Hostětínská cesta

Rozhovor Petra Salamona s hostětínským rodákem a ekologem Miroslavem Kundratou o širším kontextu proměny hospodaření obce Hostětín podle zásad trvale udržitelného rozvoje. Navazuje na text, který vyšel pod názvem Hostětín ukazuje cestu udržitelnosti ve speciálním čísle Kulturních novin 2009.

 Jaký je Váš vztah k vesnici Hostětín?
V Hostětíně mám kořeny, rodiče, příbuzné, spolužáky, sousedy. Prožil jsem tam dětství, školní léta, hrával s vrstevníky hokej na místním kačáku, pásal krávy, pomáhal rodičům hospodařit, ale také se účastnil místního spolkového života. Po vysoké škole jsem odešel do Brna, ale doma jsem pořád v Hostětíně.

Projekty v této vesnici, které jste spoluinicioval, byly v rámci trvale udržitelného směru v české společnosti průkopnické. Jak jste se s konceptem udržitelného rozvoje seznámil?
Studoval jsem geografii. To je obor, který vás přirozeně vede k přemýšlení o krajině a lepšímu chápání přírodních procesů, k ekosystémovému myšlení. V době mých studií na konci sedmdesátých let nebylo životní prostředí zrovna tématem dne a pojem udržitelnosti ještě nikdo nepoužíval, ale v osmdesátých letech, kdy už jsem pracoval na tehdejším Útvaru hlavního architekta a později na Geografickém ústavu v Brně, jsem se zapojil do aktivní ekologické opozice vůči některým nešťastným projektům, které se zrodily v období socialistického plánování. Jejich důsledky se jižní Moravou táhnou dodnes. Ať už jsou to Nové Mlýny, které zničily na 4 000 hektarů lužní krajiny pod Pálavou, brněnský autodrom na 100 hektarech podkomorských lesů na základě, zbytečná výstavba Vírského přivaděče, který bude desítky let zatěžovat cenu brněnské vody, kanál Dunaj-Odra-Labe, evergreen technických nadšenců, kteří ztratili smysl pro měřítko, spojených s lobby, která už desetiletí vysává veřejné rozpočty, a mnoho dalších.

Domníváte se, že kromě environmentálních aspektů představovaly vaše projekty v životě vesnice i jiná pozitiva?

Prvním pozitivem je, že to nejsou jenom naše projekty, ale především projekty obce a jejích obyvatel. Nepochybný je význam sociální, ekonomický i emoční. Bez čistírny by se obec dále vylidňovala, jako tomu bylo v předchozích desetiletích. Ekologicky zaměřené projekty přinášejí do obce úspory, práci i peníze návštěvníků. Kvantifikovat tyto přínosy se pokusila studie, kterou najdete na stránkách www.veronica.cz. Myslím si, že důležitý je i přínos emoční. Obyvatelé jsou více hrdí na obec, která něco dokázala, kterou navštěvuje spousta lidí, aby se inspirovali jejím příkladem, a o které píší média a natáčí televize. To je předpoklad k tomu, aby se v dalším rozvoji sami více angažovali.

Aktivity jste organizovali v rámci brněnské ekologické organizace Veronica. Můžete popsat její vznik a vývoj?
Veronica vznikla v hnízdě brněnských akademických přírodovědců, kteří si byli vědomi fragmentace společnosti a deficitu mezioborové spolupráce, navazovali na brněnské předválečné kulturní podhoubí, úlehlovskou1) tradici v propojování přírodních věd s kulturou, architekturou, zemědělskými obory apod. Zhmotněním těchto idejí se stal v roce 1986 časopis Veronica, který se nám jako zázrakem podařilo prosadit pod hlavičkou sloučení bulletinů Českého svazu ochránců přírody Brno-město a Brno-venkov.
ZO ČSOP Veronica jako právní subjekt jsme založili až po roce 1989 a v roce 1992 vznikla Nadace Veronica, která v Hostětíně sehrála stejně klíčovou roli jako ZO ČSOP. Nadace Veronica se soustředí na podporu ekologických projektů na Moravě a ZO ČSOP Veronica zaštiťuje nadále vydávání časopisu, přibylo zastřešení profesionální kapacity Ekologického institutu a od roku 2006 i Centra Hostětín. Obrovsky se rozrostla programová náplň. Původní dva pilíře, ochrana jihomoravské přírody a zavedení ekologického poradenství, se hodně rozkošatěly. Veronica intenzivně nasávala zkušenosti a nejlepší praxi ze zahraničí, z Evropy i Spojených států, a přenášela je k nám. V polovině devadesátých let se prosadilo téma venkovského rozvoje a prosazování ekologických řešení v oblasti energetiky, hospodaření s vodou, zemědělství, v péči o krajinu a dalších.

Proč se ČSOP rozhodl investovat energii právě do zavádění trvale udržitelných řešení ve vesnici a proč právě v Hostětíně? Hrálo nějakou roli to, že byl Hostětín součástí Bílých Karpat?

Nebyl za tím žádný dopředu promyšlený záměr. Angažmá Veroniky v Hostětíně začalo někdy kolem roku 1994, kdy nově osamostatněná malá dědina v povodí vodárenské nádrže hledala řešení pro odblokování dlouhodobé stavební uzávěry. Jako většina okolních obcí neměla totiž čistírnu odpadních vod. Z grantu REC jsme v horní části povodí Olšavy uspořádali velmi úspěšný terénní seminář se starosty obcí a hydrobiology zaměřený na kvalitu vody. Pro mě samotného to byl úžasný zážitek otáčet s odborníky a místními lidmi kameny v potoce nad vesnicí, v obci a kus pod ní a pozorovat, jak drobní živočichové přesně indikují míru znečištění a jak obrovská je samočistící schopnost přírodních potoků. Výsledkem semináře bylo vzbuzení zájmu místních zastupitelů o řešení tristní situace s čištěním odpadních vod. Konkrétně do Hostětína jsme pak přivedli odborníky, kteří porovnali možné varianty čistírenských technologií (studii tehdy zaplatila Nadace Partnerství) a doporučili pro obec kořenovou čistírnu. Tehdejší nový starosta Orsák se řešení chytil a přes původní odpor okresní hygieničky se podařilo získat podporu okresního úřadu a zprovoznit první kořenovou čistírnu na východní Moravě. Tím si Hostětín začal získávat pověst ekologické obce a začal spolupracovat se ZO ČSOP Veronica systematičtěji.
Zcela zásadní pro další angažmá Veroniky v Hostětíně bylo zakoupení jedné z nejstarších místních usedlostí Nadací Veronica v roce 1996. Starosta se obával, co se s opuštěným statkem po rodině Chmelových uprostřed obce může dít, a oslovil mě, zda bych nevěděl o nějakém osvíceném kupci. Poradili jsme se o tom s kolegy ve správní radě Nadace a tehdy se zrodila myšlenka Centra modelových venkovských projektů. Investovali jsme 600 tisíc a tato investice během dalších deseti let nastartovala v Hostětíně investice za dalších nejméně 100 milionů korun. Na pozemcích Nadace Veronica jsme v roce 2000 otevírali první bio-moštárnu v republice a v roce 2006 školicí a poradenské Centrum Veronica, první veřejnou budovu v pasivním energetickém standardu v republice. Mezitím v Hostětíně a blízkém okolí vznikaly další projekty, které obec zařadily mezi průkopníky trvale udržitelného rozvoje venkova, a daly jí punc „ekologické obce“ (první centrální výtopna na dřevěné štěpky s připojením více než 80% domácností, instalace solárního ohřevu vody na domech, fotovoltaická elektrárna, supermoderní veřejné osvětlení Philips, které „neznečišťuje“ oblohu, a další). Všechny tyto projekty mohly vzniknout zejména díky dobré spolupráci, odvaze a nasazení lidí z vedení obce, okresního a později krajského úřadu a neziskových organizací. Klíčovou roli sehrály jmenované Nadace Veronica, ZO ČSOP Veronica, o. s. Tradice Bílých Karpat, ale také Nadace Partnerství. Tyto organizace přinesly do obce a regionu inspiraci, skvělé zahraniční partnery, zahraniční startovní peníze, firemní partnery (např. Philips) i pomoc při vyjednávání s centrálními úřady.

Byla tato aktivita motivována snahou udělat z vesnice celospolečenský ostrůvek pozitivní deviace? Nebo byla většina projektů motivována spíše reálnými potřebami komunity?

Víte, já nechci příliš zpětně interpretovat a přiřazovat našim činům velestrategické úmysly. Ano, já osobně věřím více v roli osobností, příkladů a činů a v to, že ostrůvky pozitivní deviace postupně na sebe jako sněhová koule nabalí další činy a že se dobré menšinové konání stane normou. To je i principem nadační práce, které se téměř dvacet let věnuji. Musel jsem k tomu ale dospět. Výchova a vzdělání v socialistickém prostředí moji generaci vedlo spíše k systémovému plánování a podceňování sociálních vazeb. Pamatuji si na debaty na začátku devadesátých let s Hankou Librovou i s řadou evropských i amerických přátel nad tím, zda je možné vystříhat se chyb Západu a zkrátit si cestu k efektivnější a udržitelnější společnosti. Život dal zapravdu spíše Klausovi a zastáncům „carpe diem“ než těm, kdo prosazovali koncepční dlouhodobá řešení.
Myslím, že po roce 1992 jsme byli všichni frustrovaní tím, kam se ubírají či spíše nechávají vláčet veřejné politiky, jak ignorujeme zkušenosti a modely, které máme na talíři v okolní Evropě. Tato frustrace mně osobně vedla k částečné rezignaci na ovlivňování celostátní politiky a k soustředění na podporu malých místních projektů a lidí, kteří jim věřili. Jeden příklad za všechny je energetika. Všichni pamatujeme masivní dotace elektrických přímotopů pod sliby levné elektřiny. Po dvou letech to zkrachovalo, ale stát nahnal obce do masivních plynofikací i v regionech, kde byl přebytek dřeva a rakouský i německý trh jasně ukazoval, že bychom měli jít diverzifikovanou cestou podle místních podmínek. Ale především, že bychom jako první měli lidem pomoci jejich děravé domy zaizolovat, aby netopili Pánubohu do oken. Teprve když se infrastruktura vybudovala, obce se masivně zadlužily, tak se za plyn začaly platit reálné ceny a lidé zjistili, že je to drahé. Vrací se ke dřevu a někde dokonce i k uhlí.
V Bílých Karpatech byla už ve druhé polovině k dispozici studie Světové banky, která doporučovala orientaci na biomasu. Mirka Knotková, tehdejší okresní energetička a dnes ředitelka energetické agentury Zlínského kraje (entusiastická dáma a úřednice světového formátu) s tímto dokumentem pracovala, jak nejlépe uměla, a přesto se tehdy jediným životaschopným výstupem stala výtopna v Hostětíně. Dnes už jí ale starostové mohou utrhnout ruce, aby jim podobné projekty pomohla připravit. Čas uzrál a přes absenci osvícené veřejné politiky začíná masa drobných místních úspěšných příkladů spouštět lavinu. Starostové se jezdí navzájem inspirovat, vyptají se na detaily, osahají si technologie, vidí reálné financování a přes počáteční nedůvěru se přikloní k ekologickému řešení, které je třeba investičně náročnější, ale dlouhodobě se vyplatí. I toto je jedna z úloh Centra Veronica v Hostětíně – takové zkušenosti zprostředkovávat.

Jak přijali místní občané vesnice tyto změny?

Vesnice je vždycky konzervativní, nedůvěřivá k novotám. Zvlášť v nestabilním prostředí postsocialistických dekád, kdy veřejná správa občany spíše dezorientuje, než aby jim dávala garanci jasných pravidel, směru rozvoje, trendu ve veřejných politikách.
Musíte lidi přesvědčit sami, protože stát vám v tom nepomůže. Je nutné, aby to nebylo na jednom člověku, třeba starostovi. Platí, že nikdo není doma prorokem. Nemůžete ale zase prosazovat myšlenky zvenku bez podpory místních. V případě Hostětína hrálo důležitou roli například to, že první ekologický počin, kořenová čistírna odpadních vod, odblokovala stavební uzávěru a obec díky tomu přestala vymírat. U výtopny to bylo složitější. Tam nejvíc pomohlo, když Veronica zorganizovala zájezd pro občany do Rakouska, kde si podobné systémy mohli lidé prohlédnout a vyptal se rakouských zastupitelů na jejich zkušenosti. Samozřejmě dnes už hraje roli také to, že ekologické projekty v obci zaměstnávají místní lidi, ať už je to samotné Centrum s ubytovací a stravovací kapacitou, moštárna či výtopna. Hodně pomáhá podzimní jablečná slavnost, která se už pro obec stala událostí a svátkem, který se vyrovná s hody, a kterou navštíví nejvíc hostů.
Vždycky se najde někdo, kdo je v opozici, ale většina občanů vidí, jak obrovský vývoj se v obci podařil a ve skrytu duše jsou pyšní na to, že o jejich vesnici se mluví v televizi a rozhlase, že se o nich píše v novinách.

Vznikly projekty tak, že jste jako brněnští ekologové přinášeli návrhy projektů radním, a nebo spíše ve spolupráci všech zúčastněných stran?  

V Hostětíně se podařil dobrý mix. Projekty řízené obcí iniciovala obec s podporou okresu nebo kraje a Veronica i další spřátelené nevládní organizace v tom pomáhaly. Projekty řízené Veronikou nebo Tradicemi Bílých Karpat zase podpořila obec. Úroveň spolupráce mezi nevládami a obcí v průběhu let kolísala, ale dnes s novým starostou Robertem Janotou se dostává znovu na velmi dobrou úroveň.
Víte, ono je dnes úplně jedno, kdo s myšlenkou přišel. Já jsem sice stál u zrodu většiny těch projektů, pomáhal jsem trochu s jejich prosazením nebo financováním, ale to je všechno, co jeden člověk může stihnout. Dobře si uvědomuji, že životaschopnost těchto investic je závislá na lidech, kteří je postavili, provozují je, opravují, rozvíjejí. Jsou jich tak dvě desítky, z toho pět klíčových osobností. Všechny je znám, mám je před očima, vidím, jak rostou, předávají svoje zkušenosti dalším nejen z České republiky. Mám z nich radost a jsem jim vděčný za to, že oni sice myslí globálně, ale moc o tom nemluví a především jednají lokálně, abych parafrázoval motto konference k udržitelnému rozvoji v Rio de Janeiro z roku 1992. Myslím, že by z nich měl radost i Josef Vavroušek, který československou delegaci tehdy vedl. Nakonec, Yvonna Gaillyová a Mirka Knotková se staly laureátkami jeho ceny, kterou každoročně uděluje Nadace Partnerství.

Miroslav Kundrata je ředitelem Nadace Partnerství, předsedou správní rady Nadace Veronica, členem ZO ČSOP Veronica a Rady Ekologického institutu Veronica, spoluzakládal o. s. Tradice Bílých Karpat.

1) Vladimír Úlehla,  (16. 7. 1888 Vídeň - 3. 7. 1947 Brno)
profesor fyziologie rostlin na PřF MU v Brně, ekolog, filosof, etnograf, průkopník vědeckého filmu, garant expozice odboru pro vědu, duchovou a technickou kulturu a školství vysoké na Výstavě soudobé kultury v Brně v r. 1928, r. 1931 stál u zrodu Studijního sdružení Velká, 1931-1932 natočil celovečerní etnografický film Mizející svět. Přírodovědce ovlivnila zejména jeho dodnes platná kniha Napojme prameny. O utrpení našich lesů, 1944.

 

Nahoru