Paráda paralympiády

   V sobotu 5. prosince, již tradičně v brněnském klubu Fléda, exhibovala slova slamovou okázalostí. Chtějí slameři něco říct, nebo jen legračně mlátí prázdnou slámu?  

Když jsem třetí den po skončení finále Slam poetry 2009 zatřásl Googlem, vypadly pouhé dvě aktuální zprávy, z toho jedna se skvěla přímo na www.slampoetry.cz. Přitom přinesla-li básnická vystoupení ten večer nějaké téma, byl to právě virtuální prostor jako nová realita a postupné zvirtuálnění toho, co jsme za realitu považovali donedávna. „Je to chrám, kde jsem papež. Je to láska, která nelíbá. Je to můj, snad mě chápeš, oltář značky Toshiba,“ spustil své tři minuty dvacetiletý astenik Ondřej Macl, vítěz letošního Slam poetry. „Bůh facebook, na záda mi vlezte, kdo jste sami, přátel mám přes dvě stě. I můj táta je na facebooku; abych tě líp znal, ty můj kluku. Ikon víc než v kostele na zdi. Na ploše i tři koše; papír, sklo a plasty.“ Slam. Třískací, vřískací poezie, bitva slovy. Kloubí básnický přednes s divadelním vystoupením. Performer má tři minuty bez kostýmů a rekvizit, jen vlastní hlas a slova - také vlastní, nepřejatá, aby zaujal publikum. Víc. Aby pobavil. Slušné publikum při slamu v nudných pasážích zdvořile nečeká se založenými prsty; prská, posílá slamera domů nebo jinam. Výrazně tím sílí tlak na schopnost improvizace; je mrtev, kdo publiku stejnou měrou nevrací. „Chce to zvláštní směs neomalenosti a citlivosti, pozérství a jakési perverzní upřímnosti,“ napsal mi loni Tomáš Vtípil, vítěz druhého ročníku soutěže. Slam poetry se u nás pořádá od roku 2003 především díky iniciativě Lenky Zogatové a nakladatele a básníka Martina Reinera. Poslední tři roky pak pod záštitou občanského sdružení Fléda.

Obecenstvo
Pokud něco označíme jako poezii, patrně to poezie bude, respektive, bude na to nahlíženo její optikou. Stejně jako cokoliv, co se objeví v galerii, se stává výtvarným uměním. Ale měla by mít dobrá poezie, navíc interpretovaná autorem, schopnost získat dav ve třech minutách? Strategie zalíbení. Forma, obsah. Z hlediště mírně vyčuhuje mírný Ivan Petlan a tak se mi vybaví jím přebásněný Havran a silný autorský přednes na nedávné výstavě poeovských ilustrací, kde bylo tolik lidí, že jsem jistě víc než tři minuty Petlanova hlasu nezachytil. „Loni jsem se slamu účastnil prvně, to jsem recitoval předem napsané vlastní básničky,“ rekapituluje Macl již jako vítěz, „ale tehdy jsem tolik neuspěl a také jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Na slamu musíte říkat něco méně složitého, a navíc s takovými odkazy, aby si v nich každý v publiku něco našel.“ Všichni vědí, že zabírá radikálnost. Diváci totiž i fakticky rozhodují o výsledku soutěže; v davu jsou náhodně vybráni porotci, kteří, individuálně, počtem bodů hodnotí slamerův výkon na pódiu. Kamarád Martin, ostřílený slamer-fanda, jemuž ještě neuniklo žádné finále a regionální soutěžní kola má nakoukaná z internetu, do mě šťouchl loktem: „Škoda, že jsou dneska lidi tak laxní, to je houby tlak, když nikdo nezařve.“ Obecenstvo opravdu dávalo slamerům velký prostor pro klidné vzpomínání na slova, přesto bylo skvostné; v závěru vystoupivší slamer BOO CZECH, který už věděl, že bodovou ztrátu na Ondřeje Macla zjevně nedožene, byl téměř vypískán za kňourání a netrefné rýmy, ale když se vzchopil a všem vynadal, poplival, Plzeňák, Starobrno i celé Brno a opakovaně připojil „já na vás seru, na celou porotu“, publikum tvořené převážně Brňany aplaudovalo a na slamerovu výzvu „Bůů -“, nadšeně skandovalo „ček!“. „Bů-ček, Bů-ček… Četl jsem, že slamy pomáhají objevit nové básníky, ale také budoucí politiky.

Mišpule
„Dáš si mišpuli?“ V narvaném sále Marta otvírá krabičku. Na dně hnije několik malých jablek, naštěstí jen chvíli, než si ujasníme, že jsou to mišpule. Malvice, ale s trochu jinými pravidly. Když se řekne malvice, slovo se kulatí, voní, leskne a červená. Mišpule měkne, vrásčí, je hnědá a chlupatá, pojídá se vysátím, vymáčknutím do našpulených úst. A přece malvice. „Chtěli jste poezii? Já jsem nepřišel, abych tady dělal stand-up comedy,“ rýmuje BOO CZECH svůj přístup ke slamu. To si připravili asi všichni finalisté. Slamer Kižbač z Olomouce konstatoval, že ve slam poetry „hrají prim básníci postižení absolutním rýmem“, čímž se z klání stává „paralympiáda v českém jazyce“. Malý Vacátko na pódiu poskakuje, slamer Macl si šlape na jazyk, přichází Dan Binko z Ústí a mlčí. Nezvalovo „nesuďte mě, suďte mé dílo“ tady neplatí. „Na pódiu, díky tomu, že to vnímáme jako roli, mi to dovoluje chovat se svobodně. Tam všechno svoje kulhání a svůj handicap můžu přehnat, když se zakoktám, není to problém, když jsem nervózní, tam to nevadí. Můžu zahodit obavu, že budu vypadat jako šílenec, protože šílenství se připisuje roli,“ říká Bohdan Bláhovec, legenda našeho slamu (LtN, 48/2008). Jistěže slamer volí strategii, ale současně musí zůstat sám sebou, autentický. Kromě tématu facebooku, jež s námi sdíleli především Macl a Vašátko, se výrazné téma objevilo už jen u BOO CZECHa. Lovil drogy, vraždu i Dělnickou stranu. Zbývající texty plnila především láska a trefování do popových figur, případně do soupeřů. Vložením obsahu do výrazné, v dostihové vřavě odlišitelné a zapamatovatelné formy, bodovali Kižbač, Binko a Macl. Ten první bohorovným projevem, v němž rezignoval na rýmy a improvizoval se slovy, jež mu předhazoval dav. Binko zase dokázal účinně mlčet a pak, když přeci spustil, bylo to, jako by si jen přišel popovídat, civilně a uvěřitelně. Ovšem nikdo z finalistů nedokázal využít pódium jako Ondřej Macl. Na rozdíl od svých soupeřů se nespokojil s výskoky a naběhlou žílou na zrudlé pleti tam, kde je třeba přidat emoci; chvíli se zdál být v transu, třas těla, ale včas z něj vyskočil. Když klečel před oltářem, pak k publiku zády, vědom si silnějšího ztotožnění diváka s takto viděným obrazem. Zpíval vleže, točil se na místě. Pódium opouštěl za hlasitého bušení srdce, když jej spustil nejprve údery mikrofonu o svou hruď a poté (sic!) jedinou povolenou rekvizitu i rytmus předal divákovi v první řadě. Nebyl jsem mezi náhodně vybranými porotci. O to víc překvapí, když porota sdílí stejný názor. Sympatie sálu a třicet tisíc korun získal Ondřej Macl, druhý se umístil Dan Binko. „Nejlepší způsob jedení je odtrhnout stopku a obsah mišpule vytlačit do pusy. Někdo preferuje vybírání lžičkou. Pak ještě musíte vyplivnout několik velkých semen. Začátečníci přistupují k požívání mišpulí nejdříve s nedůvěrou, ale jak si na ně jednou zvyknete, mohou se začít zdát návykové.“ (www.ekozahrady.com) Poezie je ve všem. Proto může, když se daří, přijít i ve Slamu.

Nahoru