Protagonisté Franze Kafky, kteří se zničehonic nalézají v soukolí jakéhosi nepochopitelného, přitom však neméně drtícího oficiózního aparátu, se stali ikonami moderní situace člověka. Obzvlášť v arabském světě jsou zdrojem potenciální, byť ne nekonfliktní identifikace.

„Mezi Chile a Čínou existuje vždycky nějaký osočený Josef K., kterého zatknou, aniž by udělal  něco špatného,“ píše irácký básník v exilu Farúq Júsuf v červenci roku 2005. Josef K. je něčím daleko více než literární postavou z Kafkova románu Proces, jehož první věta – „Někdo musil Josefa K. osočit, neboť aniž by udělal něco zlého, byl jednoho rána zatčen“ patří k k nejproslulejším a nejcitovanějším větám světové literatury.
Opravdu lze současníky či potomky k obrazu Josefa K. nebo K. ze „Zámku“ nalézt všude tam, kde převládá  skutečnost, již označujeme jako kafkovskou.  Zdá se, že jsou doma především v arabském světě. Není se čemu divit. Pohled na opravdový život v Iráku nebo Palestině, na všudypřítomné kontrolní a monitorovací systémy v Sýrii nebo Libyi stačí, abychom konstatovali, že jsou tam lidé vydáni napospas všednosti diktované absurdními okolnostmi a nepochopitelnými silami. Na tomto pozadí se stali Kafka a jeho K. pro arabské intelektuály ikonou arabské postkoloniální skutečnosti. K literárnímu vynálezci figury K. se utíkají v tísni, jak píše německoirácký spisovatel Nájem Wali v roce 2007: „Bez rozdílu barvy pleti, náboženství, jazyka i místa pociťuje každý člověk blízkost nemocného židovského přítele, který žil v Praze, psal svá díla německy a jehož poselství přetrvalo navzdory předčasnému skonu všechny věky: jeho jméno je Franz Kafka.“

Bez hranic
Kafkovy literární postavy přežívají díky své mimořádné symbolické síle dobu a překračují prostor. Jejich působivost je natolik mocná a univerzální, že navzájem spojují lidi různých příslušností a kontextů. V historii židovské recepce zní K.-ův výrok například takto: „Někdo musil evropské židy osočit, neboť aniž by udělali něco zlého, byli zničeni a vyhnáni.“ Prorokoval Kafka, jehož sestry byly zavražděny ve vyhlazovacích táborech, snad holocaust? V kontextu  krvavé osvobozovací války v Alžírsku, která si vyžádala milion lidských životů, byl tento výrok přeformulován takto: „Někdo musil Alžírsko osočit, neboť aniž by udělalo něco zlého, Francouzi je po 130 let znásilňovali.“ Německy píšícímu palestinskému autorovi Uádý Sodahovi nestačí, aby se palestinské příběhy označovaly jako kafkovské – rovnou si  nárokuje spisovatele pro svůj vlastní národ: „Kafka a jiné palestinské příběhy.“ Proč se pražský právník neustále plete do takovýchto arabských „procesů“ a proč se vůkol vynořují K.-ové?

„Kafka je všude, je v arabském vzduchu,“ říká Firjál Ghazúlová, irácká literární vědkyně na univerzitě v Káhiře. Možná že to však záleží právě tak na kvalitě arabského vzduchu, jako na specifičnosti Kafkovy literatury. Což není tenhle vzduch cítit starými, na hromadu naskládanými a zaprášenými spisy jako v románu Zámek?  Pokud se někdo setkal s byrokracií egyptského státu, ani nemusil číst Kafku, aby uměl psát jako on, vysvětluje současný egyptský spisovatel Sonallah Ibráhím kritikům, kteří tvrdí, že jeho dílo inspiroval Kafka. Hlavní hrdina v Ibráhimově románu Zkušební komise se musí dostavit k anonymní komisi a je nakonec odsouzen k tomu, aby pozřel sebe sama!
Mezi všemi západními autory je to prý Kafka, s kým se arabští intelektuálové identifikovali naprosto bezprostředně, napsal egyptský surrealista Georges Henein v předmluvě k antologii arabské literatury vydané ve francouzštině roku 1967. „Metodologií čekání bez objektu,“ nazval Henein arabskou realitu, „systémem, v němž už kauzalita nefunguje, anebo funguje už jen podle neznámých pravidel.“ Jednou z nejbolestnějších zkušeností v moderních dějinách Arabů je porážka z roku 1967, jež se v evropském kontextu označuje jako šestidenní válka, v arabském kontextu jako Naksah (nepříznivý zvrat). Bouřlivou propagandou  panarabského nacionalismu vyzdvihl Násir arabské národy do  nebe – aby je pak v červnu roku 1967 nechal naráz padnout. Dennodenní zprávy v médiích o brzkém velkém vítězství a mocných arabských armádách, které prý užuž stály před Tel Avivem, klamaly masy o porážce. Až se pak lidé musili dozvědět, že Izrael zničil egyptské letectvo během několika málo hodin, že Sinajský poloostrov, Předjordánsko a Gaza byly beze zbytku dobyty a že během několika málo dní zahynulo odhadem 70 000 egyptských vojáků. V této souvislosti napsal egyptský nositel Nobelovy ceny Nadžíb  Mahfúz v roce 1984: „Kafku jsem znal už více než před čtyřiceti lety, ale potkal jsem ho především po porážce v roce 1967.“

Velké vystřízlivění
Dobu rozkvětu prožívala arabská recepce Kafky v šedesátých letech 20. století; jen samotný arabský překlad jeho tří románů vznikl v krátké době mezi lety 1968 až 1971. Nejpozději v šedesátých letech si arabští intelektuálové uvědomili že po dekolonizačním procesu upadli pod svými vlastními represivními režimy do nové krize.  Tato zkušenost vyvrcholila v okamžiku porážky z roku 1967 a manifestovala se literárním hnutím let šedesátých.  Velký projekt, v nějž arabské masy věřily, Naksahem definitivně skončil. Na tomto pozadí se stala literatura odcizení a absurdna středem pozornosti. Arabští intelektuálové objevili v Sartrovi, Camusovi a Kafkovi možnosti a tvary literárního výrazu, které jim pomohly představit jejich komplexní situaci. Mohli se ztotožnit se situací odsouzeného K.
Tím, kdo upozornil na nezbytnost překladu Kafkova díla, byl myslitel Mahmúd Amín Al-Aalím, který platil za jednu z markantních postav v arabské krizi šedesátých let. Al-Aalím patřil k jisté marxistické organizaci v Egyptě a podílel se na protikoloniálním boji. Poté, co Násirovo hnutí  „Svobodných důstojníků“ uchopilo moc, byli v roce 1954 četní komunisté neutralizováni. I Al-Aalím se stal obětí tohoto režimu: byl suspendován ze svého místa docenta filosofie a seděl roky,  od roku 1959 do roku 1964, ve vězení. Stal se tedy prototypem arabských milovníků Kafky, kteří se sami stali inkarnacemi K.
Zatímco se Kafkovi dostalo v šedesátých letech mezi arabskými intelektuály tohoto obzvláštního významu, zostřovala se východoevropská polemika s ním v kontextu studené války. Označovali ho za dekadentního autora, jehož literatura stojí ve službách imperialistických a sionistických cílů. Pod vlivem této polemiky a s vlnou stoupajícího arabského antisionismu po roce 1967 se kladla i v arabském světě náhle otázka po Kafkově postoji k sionismu.  Jeho recepce jako židovského spisovatele, který se pohyboval převážně v kruzích pražského sionismu, se po zostření blízkovýchodního konfliktu rozhodující měrou ztížila; a otázka jeho zařazení se kladla vzhledem k jeho významu a oblíbenosti o to naléhavěji.
Arabští intelektuálové se nacházeli ve skutečném dilematu: Na jedné straně byl Kafka ústřední  identifikační figurou v souvislosti s arabskou krizí, na druhé straně se ovšem jevil i jako „syn sionismu“ – ideologie, která byla koneckonců považována za hlavní příčinu této arabské krize. Toto rozpolcené vnímání vedlo k rozepřím, odvádělo pozornost od literárních zájmů a přivedlo Kafku pod drobnohled politicky zainteresovaných kritiků, kteří navázali především na kafkovskou recepci v rámci marxistické kritiky období studené války a přetransformovali ji do kontextu arabsko-izraelského konfliktu. Nato došlo k polarizaci mezi protivníky a stoupenci, kteří se pokoušeli biografickou (re)konstrukcí nebo literárněkritickým výkladem připisovat Kafkovi politickou identitu jako sionista či antisionista. Obě skupiny využily tuto debatu jako tribunu politické polemiky se sionismem. Jiní komentátoři se naopak od toho distancovali a tvrdili, že Kafkova příslušnost k židovství je pro pochopení jeho díla zhola irelevantní.

Kufřík v Palestině
Mahmúd Džálal, autor ze spisovatelské generace, jež následovala po Nadžíbu Mahfúzovi, napsal v říjnu roku 1985: „Celá naše generace vyklouzla z šatu Nadžíba Mahfúze (…) Ale co se západních autorů týče, byl to Kafka, který mě připravil o spánek. Okouzlen jím, jsem se nechápavě toulal po ulicích.“
Synové Josefa K. píší v arabském světě historii. Snad i proto, protože kdysi Kafkův přítel Max Brod zabalil rukopisy zesnulého v krajním spěchu před německou okupací Prahy a utekl do Palestiny.  Vymanili se tam K.-ové z kufříku a rozptýlili se nekontrolovaně na Blízkém východě a v celém arabském světě? Dnes jsou egyptští, alžírští a iráčtí. Jsou jistě hodně židovští, avšak snad neméně palestinští. Tak palestinští, že velký palestinský básník Mahmúd Darvíš napsal v jedné ze svých básní: „Pod kůží našel jsem Kafku, jak spí/ doma v rouše nočních můr, obeznámen s policií v nás.“

Článek Josef K. und seine arabischen Söhne přeložil se svolením autora a redakce z  mezinárodního vydání Neue Zürcher Zeitung č. 127 ze soboty 5. června 2010, str. 24 (papírová verze) Roman Kopřiva. Za transkripci jmen  děkuje překladatel panu Aabderezaqovi  Aarabovi. (Elektronická verze dostupná na: (http://www.nzz.ch/nachrichten/kultur/literatur/josef_k_und_seine_arabischen_soehne_1.5914579.html)

 

Člověk ho četl, nebo se stal islamistou
Botros: První, kdo tuto otázku položil, byl irácký básník Anuár al-Ghasání v roce 1971, v bejrútském časopisu Al-Adeb. Napsal článek s titulkem: „Byl Kafka sionistou?“ Nadhodil jednoduše otázku, aniž by ji zodpověděl. Zároveň byla v této době přeložena všechna důležitá díla Kafkova do arabštiny.
ZEIT ONLINE:  Od určitého okamžiku bylo ale důležité přijít na to, zda Kafka, který žil v Praze raného 20. století, sionistou byl.
Botros: Pro arabské intelektuály bylo důležité vědět, zda Kafka sionistou byl, protože šestidenní válku a porážku, kterou leckterý z Arabů pociťoval jako pokoření, lze odvozovat ze sionismu v Evropě raného 20. století.
ZEIT ONLINE:  Kafka zemřel už v roce 1924. O jeho poměru k židovství a sionismu se kontroverzně diskutuje i v evropském kafkovském bádání. Proč trvají arabští aktéři této debaty na jakémsi buď–anebo?
Botros: Byl pro ně příliš důležitý. Chtěli vědět, kdo byl jejich „posvátnou figurou“. Ztotožnili se s ním. Působilo to obtíže při rozlišování. Přidala se k tomu ještě jiná záležitost. Východoevropská polemika s Kafkou v padesátých a šedesátých letech mu podsouvala dekadentnost a spojovala jeho literaturu s imperialismem a sionismem. Několik arabských autorů převzalo tuto polemiku do svých antisionistických diskursů a Kafku a jeho literaturu zpochybňovali. Následně se do diskuse vmísili mnozí, kteří s literaturou vlastně nemají vůbec co dělat.
ZEIT ONLINE:  Kafka byl zpolitizován.
Botros: Arabská antisionistická propaganda se pokusila klasifikovat všechny jeho texty jako sionistické. Že je prý zapotřebí je chápat jako apel k odchodu do Palestiny a k vyhnání Arabů.
Botros: Kafka je ve vzduchu. Proniká arabský svět dodnes.  Myslím, že sotva existuje arabský intelektuál, který nezná Kafku a nezabýval se jím.
Rozhovor vedla Elisabeth Knoblauchová

Z interview s titulkem „Man las ihn oder wurde Islamist“ zveřejněném na: Zeit online. 5. 5. 2010, 10.54 (dostupné na: http://www.zeit.de/kultur/literatur/2010-05/kafka-arabische-welt?page=2) se svolením autora a redakce přel. Roman Kopřiva. Za transkripci jmen  děkuje překladatel panu Aabderezaqovi  Aarabovi. 

Atef  Botros se narodil a vyrostl v Káhiře. Na Univerzitě Heinricha Heina v Düsseldorfu vystudoval germanistiku (magisterská práce o židovských prvcích u Kafky). Promoval na Lipské univerzitě v oborech srovnávací literární věda, arabistika, kulturní věda s disertací k arabské recepci Kafky. V letech 2001–2004 byl stipendistou Nadace Heinricha Bölla. V ústavu Simona Dubnowa pro židovské dějiny a kulturu pracoval  v roce 2003 až 2004 ve výzkumném týmu Mezinárodní sítě kvality (IQN) na projektu „Jazyk, identita, kolektivita – Jazykově-filosofické transformace židovské existence“. V roce 2007 byl vědeckým pracovníkem  Ústavu Georga Eckerta pro mezinárodní výzkum školních učebnic v Braunschweigu. Od podzimu je vědeckým pracovníkem Centra pro Blízko- a středovýchodní studia na Univerzitě Filipa Velkomyslného v Marburku (Philipps-Universität Marburg). Zaměřuje se na moderní arabskou literaturu a dějiny idejí. Aktuální těžiska výzkumu mj.  „Posvátnost, světskost a násilí v arabském románu“ a „Současná arabská literatura jako médium kolektivní vzpomínky“.
Jeho disertace „Kafka, ein jüdischer Schriftsteller aus arabischer Sicht“ (Kafka, židovský spisovatel z arabské perspektivy) vyšla v roce 2009 v nakladatelství Ludwig Reichert Verlag ve Wiesbadenu.

Český čtenář se seznamoval  s problematikou Kafkova vztahu k sionismu především z některých přeložených knih Maxe Broda, strážce a autoritativního vykladače Kafkova odkazu (Franz Kafka: Životopis, Život plný bojů, Pražský kruh, nepřeloženy zůstaly např. knihy Víra a učení Franze Kafky, Zoufalství a vykoupení v díle Franze Kafky). Brod mj. uvádí, že Kafka chtěl odejít do Izraele a žít tam  jako prostý řemeslník a že jeho smýšlení bylo smýšlením chaluce, průkopníka. Méně znám je tu Brodův klíčový román Kouzelné království lásky (Zauberreich der Liebe, 1928), který těmto a dalším vykladačským pokusům předcházel. (V jiné souvislosti naň upozornila Kunderova knížka esejí Kastrující stín svatého Garty.)  Zajímavá je románová strategie, která má nejspíš za cíl sejmout z exegety podezření, že předmětu svého výkladu imputuje vlastní názory. V Brodově románu rozpoznáváme za maskou „starého Pražana“ Christofa (Rudolfa) Nowého rysy samotného Broda a v jeho příteli Richardu Gartovi, „svět[ci] naší doby“, zase rysy Kafkovy. Nowy, který je vykonavatelem závěti zesnulého přítele, cítí i povinnost postarat se o jeho mladšího bratra Ericha, který odešel do Palestiny a jemuž se tam nevede dobře ani zdravotně, a přivést „lehkomyslného hocha“ zpět do Evropy. Vydává se za Erichem, který se mezitím přejmenoval na Samuela, do osady poblíž Haify. Skeptika Nowého, který za sionistickou ideologií větří nejprve šovinismus a mimo jiné i jazykový boj, jak ho poznal mezi Čechy a Němci (přejmenovávání arabských osad) atd. a novou skutečnost považuje za křečovitě nepřirozenou (krampfhaft forciert), ba pošetile nepřirozenou (närrisch forciert), si postupně podmaňuje nadšení osadníků i samotného Ericha Garty, který přes všechny potíže chce v Palestině zůstat a naplnit budovatelským úsilím odkaz  staršího bratra, jak ho poznal nejen z projeveného přání odejít do Palestiny, ale i z bratrových sešitů s hebrejskými gramatickými cvičeními z pozůstalosti. Starší bratr byl podle mladšího sionistou, i když si tak neříkal: „jeho hebrejský odkaz [nebyl] méně rozsáhlý než jeho odkaz německý“. Nowy se v dalším průběhu děje přesvědčuje, že soužití Arabů a židů je ve skutečnosti bez násilí (i přejmenovávání se týká pouze už dříve opuštěných  osad) a že kibucový socialismus je tou opravdovou, nenásilnou alternativou k brutálnímu socialismu Moskvy: „[…]  Jak krásně se osvědčuje bezhříšnost, vůle Richarda Garty na osadnících zde!  Komunismus, který nic neuloupil, který jen tvoří nové, aniž by ničil, nevinný komunismus – protože na jeho počátku nestojí násilí, nepotřebuje ani v svém dalším rozvoji triky, diktaturu, svazující doktrínu […] Mystická elementární důvěra Richardova se vznáší nad městem ubikací: že i nejhlubší ironie, nebolestnější kritika koneckonců neškodí přirozenému růstu dobra.“ Christof, zanechávaje Ericha na vyvoleném místě, se nakonec vrací z Palestiny  do Evropy, aby se věnoval nejen své kunsthistorické práci, ale také postupnému vydávání Gartovy pozůstalosti a pak „snad ještě ně[čemu] jinému, jda za hvězdou Gartovou, pokud to síly a dobrotivý osud dovolí“.

Překladatel je germanista a spolupracovník Rakouské knihovny MZK v Brně. Překlad vychází u příležitosti 20. výročí Rakouské knihovny v Brně (27. 11. 1990).

Nahoru