Všechno bude dobré

   „Takový strom žije i několik staletí, ten náš třeba čtyři roky ve čtyřlístku, dva dny na terase, z toho třeba půl hodiny leží (chudák - vítr jak prase) a pak už celý život na jednom místě. Jediné co může, je proti tomu umřít,“ napsala mi nedávno kamarádka. Dům umění města Brna aktuálně nabízí možnost pohybu diváků a myšlenek mezi dvěma výstavami, v nichž je pohyb tematizován.  

Pokud se snažíte zpěčovat pohybu událostí, změnám, jimiž vaše okolí prochází; nejraději byste jej zafixovali, zagypsovali v oblíbené poloze, zpravidla obdržíte informaci o jednom ze dvou standardních řešení takové situace. Buďto se můžete „třeba rozkrájet“ nebo „pro mě za mě postavit na hlavu“. Anebo se rozhodnete vstát a jít. Nejlépe po svých. A věřit, že alles wird gut. Právě toto optimismem přetékající konstatování použila v názvu své aktuální výstavy Pavla Sceranková (1980). Všechno bude dobré, opakuji si, když opouštím výstavu, ale pak, ještě než mě svažující se renesanční nádvoří brněnského Domu Pánů z Kunštátu vyvede ven, vstoupím do jiného výstavního sálu. Stěny jsou pokryty množstvím stránek formátu A4 popsaným velkými tiskacími písmeny, jako by je tvořila ještě nejistá dětská ruka. Rukopis Bohumily Grögerové (1921) představený opravdu v rukopisu. Za velikými neohrabanými písmeny roste příběh ženy, která se vyrovnává se ztrátou zraku. Letošní Magnesií Literou oceněný Rukopis a Alles wird gut Pavly Scerankové vytvářejí v prostorách patřících Domu umění možná nechtěné, ale podnětné spojení.
     Jádrem expozice, k níž už pro tón chlácholivého názvu přistupujete připraveni čelit ostrému sarkasmu, je místost s projekcí. Sceranková tu pracuje přímo s prostorem galerie. K projekci je využita stěna se zavřenými dveřmi. Na ni je promítán model této stěny, který je však zhotoven v několika variantách. Ty se vám před očima střídají v rychlém sledu; chvilku je stěna dřevěná, chvilku z překližky, chvilku čistá, chvilku pobryndaná chuchvalci montážní pěny. Efekt rotace, kdy jeden obraz vytlačuje druhý, přináší pocit, že se místnost točí. Váš prostor se každým okamžikem proměňuje, ale přitom je to stále tatáž stěna. Stejné rozměry, stejné dveře. „Prostor je pěna / bez hran / bez hranic / bez bran / bez zábran /..“ (Bohumila Grögerová, Rukopis)

Pavla Sceranková se narodila v Košicích, ale už osm let žije v Praze, kde studovala na Akademii výtvarných umění, v atelierech konceptuální tvorby Miloše Šejna a intermediální tvorby Milana Knížáka. Její práce většinou formou události nebo objektů překvapivých konstrukcí problematizují naše zažité vnímání. Často v atmosféře existenciálního napětí a současně hravosti či vtipu. Paralelně s instalací v Galerii G99 v Domě pánů z Kunštátu vystavuje ještě v brněnském Pražákově paláci. Dílo nazvané Babiččin byt formou dvou totožných půdorysů s drobnou proměnou zkoumá stopy paměti jako střet skutečnosti s imaginací.

 

V pohybu
Přirozený strach ze změny (z pohybu) versus víra (že všechno bude dobré), je vztah, který Sceranková ztvárnila interaktivním objektem s názvem Jedu. Dva obrovské dřevěné kruhy, které mezi sebou svírají malou místnost s jedním otvorem pro vstup. Když vcházíte do expozice, máte dvě možnosti; objekt Jedu obejít, nebo jako první věc vstoupit přímo do něj a vahou vlastního těla tak uvést kolo v pohyb. Přešlápnutím z podlahy na stěnu, posléze ze stěny na strop, se kolo točí. Překoná místnost galerie půlkou otáčky právě tak, aby se otvor pro výstup ocitl u dveří do další části výstavy. Euforický pocit z otáčejícího se prostoru je teprve s odstupem nakažen odkazem na fenomén uštvaného křečka v točivém bubínku. Symbol kruhu, v nějž je vepsán přísně pravoúhlý úkryt, současně odkazuje na determinaci člověka, jenž si svůj prostor pojmenovává jako strop a podlahu, a hůře tak čelí změnám, protože strop má být přeci nahoře. „Jestli chceme, aby všecko zůstalo, jak je, musí se všecko změnit,“ uvažuje o situaci v revoluční Itálii hrdina románu Gepard. Jeduuu! křičí sáňkující děti na prudkém svahu, aby si dodaly odvahu. Objekt Jedu ukazuje pohyb jako úplnou proměnu situace. Jako potřebnou proměnu situace strop-podlaha, abych se dostal odněkud někam. Anebo se mohu postavit na hlavu.

Výrazný zážitek, jímž se dostanete do druhé místnosti, vás připravuje, snáze smiřuje s výše popsanou pohybující se zdí. Tady změnu nevytváříte. Jste její obětí. Přetáčením prostoru už sice nehrozí pád, nicméně soustředěné setrvání na místě poměrně jednoduše definovaném čtyřmi stěnami, z nichž jedna se vám mění před očima každou vteřinou tak, že mizí v podlaze a na její místo se staví nová, stejná rozměry, jiná atmosférou, vás vybízí ke střehu. Skutečnost je jen naše představa. A představy lze shodit, zbořit, překopat. A komu se to také neděje? Všechno bude dobré. Proč ne? Vždyť „dobré“ je také jenom představa. „../ svítá – stmívá se – svítá / mlha se choulí / civím / kamením / … / pak cosi ve mně poručilo / vstaň a choď! / … / choď! Pohybuj se! /..“ (Bohumila Grögerová, Rukopis)

Pavla Sceranková, Alles wird gut, Dům umění města Brna, Galerie G99, 30. září – 1. listopadu 2009
Bohumila Grögerová, Rukopis,  Dům umění města Brna, DPK, 6. října – 1. listopadu 2009

Nahoru