Hofmannsthal, Arne Novák, Masaryk a univerzita
V rámci Týdne vědy se 18. listopadu 2009 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity konala přednáška Písemnictví jako duchovní prostor národa. Hofmannsthal, Arne Novák, Masaryk a české intelektuální elity, jejíž obsah byl věnován osobnosti významného Rakušana, který si vysoce cenil české literatury, ale marně se pokoušel současně udržet integritu rakouské monarchie.
Hugo von Hofmannsthal (1874–1929) „přišel, zdálo se, jako vyslanec z Vindobony označené kdysi Macharem jako Dalila“ (Otokar Fischer). Navzdory nefalšovanému zájmu o českou kulturu zůstal autor i jeho dílo v českém prostředí spíše na okraji zájmu. Nenarodil se tu jako Rilke, ale sloužil v letech1894–1895 u dragounů v Masarykově Hodoníně a krajina kolem řeky Moravy vstoupila do jeho zápisků. Tam se také rozhodl vzdát studia práv ve prospěch romanistiky. (Slibnou kariéru na Vídeňské univerzitě obětoval však nakonec stejně spisovatelství.)
Za 1. sv. války (1914) se pokusil díky literárnímu kritiku H. Bahrovi získat Jaroslava Kvapila pro vydání obrazové publikace Pamětihodná místa Rakouska (Ehrenstätten Österreichs), v níž Čechy a Morava jako součást jádra monarchie měly podpořit rakouské vlastenectví ve válce mj. poukazem na Palackého Ideu státu rakouského a řadu dalších postav a míst (z Brna např. Mendelova zahrada). I Masaryk se svou ideou příklonu západních Slovanů k Evropě a nikoli k Rusku jakož i obdivem ke Goethovi se zprvu jevil jako perspektivní spolupracovník. Kvapil přes ochotu spolupracovat obeznamoval Vídeňana taktně s českými národními zájmy a úsilím o státní samostatnost a z knihy nakonec sešlo. Snahu o osobní styk s Masarykem Hofmannsthal pro jeho markantně odlišné směřování také vzdal.
Úspěšnější byl projekt knižní edice Rakouská knihovna (Österreichische Bibliothek), v níž krom jiného vyšla i Česká antologie (Tschechische Anthologie) s překlady básní Vrchlického, Sovy a O. Březiny, „velkého básníka nejspřízněnějšího národa“, z pera P. Eisnera.
Po Manifestu českých spisovatelů podnikl Hofmannsthal cestu za českými intelektuály do Prahy (červen 1917) a vrátil se z ní zdrcen – konec staré monarchie se zdál neodvratný. Čeští intelektuálové naopak postřehli, že Rakušan nereprezentuje žádnou politickou moc ani sílu, leč pouze sílu individuálního ducha. V jeho pozůstalosti se dochovaly náčrtky k článku o Čechách, k Memorandu o české otázce a také „Dopis českému národu“, které prozrazují autorovy prohloubené znalosti české věci: poučil se mj. o Masarykově úloze univerzitního učitele takřka veškerého českého učitelstva na vyšších školách, o nutnosti zřídit českou univerzitu v Brně a o nutnosti decentralizace vůči Praze pro Moravany a Slováky. Tyto požadavky obsahuje i Memorandum. Od ciziny, Rakouska a Německa především, žádal, aby „vystupovala vůči malému národu tak, aby se poznalo, že jeho kultura je cennější a účinnější“.
Na podzim 1917 pojal Hofmannsthal plán vydávat edici Česká knihovna (Tschechische Bibliothek) v režii především F. X. Šaldy, ale i Arne Nováka, Eisnera aj. I tento široce pojatý projekt ztroskotal. Nejspíš opět pro odlišnost perspektiv a kulturněpolitických cílů. (Několika dílčími literárními antologiemi jej realizoval teprve v 20. letech Eisner sám.)
Ambivalentnost vztahu Čechů k Hofmannsthalovi představuje snad nejlépe právě Novák, původním zaměřením germanista: Ještě za války (1917–1918) varuje před pangermanismem Berlína a mnohem svůdnějším vábením Vídně jako hrozbou odnárodnění, jež promlouvá „s ženskou úlisností“ i Hofmannsthalovým hlasem. V jeho esejích chybí české umění a reálie, zato se v nich zdůrazňuje rakušanství (Evžen Savojský, Marie Terezie, Grillparzer atd.). Všepojímající a harmonizující rakouská duše je prý „krásn(á) básnick(á) fikce“.
V soukromé korespondenci s Hofmannsthalem je však Novák mnohem vřelejší, cítí se s ním spřízněn i filosofií života Wilhelma Diltheye a v jednom esejistickém portrétu z Hofmannsthalova pera dokonce uchváceně rozpoznává svého tragicky zesnulého bratra Theodora, přírodovědce a vitalistického filosofa. Ani tehdy však neztrácí fulminantní kritický postřeh. Svědčí o tom i to, že Hofmannsthalovu jedinečnost v německé esejistice, doloženu i stejnými konkrétními příklady, hodnotí obdobně jako o víc než třicet let později proslulý romanopisec Hermann Broch. Stěží lze asi dokázat, zda Novák jako „pěstitel univerzitního eseje“ (J. Opelík) se s esejem jakožto jednou z literárních forem svého oboru seznamoval především u Hofmannsthala, jak soudil Novákův žák Ivo Liškutín. Je ovšem škoda, že Novák zůstal jen u recenzí. V dvacátých letech Hofmannsthalovy kontakty s českým prostředím oslabují, nastává čas kolektivních manifestů a avantgardy. Rezignovaně cituje asi tehdy Hofmannsthal pasáž z jednoho Goethova dopisu (1813): „Tuto zemi, jako vpravdě středozemní, obklopenou horami, uzavřenou v sobě, charakterizuje celkově nesdílnost v sobě samé i navenek.“ Arne Novák se s mrtvým básníkem, „přítelem našeho národa na každý způsob“, rozloučil, oceňuje jeho snahy o porozumění mezi národy v moderní Evropě, „v níž si nepodají ruce jenom výjimeční příbuzní duchové, nýbrž celé národní celky, zmládlé vědomím kulturního souručenství“.
Autor je germanista
Přednáška byla pronesena u příležitosti 90. výročí založení MU (11. 11. 1919), 80. výročí Hofmannsthalovy smrti (15. 7. 1929), 70. výročí úmrtí Arne Nováka (26. 11. 1939) a nadcházejícího 20. výročí Rakouské knihovny v Brně (27. 11. 2010).
Více spolu s překladem Hofmannsthalovy řeči Písemnictví jako duchovní prostor národa: Aleš Urválek a kol.: Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení. Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2009, 478 s.
ISBN 978-80-7182-252-3, 250 Kč.
