Proměny filmového ráje

Kam kráčí Letní filmová škola v Uherském Hradišti? Náš spolupracovník rekapituluje stručně její směřování od devadesátých let k současnosti a rozebírá letošní dramaturgicky pestrý ročník.

Žijete-li ve větším městě a navštívíte Uherské Hradiště, rádi se necháte unášet jeho poklidnou atmosférou, jež se tak liší od mnohdy neurotických velkoměstských arytmií. Ke konci července se však slovácká metropole proměňuje z poklidného okresního města v jedno z hlavních kulturních center střední Evropy. Poměrně dramaticky působí už náhlý nápor stovek filmových fanoušků, kteří městu dodávají netušenou dynamiku. Jejich příjezd a později i odjezd je tak nečekaný, až jej někteří místní přirovnávají k přílivu a odlivu moře. Dovedete si ostatně představit centrum jakéhokoliv města, v němž se o letních večerech a nocích baví lidé, kteří navštěvují kina, koncerty a divadelní představení, dívají se na filmy na hlavním náměstí, zaplňují parky, v tanečních stanech a klubech tančí do pěti do rána, na mnoha zahrádkách popíjejí pivo a víno anebo jen korzují sem a tam? Ne, nemám na mysli přímořská střediska Středozemí, tohle můžete spatřit a zažít na Letní filmové škole.

Od vizionářské ke koncepčnější dramaturgii
„Filmovka“ v Uherském Hradišti se zhruba od poloviny devadesátých let stala kultovním generačním festivalem. Nic na tom nemění ani oficiální název Letní filmová škola. Možná právě ten paradoxně přispěl k masovému zájmu studentů a nejen věkem, ale i myšlením mladých lidí, kteří každoročně v polovině léta zaplavují Hradiště. Nejprve jich byly stovky, v posledních letech jich jsou pravidelně nejméně čtyři tisíce.
Festival už léta (letos po třicáté šesté) pořádá Asociace českých (dříve československých) filmových klubů. Jeho duší a (ne)chtěným synonymem byl od devadesátých let charismatický ředitel a hradišťský patriot Jiří Králík. Řídil nejen „filmovku“ a českou filmovou klubovou obec, ale zasahoval dokonce i do pražského kulturního a politického dění – například do sporů o výběr ministra kultury po úmrtí Pavla Dostála v roce 2005. Králíkovy rozevláté kudrnaté vlasy a jeho energický hlas bylo zkrátka vidět a slyšet všude. Ačkoli mohli i řadoví návštěvníci v kuloárech tu a tam zaslechnout povzdechy spolutvůrců dramaturgie, že je velmi těžké a někdy i nemožné přes jeho osobnost ovlivňovat programovou skladbu, nešlo současně nevnímat dynamiku festivalu. Ta občas přecházela až k určité pompéznosti.
Králíkovi rovněž nelze upřít to, že svým šarmem a organizačním talentem do Hradiště každoročně přivábil skutečné osobnosti české kultury. Po jeho odvolání, které bylo například v Respektu označeno jako „Pád vizionáře s bezedným měšcem“, tak nějak ve festivalovém dění postrádáme úvodní proslovy k filmům od Jana Rejžka, Terezy Brdečkové, Jiřího Dědečka,  M. C. Putny, A. J. Liehma, Ivo Pondělíčka nebo Jaromíra Blažejovského. Výčet osobností, které tu v uplynulých letech uváděly filmy, by byl velmi široký. Většina z výše uvedených navíc přispívala i do Filmových listů. V posledních letech však ubylo významných domácích filmových tvůrců, kteří by vážili cestu na jižní Moravu. Přes většinovou absenci českých osobností je ovšem třeba uznat, že „filmovky po Králíkovi“ nepostrádají kvalitní dramaturgii ani lesk přítomných evropských a mimoevropských tvůrců.
Pořadatelé letos vytvořili mediální obraz festivalu coby filmového ráje. Což o to, Hradiště už druhým desetiletím tímto edenem je, avšak tohle vizuální ztvárnění mohlo být více adresnější. Zvláště jeden z oficiálních vylepených plakátů s faunou jako vystřiženou z Knihy džunglí připomínal spíše reklamní poutač zvoucí k návštěvě ZOO (mám na mysli zúženou verzi bez filmem osvícených Adama a Evy). Ve věci  propagace tak lze i prostým okem vidět určité rezervy. Proč například na plakátech a v dalších materiálech zvoucích k návštěvě filmovky nebyli zvýrazněni režiséři Kean Loach, Béla Tarr, Robert Glinski, Fridrik Fridriksson a další kumštýři a odborníci světového či evropského formátu, kteří do Hradiště zavítali? Ve výsledku pak vzniká nejasný dojem, jako by se velící štáb „klubařů“ bál přímočařejší a přitom zdravé reklamy, anebo se nepřirozeně styděl za svou práci.
Pozitivním jevem filmovek posledních let se stalo promítání filmů s přednáškami a besedami vztahujícími se k vícero tematickým celkům. Ukazuje se však, že jejich nadměrné množství ve spojení s nevýraznými a lehce matoucími plakáty k orientaci návštěvníků příliš neslouží. Ty ve stejné míře s programovými celky zajímají pozvaní hosté. Stejně tak by se zájemcům o festival mohly od sebe více odlišit hlavní a vedlejší programové bloky. V konečném výsledku stovek odvysílaných projekcí se pak často stává, že ty nejlepší a nejvíce kvalitní filmy nezískávají dostatečný prostor. Bývalo v Hradišti dobrým zvykem, že v posledních dnech festivalu mohli návštěvníci hlasovat v anketě o nejzajímavější uvedené snímky, které se pak v samém závěru akce extra ještě jednou (často podruhé či potřetí) promítaly.

Pestrý kotel témat
Jak již bylo uvedeno, lidé z AČFK v posledních letech festival rozčlenili do více tematických celků. Hlavní z nich, Fokus (z fyzikálního hlediska ohnisko) byl nasměrován k islandské kinematografii. V rámci sekce Spektrum mohli přítomní cinefilové shlédnout novější latinskoamerické filmy, retrospektivu klasika britského sociálního filmu Kena Loache a snímky prodchnuté společenským fenoménem, který představuje fotbal. Po nedávno skončeném mistrovství světa taková lehčí fotbalová horečka na Slovácku... Speciálnější sekce Inventura přinesla retrospektivy filmů Rainera Wernera Fassbindera a Jacquese Tatiho, žánr tzv. filmu noir, zajímavý experiment němého filmu v kombinaci s živou hudbou i tradiční půlnoční delikatesy ve Hvězdě, jimiž jsou většinou hororové atrakce. Dalším celkem a bloky, v nichž už se ale běžní návštěvníci stěží orientují (ačkoli je ve velkém množství navštěvují!), byl Visegradský horizont s mnoha podsekcemi, mezi kterými vyčnívaly snímky Jána Kádára, novější polské a maďarské filmy nebo téma všednodennosti československé normalizace.
Za tímto pestrým kotlem filmů, debat a přednášek s nimi spojenými se zcela určitě skrývá mnohaměsíční práce organizátorů, kterou nutno ocenit. Pokud ještě zlepší propagaci a vyhodnotí reálné tematické a kapacitní možnosti filmovky (letos výbornou novinkou promítání v akusticky vhodné a poměrně elegantní Sportovní hale) včetně její mentální atmosféry, nebude to už mít chybu...

Konec hravosti?
V koloritu devítidenního maratonu lze pochopitelně zaznamenat i momenty senzačnějšího či výstřednějšího rázu. Juraj Herz například zaujal publikum sugestivním líčením toho, že duo Kádar - Klos je naprostým mýtem, neboť druhý jmenovaný režisér se na jejich filmech podílel nejvíce jako úředník v pozadí. Někdejší televizní slávu bylo možno v Hradišti dopřát sportovnímu komentátorovi Karolu Polákovi. Pověřit jej ale předáním výroční ceny režisérovi a současně nejvzácnějšímu hostu Kenu Loachovi se však ukázalo jako hluboký omyl. Televizní fotbalová legenda totiž předvedla nepovedenou hereckou etudu plnou neomalenosti a nedostatku sociální inteligence. Výsledkem bylo téměř mezinárodní faux-pas, výbuchy nevole v publiku a následná Loachova ironie…
Znalci festivalu si také mohli všimnout určitých nuancí, které vypovídají o tom, jako by se nenápadně vytrácela jeho uvolněnost a hravost. Před promítáním filmů například zmizely tradiční pětiminutovky Zpráv z LFŠ, které se jinak každý večer vysílají na druhém kanálu České televize. Publikum se vždy před očekávaným snímkem uvolnilo a shlédlo tu více tu méně vtipné momentky z dění tohoto v mezinárodním měřítku unikátního festivalu. Letos však tyto mozaiky často nahrazovali „mluvkové“, kteří byli občas schopní převyprávět děj právě očekávaného filmu.
Oproti minulým ročníkům rovněž mírně ubylo přátelsky vedených debat s režiséry, scenáristy a herci bezprostředně po shlédnutí jimi vytvářených snímků. Besedy se absolutní většinou konaly s přijedšími jihoamerickými, islandskými, britskými, polskými, maďarskými a slovenskými režiséry. Jako ostatně každým rokem, přítomní cizí tvůrci počtem a většinou i úrovní převyšovali ty domácí. V Hradišti, kde nejde o žádné ceny, se diskuse o právě promítnutých filmech odehrávají ve velké pohodě. Mladému obecenstvu nesporně rozšiřují obzory o jiných zemích a kulturách, často velmi vzdálených.

Festival asociace „klubařů“ je proslulý pestrým doprovodným programem. Velké množství přednášek doplňují výstavy, besedy nad knihami, divadla, koncerty a také populární taneční stany. Letošní návštěvníci se museli smířit s chudším hudebním programem, patrně i proto, že nebylo možné otevřít kolejní nádvoří, kde dříve vystupovali například Erik Truffaz a některé české rockové hvězdy. Zavděk tak museli vzít vystoupeními většinou méně známých skupin, například domácích www a Please the Trees, už zavedených Sto zvířat nebo výborného kubánského orchestru ve stylu Buena Vista Social Club, Santy y su Marabú. V divadelním stanu exceloval soubor Vosto5, se svým recitálem tu vystoupila Eva Vrbková. Galerijní tvorové se mohli naopak nabažit výstavami Československý filmový plakát 1959–1989 ve Slováckém muzeu a Malík urvi II skupiny Pode Bal, jež ukazuje stále aktivní bývalé komunistické prokurátory a další členy justice…

Kapky nad Hradištěm
Filmovce letos nepřálo počasí. Nejvíce se to projevilo několika zrušenými projekcemi pod širým nebem a odvolanými koncerty. Skoro se proto nechce věřit oficiálnímu údaji o počtu akreditovaných návštěvníků (5675 !?), což je nejvyšší číslo v historii festivalu. Spíše se zdá, že těch opravdových kinofilů a příznivců kvalitní hudby i divadla přijelo méně než v minulých ročnících. Velké množství zakoupených akreditací bylo pouze na jeden den, snad nejvíce lidí dorazilo na tři dny. Smutným hrdinou se stal návštěvník, který si koupil jednodenní akreditaci, vystál fronty na čtyři filmy a ani na jeden z nich se nedostal. Budiž mu snad poučením pro příště, aby chodil na filmy včas, anebo se akreditoval alespoň na pár dní s tím, že by eliminoval uvedené riziko a současně se pokochal atmosférou festivalu.
Slovácká metropole je pro pořádání této téměř úžasné akce více než vhodným místem. K pestrosti festivalu totiž přispívají i místní podniky a kulturní sdružení. Ocenit je třeba jazzové koncerty na zahrádce kavárny Jiné kafe a v zahradě čajovny Pod kaštany nebo lehce undergroundové vystoupení rockového sboru studentů a absolventů hradišťského gymnázia Svatý pluk (určitá opozice proti tamnímu tradičnějšímu Svatopluku). Pokud se jeho členové v době prázdnin sejdou v ucházejícím počtu, rychle vypozorujeme potenciál mladého tělesa. V přímo kultovní podnik undergroundového rázu se už od osmdesátých let vyvinul klub Mír. Existují dokonce lidé, kteří jezdí na festival hlavně kvůli tomuto podniku, samotné filmy a další produkce je až tak nezajímají. Velké lákadlo představují i místní vinotéky, které si oblíbili zvláště někteří kinofilové z Čech a Ostravska. Pro spíše chladnější dny se letos nebylo možné osvěžit v oblíbených štěrkových jezerech u Ostrožské Nové Vsi, k nimž byla loni zřízena kyvadlová doprava. A pokud se přes to přes všechno někomu jeví festival příliš nudným, i pro něj existuje řešení. Není nic snadnějšího než vyvolat skandál ve stejnojmenném baru…
Otázkou zůstává, jaká témata vyberou organizátoři pro další ročníky, stejně jako které režiséry do Hradiště pozvou. O některých variantách bylo lze slyšet mezi návštěvníky a číst ve Filmových listech. Jihoslovanský film v poslední dekádě, retrospektiva vybraných prvorepublikových hereckých hvězd, historické filmy například z období evropského středověku a novověku… Invenčních témat se najde jistě mnoho. Věřme tedy, že AČFK bude mít šťastnou ruku a do budoucna zůstanou festivalu nakloněni jeho mecenáši – Synot tip, RWE, Zlínský kraj, pořádající město a mnozí další – i početná obec zdejších cinefilů. Jak poněkud ostře říká maďarský tvůrce Béla Tarr, film je kurevsky konkrétní věc. On sám a další mistři stříbrného plátna to vědí více než kdo jiný.

Autor je historik a pravidelný návštěvník Letní filmové školy.

Nahoru