaměřil na fenomenologické zkoumání intimního prostoru prostřednictvím obrazů intimity, které nacházel v poezii i próze. Názvy některých kapitol napoví, které obrazy si autor k průzkumu vyvolil: Dům; Zásuvka, truhly a skříně; Hnízdo; Ulita; Kouty.
Co je pro Bachelarda fenomenologií obraznosti? Je to „studium fenoménu básnického obrazu ve chvíli, kdy se vynořuje ve vědomí jako přímý výtvor srdce, duše, bytosti člověka zachyceného v jeho aktualitě.“ Ambiciózní cíl, nemyslíte? Jak být přítomen počátku obrazu, jeho vynořování? Jednoduše tak, že básníkem nabídnutý obraz zakusíme sami. Znovu jej prožijeme ve své obraznosti, ve svém snění. Stejně tak postupoval i Bachelard při psaní své knihy. Na rozdíl od běžných snílků své prožitky systematizoval. Jeho výklady a komentáře k jednotlivým příkladům básnických obrazů jsou mnohdy samy o sobě dalšími obrazy (viz naše ukázka).
Básnickým obrazem nemá Bachelard na mysli metaforu; ta pro něj není zajímavá, je příliš efemérní a drobná. Obraz je rozvinutější evokací než metafora. Říci, že básnický obraz spotřebuje více místa na stránce, je sice hrubé zjednodušení, ale pro tuto chvíli účelné. Metafora je švihnutím, po němž vám může zůstat pěkné jelito; básnický obraz je ukřižováním, agónií trvající několik dní (vyjádřeno ne zrovna útěšnou metaforou).
Bachelard čtenáři nabízí nepřeberné množství obrazů (nejraději cituje: R. M. Rilkeho, H. Bosca, J. Superviella, E. A. Poea) a zkoumá, jakých hodnot tyto obrazy nabývají u rozličných autorů. Někdy mohou být i protichůdné, ale často mívají podivuhodně společné rysy. Kupříkladu hodnota obrazu rodného domu, domu dětství, je téměř pro každého z nás obdobná. Budova, v níž jsme jako dítě žili, „nemá tvar“. Není důležité, zda se do ní ve skutečnosti vracíme. Budova, na níž se váže dětská vzpomínka, se často objevuje ve snech. Naše pokusy snít tento dům ve dne bez tragiky ztroskotávají na útržcích dávných pocitů. Bachelard citlivě poznamenává: „Rozpouštíme se v této tekuté minulosti.“ My se rozpustíme a básník sní dál, splétá obrazy, které s ním můžeme sdílet, neboť lidská zkušenost s intimitou a místy, kde ji prožíváme, nebo s věcmi, u nichž ji pociťujeme, je jako vrstvený tisk: linie na sebe nemusejí přesně doléhat, ale prostor společného průniku existuje. A tak je to nejen s obrazem rodného domu. Proto vždy při četbě objevujeme něco nového a zároveň něco důvěrně známého. To není paradox. Stýká se tu zkušenost naše a zkušenost básníkova.
Bachelard formuluje to, co my pouze cítíme. Autorova síla tkví v tom, že jeho bystrá filosofická mysl dokáže naše prožitky přesně pojmenovat a ukotvit, aniž by při tom napadl básnický obraz sám. Ten je totiž podle Bachelarda „ze své podstaty proměnlivý“. Stejně jako obraz je proměnlivá i povaha této knihy. Nelze ji chápat jako nějaký pokus o definitivní slovníkovou informaci o významech obrazů ulit, zásuvek, hnízd a všech koutů nacházejících se v literatuře. Není obdobou uměleckohistorické ikonografické příručky či nešťastného slovníku symbolů, který mate své čtenáře dojmem finálnosti a ohraničenosti pojmů. Básnický obraz není pojem a Bachelardova kniha je lodí bez kotvy.
Proměnlivost a zároveň sdílení něčeho společného, to jsou rysy, v nichž prolínají myšlenky jeho předchůdců: Henriho Bergsona a Carla Gustava Junga. Fenomenologické čtení bývá někdy považováno za ahistorické či psychologizující, nicméně přitažlivost a objevnost mu nelze upřít. Literární historikové vědí, že je to jeden z postupů, který lze kombinovat s jinými. Bachelard však v rámci textu provádí průběžně zcela jasná preventivní opatření. V pravidelných dávkách totiž upozorňuje realistu a pragmatika, že tyto stránky pro něj nebudou v žádném případě užitečné. Zůstávají jen ty duše, které souhlasí s tím, že „obraz je před myšlením“.
Gaston Bachelard,
Poetika prostoru
překlad Josef Hrdlička
Praha: Malvern 2009
