Cena kritiky za mladou malbu 2010 (první část)

Ve čtvrtek 28. ledna byly v pražské Galerii kritiků vyhlášeny výsledky třetího ročníku soutěže pro umělce do třiceti let: Cena kritiky 2010. Téma Přesahy malby se podle pořadatelů stalo specifikem Ceny. Ani tentokrát však přesahy daleko nesahají, podle všeho ku prospěchu věci.

Úvodní obrázek prosím neberte jako dehonestující punkt výše avizovaného podniku. Obraz od Gabriela von Maxe pouze naznačuje převládající pohled umělce (nejen) 19. století na význam umělecké kritiky a její publicistickou činnost v médiích. Není toto snad malba a její přesah? Ale zpět do současnosti.
Může se zdát, že dnešní umělecká kritika hraje v tisku převážně roli informátora. Běžné publicistické hodnocení se omezuje na procenta pod článkem. Mně jen nikdy nebylo jasné, které proměnné se do takových rovnic dosazují a v kterých tabulkách hledat stabilní vzorec pro výpočet. Aktivnější roli ve společnosti však hraje Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků založené v roce 1991. Jedním z cílů sdružení je poskytnout výtvarnému umění dobré podmínky pro prezentaci a zprostředkovat současnou tvorbu širší veřejnosti. Již zaběhnutým projektem sdružení je i Cena kritiky pro mladou malbu, která by neměla být přehlédnuta.  Koordinátorkou projektu a zároveň předsedkyní Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků je Vlasta Čiháková-Noshiro.

Nominátor coby eskalátor
Z původních 50 jmenovaných mladých umělců bylo pětičlennou odbornou porotou vybráno 10 finalistů, jejichž díla Galerie kritiků nyní vystavuje. 50 umělců bylo zvoleno tzv. nominátory. Slovo zní poněkud těžkopádně, protože přípona –or je v češtině vyhrazena spíše neživotným strojům (slovo kurátor lze ve většině případů považovat za výjimku). V případě našich nominátorů však naštěstí nejde o neživotné stroje, nýbrž o umělce, vysokoškolské pedagogy, kritiky a neziskové galeristy, kteří mladé na soutěž doporučili. Asociace nominátora se slovem eskalátor není od věci; vždyť takový nominátor může svým doporučením eskalovat mladého umělce do centra pozornosti. A především to je cílem této soutěžní výstavy. Je předčasné hovořit o vrcholu, ale o vyvedení umělce na světlo již uvažovat lze.  
Pětičlenná porota s dvouletým mandátem (Jiří Kovanda – předseda, Edith Jeřábková, Michal Pěchouček, Jan Skřivánek, Petr Vaňous) pak tuto iluminaci, zviditelňování umělce dokončí volbou prvního a tento rok pro vyrovnané síly i druhého místa. Vítězi bude na konci roku 2010 v prostorách Galerie kritiků uspořádána výstava jeho děl doprovázená katalogem. Přednost je dána těm umělcům, kteří v žádné významnější soutěži zatím oceněni nebyli. V dané věkové kategorii se jedná většinou o studenty nebo čerstvé absolventy. Možná i z toho důvodu nejsou přesahy v médiu malby tak časté, ačkoliv jsou dle koordinátorky Ceny kritiků Vlasty Čihákové-Noshiro vítané. To, že jsou přesahy zřídkavou záležitostí však připišme spíše nominátorům a porotě než umělcům samotným. Je-li cílem hodnotitelů akcentovat ne příliš experimentální malbu, pak je možná dovětek o přesazích nadbytečným mediálním apendixem.

Malba ve zlatých a stříbrných plenkách
Při vyhlášení vítězů došlo k prostému oznámení jmen umělců, kteří se umístili na prvním a druhém místě. Odůvodnění volby, na jaké jsme zvyklí například z Ceny Jindřicha Chalupeckého, nepadlo; hodnocení poroty bylo v konečné fázi pouze bodové. Někdo může tento fakt považovat za nedostatek, jiný si pomyslí: „zaplať bůh“, neboť vyjádření porot bývají často textem těžko dešifrovatelným. A tak se malířská soutěž mění v elegantní krasobruslařské klání, v němž nejvíce bodů získal Vladimír Houdek (1984) z ateliéru Vladimíra Skrepla (AVU Praha). Na druhém místě se  se stejným počtem bodů umístili Lukáš Karbus (absolvent FaVU VUT Brno, ateliér Martina Mainera) a Dragana Živanovič (absolventka AVU, ateliér Jiřího Sopka). Pokropme tato nová jména trochou slov.
Vladimír Houdek vystavil dvě velkoformátové malby (jedna z nich na obr. 2). Jsou zřetelně děleny do samostatných plánů, které napomáhají orientaci v obraze. Tato geometrizace je však uvnitř jednotlivých plánů narušena gestem a vyšší pastou. Divák je trochu maten tím, jak se racionalita umně splétá s chaosem. I to má svou genezi. Před rokem jsem viděla jedno Houdkovo plátno, které vyznávalo neuspořádanost a změť (obr. 4), v obraze plál oheň, průzor zalátaly suché větve; Skreplova lekce byla patrnější. Houdek v mnoha obrazech tematizuje samotu prostřednictví drobnějších zmutovaných postav v prostoru, který se divákovi jeví jako rozložená krabice od bot; je to znepokojivá kulisa. Dnes autor prostor pročišťuje a dále láme. Tu a tam se oddá i mlčení monochromu, který můj pohled potěšil nejvíc (obr. 1), ten však na výstavě není. Jak bude Houdek pokračovat dál, uvidíme v rámci autorovy výhry na jeho prosincové výstavě v Galerii kritiků.

Vladimír Houdek (zdroj: http://vladimirhoudek.blogspot.com/)

Další oceněný Lukáš Karbus se na výstavě představil skupinou tří akvarelů, dva z nich jsou výňatkem z jeho diplomové práce na FaVU VUT Brno (obr. 2; obr. 1 nevystaven). Z ukázek je patrné, že umělcův svět je něžný, snový, meditativní. S kupením přívlastků bychom mohli pokračovat, ale tak mineme cíl. Fakt, že autor středoškolská studia strávil broušením skla, vybízí k analogiím s jeho malbou. Jeho akvarely jsou z jedné části krystalickou mozaikou, sytou s jasnými konturami a v části druhé zase mlhavým mléčným sklem. Tento kontrast přináší do akvarelů jemné pnutí, které diváka těší. Jeho fantastické krajiny mi z velké dálky, z jiného úhlu a pod odlišným nasvícením připomínají dílo česko-německého tvůrce snových krajin a utopických skleněných architektur Wenzela Hablika z první třetiny 20. století. Karbusovy krajiny jsou však přes svou lentilkovou jásavost někdy trochu posmutnělé, ale nejen tím se od svého předchůdce liší. Lukáš Karbus je v současnosti členem skupiny Svitava sestávající z dvou osob (druhým členem je Jan Karpíšek, finalista Ceny kritiky za rok 2008); z jejích stránek přináším ukázky autorových děl. V únoru autor vystavuje v Domažlicích v Galerii Dorka.

Lukáš Karbus (zdroj: http://www.svitava.org/karbus/lukas-karbus.html)

            O druhé místo se s Lukášem Karbusem dělí Dragana Živanovič (1983), jejíž výtvarné vyjádření působí na první pohled, hlavně díky zvolené tematice narcistních svalovců, lapidárně a robustně. Umělkyně jako jedna z mála splnila onen vítaný přesah, a to polstrováním plátna, které je součástí zobrazené muskulatury nepřitažlivých gigantů a následnou malbou syntetickým emailem a olejem. Souběžně můžete další část její série vidět v Domě u Zlatého prstenu (GHMP), kde autorka vystavuje v rámci cyklu Start up. To je další projekt, který uvádí na scénu mladé, dosud méně známé autory. Živanovič si pohrává s kýčem, s nadhledem a v transformaci se dotýká mýtu. Použití syntetik může naznačovat i jeden z významů její práce: toto nabobtnalé polstrování těla bývá i v reálu nehezkou syntetickou bublinou.

Dragana Živanovič (zdroj: http://www.ghmp.cz/?page=vystavaprsten2)

 

Mimo odborné hledisko teoretiků je tradičně v rámci Ceny udělována i Cena sympatie diváků. Přes všechny řeči o naivitě laického kritéria se nejmladší účastník soutěže Marek Číhal (1986) touto přízní laiků rozhodně necítil uražen. Ačkoliv je možné, že komunikativnost jeho obrazů diváky oslovila nejvíc. Číhal maluje zvířata, lidi a někdy něco mezi tím. Tyto postavy zpříma hledí na diváka a na první pohled se jeví jako roztomilí tuleňové, tukani a medvídci. Z hlediska tematiky trvá Číhal na ekologickém vyznění. Na obrázku vidíme skupinu zvířat i lidí, která vychází z lesa, či spíše je z něho vytlačována. Je otázka, nakolik se umělci podaří divákovi zprostředkovat toto aktuální poselství. Patrnější je však jeho snaha dosáhnout v malbě rychlost kresby, což může být s přimhouřením oka považováno za další přesah malby. Kresba je pro Číhala médium velmi důležité, na vernisáži si diváci vedle portfolií ostatních umělců mohli prohlédnout i hustě zaplněný Číhalův skicák, kde energická liniová kresba měla hlavní slovo.

 Není poražených
Výrazné proměny ve stylu i tematice malby jsou díky mládí umělců příznačným rysem jejich tvorby. Zachycování těchto proměn může být vnímáno jako jedna z vedlejších rolí Ceny kritiky, neboť některým umělcům se podaří dostat se do několika ročníků (např. Miroslav Polách, Jitka Mikulicová). Zlato a stříbro udělené dnes, jakož i samotná účast v soutěži samozřejmě není zárukou ničeho; chce být hlavně povzbuzením mladých tvůrců a poukazem na zájem veřejnosti, což je jeden z kladů, které může kritik umělci nabídnout. Neméně významný je z hlediska teorie a dějin umění i fakt, že v rámci soutěže byl založen fond, který bude střádat díla vítězů jednotlivých ročníků. Fond jedno dílo od mladého umělce odkoupí, druhé mu tvůrce daruje. Tak se postupně vytvoří sbírka, která bude výběrově kumulovat mladé talenty. Jaká bude její vypovídající hodnota a zda se mladí talentovaní stanou staršími a stále invenčními osobnostmi, ukáže čas.
Protože se jedná o soutěžní přehlídku mladých umělců, nikoli o výstavu na dané téma, byly by další sumarizace či nacházení společných rysů násilné nebo matoucí. A protože také vítězství mohlo postihnout kteréhokoliv z vystavujících, věnujeme některý z příštích článků zbylým finalistům, které dnes odbudeme pouze suchým výčtem: Conrad Armstrong, Jakub Janovský, Denisa Krausová, Juraj Kollár, Miroslav Polách, Adam Štech.
Věřím, že i bez procentuálního hodnocení si mnozí přijdou ověřit, zda se jejich názor na mladou malbu shoduje s verdiktem odborné poroty. Možnost srovnání je však poměrně krátká, výstava totiž trvá pouhé tři týdny; možná ze strachu, aby mládí nezestárlo.

Cena kritiky za mladou malbu 2010
Malba a její přesahy, 3. ročník
Galerie kritiků, palác Adria 1. p., Praha
28.1.-21.2.2010

Nahoru