Žrádlo v Galerii Mladých

     Brněnská galerie opět nabízí umění, které hovoří o sobě samém. Nicméně provádí to tak, že se součástí hovoru stáváme i my. Jejím dotknutím lze být dotčen.        

„Neexistuje frigidnější přístup k literatuře,“ vyjadřuje se jedna z hrdinek oceněného debutu Jany Šrámkové, Hruškadóttir, k rovnání knih v knihovně podle abecedního pořadí autorů. „Všimla jsem si toho, když jsem uvažovala, že je komický zastrčit Topola mezi Tolstoje a Turgeněva.“ Napadená ale obhajuje abecedu jako nejlepší hledisko, podle nějž jsou hřbety knih tak nahodile a nesourodě rozhozeny, že je nemusí stále přerovnávat. Rozhovor se nese v žertovném tónu, ale připomene, že „komický“ to může přijít jen tomu, kdo Topola a Turgeněva četl, což není jev zdaleka tak běžný, jako ona kulisácká práce s klasiky ve výšce očí. Ukaž mi, co máš v knihovně, abychom věděli, o čem se bavit nebudeme, parafrázoval kdysi Jan Werich známé úsloví.

Doba je rychlá. Říká se. Už není čas přečíst román, ba dokonce ani navštívit výstavu. Ale ještě je tu recenze, upoutávka, trailer. Kulturserfing. Nikoli nepodobný přípravě maturantů, jimž se sem tam plete Kopčem s Koptou. Uspokojení nepřichází setkáním s uměním samotným, jeho percepcí, ale v důsledku prožívání jeho ikony, informací o něm, a v důsledku další manipulace s těmito informacemi.

Tyto podněty také odráží současná výstava v brněnské Galerii Mladých. Autorem je Pavel Sterec (1985), student ateliéru konceptuálních tendencí Akademie výtvarných umění v Praze. Inspirací pro expozici ve zmíněném prostoru se mu staly známé pokusy I. P. Pavlova se psy. Pavlov prokázal, že za vhodných podmínek lze asociativně vytvářet nové vazby mezi počitkovými vjemy a fyziologickými reakcemi. U pokusných psů docházelo ke slinění v reakci na pouhé rozsvícení žárovky, při jejímž světle byli uvyklí dostávat potravu. Tedy jisté vzrušení přicházející díky průvodnímu jevu očekávané slasti bez naplnění slasti samotné.

Experiment rozhovoru
Sterec rozdělil prostor galerie do pěti částí, které se zdají kopírovat proces Pavlovova pokusu. V první části představuje žrádlo – kompozici fotogramů. Ve druhé ji opakuje, ale současně doplňuje zvonkem, jehož zvuk vám může přinést onu spojnici s právě probíhajícím uměleckým zážitkem. To si také vyzkoušíte u dalších číslovaných zastavení, kde máte před prázdnou stěnou už pouze zvonek a následně zvonek a rozsvícené světlo, až expozice končí jen stěnou s rozsvíceným světlem. Nikoli funkční experiment, ale výtvarně konceptuální hra s odkazem k experimentu. Jednotlivé artefakty tu čteme jako symboly.
„Tak jsem se šla podívat na výstavu,“zmínila se jedna má známá, učitelka, „ale byly tam jenom tři zvonky. Šla jsem k jednomu a zazvonila. Vážně zvonil. Ale jinak nic. Řekla jsem si, že to asi teprve instalují.“ A mě překvapilo, že si vůbec nevšimla fotogramů. Zřejmě konsternována prvním pohledem, neboť zornému poli se ode dveří nabízejí tři prázdné stěny. „Jak se Vám líbí výstava?“ zaskočila ji při odchodu vrátná. „Vždyť tam nic není...“ „Ale jo, to je celý. A takový jsou tu pořád. Víte, že mi za to někteří lidi i nadávají?“

V poslední době můžeme vidět současný koncept v Galerii Mladých pravidelně. Snad lze již hovořit o šňůře konceptuálních výstav, kterou však zodpovědný kurátor, Jan Zálešák, komentuje jako náhodnou, bezkoncepční. Zřejmě se touto formou vyjadřuje příliš mnoho mladých autorů, a tak se přirozeně kupí v termínech. Více konceptu v galeriích rozhodně není na škodu. Navíc kurátorské síto zde ve většině případů zaručuje setkání inspirativní. Zdá se ale, že ponejvíce inspiruje opět jen další konceptuální umělce, což není myšlenka nová, ale stále aktuální. Jaké psy si asi Pavel Sterec představoval, když pro ně tvořil expozici?

V porovnání s typem expresivního malíře zmítaného vírem vizí je konceptualista mnohem snáze napadnutelný. O konceptualistovi víme, že: 1. nikdy nelže, 2. své dílo plánuje; tedy přemýšlí o divákovi a jeho možnostech pochopení. Právě komunikace je to, čím se ve svých pracích Sterec zabývá především. Můžeme připomenout sošku Trójského koně, kterou o Vánocích 2006 daroval ministrovi kultury. V těle koně bylo zabudováno odposlouchávací zařízení a Sterec na internetu zveřejnil frekvenci jeho vysílání. V performativním díle Miss Understanding (2007) se společně s Vilémem Novákem domluvili na alternativních zvucích námi užívaných hlásek. Po půlročním nácviku vystoupili před diváky v inscenované konferenci. Oba aktéři hovořili prostřednictvím svého smluveného jazyka, voice recoonition software zvuky překládal. V průběhu performance přinášela asistentka chlebíčky a alkohol. Akce končila, když se software odmlčel, neboť nebyl schopný překládat špatně artikulované skřeky umělců. V aktuální realizaci v Galerii Mladých nás Sterec až polopaticky vede jednotlivými kroky Pavlovova experimentu. Důvod její případné nečitelnosti stojí samozřejmě ještě stále v úzce nastavených očekáváních toho, co lze vidět v galerii výtvarného umění.

Nasvícené sliny
Minimalistické pojetí konceptuální expozice působí v daném prostoru paradoxně velice esteticky. Současně ale nenechává nikoho na pochybách, že o to tady nejde. Vyjma uspořádání prostoru lze hledat klasické výtvarno na těch několika fotogramech. Ve schématu pokusu se psy symbolizují žrádlo, pro nás tedy žrádlo-umění. Nicméně nejen, že kompozice ve druhé fázi schématu – už se zvonkem – je odlišná od první, ale problematická je i reprezentace uměleckého zážitku. Fotogramy, samy o sobě dostatečně odosobněné, rozhodně neopájejí divákovy smysly. Mají snad navodit atmosféru exaktnosti? Fotogram vzniká osvitem fotografického papíru a na něm položeného předmětu, který podle míry propustnosti světla po sobě zanechá na černé ploše bílý nebo šedý otisk. Taková první lekce z černé komory. Nebo inverze v Platónově jeskyni. Světlo, zvláště v teorii barev, vždy tvořilo nejen vědeckou tvář umění. Pro Pavlovovy psy se stalo synonymem slasti žrádla. Celá Sterecova výstava využívá jen kontrastu černé a bílé. Světlo jako by se tu chtělo stát tlumočníkem chiméričnosti umění, které tvoří jen stín stínu skutečného světa a přesto se při jeho svitu zoufalí psi rozslintají.

Chiméričnost či dokonce faleš umění je tu však formulována nikoli v jeho podstatě (tam je naopak okouzlující), ale především v přístupu k němu, ve způsobu konzumace. Vytváříme onu pověstnou Holubí letku, která je k vidění na všech kulturních akcích s občerstvením, jenže i tam, kde občerstvení není. Když ke slinění stačí žárovka-výstava, pak radikalizovat Sterecův inspirativní koncept znamená vystavit nic. Alespoň by se nám autor nesmál, když s rukama za zády či pod bradou hledáme ve fotogramech žrádlo.

Pavel Sterec, Nízké napětí, Galerie Mladých, 2. září – 1. října 2009

Nahoru