Inspirace Smetanou

   Měla bych se stydět za to, že se na výstavě dobře bavím? V dřevních časech, kdy mě omamovaly páry naivity, jsem posuzovala působivost děl podle toho, nakolik mě vybízely k tvorbě (zlí jazykové by řekli: k napodobení). Po shlédnutí výstavy Matěje Smetany (1980) se opice znovu probudila.    

Když se vyšplháte do nejvyššího patra Pražákova paláce v Brně, spatříte nadmíru nezvyklý jev galerijního provozu. Návštěvníci sledují postupně čtyři obrazovky - za prvé: s velkým zájmem; za druhé: dlouho. Dedukuji: to nebude běžný videoart značky iritující, jehož chvályhodným vedlejším efektem bývá, že si konečně přeřídíte hodinky z letního času na zimní. Kdo však dnes nosí hodinky? Videoart obvykle nakládá s časem, jako by šlo o pánské šle či posilovací pružiny. Pointa videoartu tkví v tom, že pointu nenacházíte a že tuto absenci vyložíte jako nevýslovně hlubokou myšlenku, třeba jako obraz vašeho (čapkovsky obyčejného) života.
Jenže Smetana v tomto případě netočí videoart, nýbrž předkládá před diváka animace. Jsou to animované návody objektů, které nechtěl realizovat. Kolik z tohoto skvělého nápadu vytěžil, se nyní pokusím popsat. Návod (k použití, k sestavení, k požití či aplikaci) je žánr pevně ustavený, který je proto možné parodovat. Jiří Kolář v 60. letech vydal celou sbírku takových Návodů k upotřebení. Jejich realizace vás mohla proměnit v aktéry intimního happeningu (Z prázdné klece / vyvěs / bílou vlajku.). Možná cítíte tu existenciální kouli u nohy, byť je naplněná poetickým heliem.
Smetana je jiný. Zajisté! Jeho návody se nedostávají k divákovi v roce 1969, ale v roce 2009. Nebudete tedy k sobě skládat oblázky, nebude chodit ode zdi ke zdi, vyvěšovat vlajku či v marném toužení rozhazovat rukama, vytvoříte si Západ slunce, Vesmír, Trilobita a Krystal.

Atraktivní strohost
Přitažlivost Smetanovy animace má několik rovin. Sama myšlenka „recepisu na umělecké dílo“ sice po zkušenosti s konceptuálním uměním neprovokuje, vyvolává však otázky týkající se recepce umění, jeho prožitku ze strany diváka. Představte si, kdyby se v atriu brněnské galerie proháněl po dně akvária trilobit, o kousek dál by tuhnul model krystalu, vedle něj by zapadalo slunce (s pohyblivými odlesky záře na hladině moře) a do toho všeho by vám byl na stěnu promítán pohled na Zemi z kosmu. Ve většině případů by šlo o jakési mechanické hračky. Na stěnách visí postup jejich výroby, který se vám nechce číst, i když by mohl představovat klíč (nebo paklíč) k vnímání díla. Nepochybně byste měli tendence propojit tyto ikony poměrně jasně definovaných oblastí (pravěk, vesmír, forma, vznik a zánik, umění a kýč apod.) a dojít k vznešenému výkladu týkajícímu se třeba času, trvání, původu. Všech těchto skluzů s frakturami myšlenek nás umělec ušetřil. Za což je třeba mu poděkovat. Děkujeme!
Smetanova animace je přitažlivá především proto, že nás zatahuje do procesu tvorby, a nebo lépe, ukazuje nám jeho model kropený krystalky ironie. Každá animace mapuje proces od prvotního impulsu až k překvapivě fungujícímu mechanismu. Touha vlastnit trilobita se objeví poté, co (modelové vědomí) stane na vrcholku kopců a pohlíží do údolí. Smetana animuje denní snění (tohoto vědomí), které vyvolává zmíněný pohled (údolí z roku 2009 se mění v karbonské moře před 300 milióny lety, trilobit je fosilizován a uzavřen ve vitríně muzea). To je podnět, touha je roznícena a nastává samotná práce. Nehodlám se však chytit do pasti a vyzrazovat Smetanovy nápady! Popisovat vizualizovaný návod by ode mě byla větší troufalost (a hloupost), než se pokusit o videoart. Lze jen dodat, že s každým střihem máte radost ze svěže jednoduchých řešení. Autor využívá neutrálně působící kresbu, kterou známe z každého příbalového letáku, naštěstí vás však neučí, jak si nakapat léčivo do nosu.
To, zda je model uskutečnitelný, není důležité, nebo přesněji: raději nerealizovat. Ta bezchybná čistota funguje jen v animovaném světě, jen v této ideální podobě je schopna budit úžas. Kurátor Petr Ingerle v doprovodném katalogu této výstavy poznamenává, že jsou návody, „které se spokojí se svým statutem potenciality.“ A právě v této potencialitě se setkává divák s umělcem. Umělec vám v sedmiminutovém meziprostoru demonstruje zrod a realizaci myšlenky. A váš zrak tento proces vábí také proto, že je parafrází očitého svědectví. Sledovat umělce při tvorbě byla královská kratochvíle a privilegium. Zde je však osobní rukopis nahrazen anonymním stylem kreseb návodů. To, co zůstává, je údiv nad vznikajícím.
Tvorba Matěje Smetany se vyznačuje hravou manipulací s věcmi či domýšlením již daného (podobně postupuje i jeho vrstevnice Pavla Sceranková). Například Smetanův Hradčanoid – reálně existující trojrozměrný objekt – vznikl virtuální rotací panoramatu Hradčan. Trilobit, Západ slunce, Vesmír a Krystal v hmotné podobě neexistují. Při vnímání Hradčanoidu se neubráníte tomu, abyste nezkoumali i jeho estetické kvality. Původní koncept možná brzy upozadíte. Ve Smetanových animacích Návodů však na žádné upozaďování myšlenek nemáte čas, je jich tam plno, jsou zřetězeny a to, co se rozplývá, je výsledný objekt. Ten totiž nedominuje, je jen součástí kontinua, smyčky. Sami již otestujte, který přístup vás osloví víc.

 

Matěj Smetana, Návody
Atrium, Pražákův palác, Moravská galerie v Brně
8. 10. 2009 – 17. 1. 2010
Kurátor: Petr Ingerle

Nahoru