Narozeniny, na které jsme zapomněli

Dne 16. srpna 2010 oslavil německý básník a překladatel české poezie, osobní přítel řady českých básníků Reiner Kunze 77. narozeniny.

Dne 16. srpna oslavil Reiner Kunze, žijící v bavorském Obernzell Erlau nedaleko Pasova, své narozeniny a den nato zemřel v boskovické nemocnici jeho básnický a překladatelský kolega Ludvík Kundera. Oba pojilo mnohaleté přátelství. Také oni praktikovali „internacionalismus básníků“ (Reiner Kunze), překládajíce vzájemně svá díla, básnili a tlumočili díla mnoha dalších básnických přátel, dramatiků a prozaiků. Taková tichá vzpoura básníků proti stávajícím poměrům. (Vždyť i bezpartijní dramatik Peter Hacks je nazval soukromě „českou klikou“ – Tschechenklüngel a k překvapení všudypřítomné Stasi, která ho tenkrát nepočítala k zrovna nejpokrokovějším silám, kritizoval, jak dlouho se ještě strana chce dívat na to, že se takovíto autoři pokoušejí v NDR o něco podobného jako Pražské jaro v Československu.)

Reiner Kunze se narodil roku 1933 v krušnohorské Olešnici (Oelsnitz), známé možná ještě z Havířské balady Marie Majerové. Také jeho dědeček i otec byli havíři. Zdálo se, že dělnické dítě, které v šestnácti vstoupilo do komunistické strany, čeká v právě založené Německé demokratické republice (1949) strmá kariéra. Vždyť i otec se stal „zasloužilým horníkem republiky“. Ale na fakultě žurnalistiky Univerzity Karla Marxe v Lipsku, „kovárně socialistických kádrů“ (Kaderschmiede), přezdívané „Rudý klášter“, přišly na mladého asistenta pochybnosti, ke kterým přispěly i maďarské události roku 1956. V roce 1959 („hodina nula“) byl obviněn z kontrarevolučních rejdů a musel před promocí z univerzity odejít. Nemocen,  po rozvodu s ženou, která na univerzitě zůstala a učila marxismus ještě dlouho poté, odchází do výroby. Nebyla to proklamovaná Bitterfeldská cesta socialistického realismu (apel, aby spisovatelé odešli do výroby a psali o ní), ale životní nouze či nutnost, která ho nakonec po gestu solidarity s vyemigrovaným písničkářem Wolfem Biermannem a publikaci prozaické knížky se sarkastickým titulem Báječná léta (Die wunderbaren Jahre)  v západním Německu donutila v roce 1977, aby se svou rodinou NDR opustil.

Vraťme se však k jeho básnické cestě.  Vždyť ta se napájela obrazností české poezie a byla protilékem proti německému sklonu k abstraktnosti a ideologizování. Poté co roku 1959 vysílali v NDR v rozhlase jeho verše, přihlásila se mu z Československa posluchačka Eliška (Elisabeth) Littnerová, jeho Múza a pozdější manželka. Rodačka ze Znojma německého původu mu otevřela svět české poezie. V roce 2002 řekl Reiner Kunze v Berlíně na Červené radnici, když spolu s Ludvíkem Kunderou dostal Cenu umění k česko-německému porozumění, že polovina té ceny patří jeho ženě: Vždyť to byla právě ona, kdo mu pořizoval meziřádkové překlady.

Během asi padesáti let překládal verše, ale i prózu, divadelní hry a pohádky pro děti asi padesáti českých autorů. Čechy se mu staly „studní poetického“ napsal o něm v Literárkách Milan Kundera, když recenzoval překlad jeho sbírky Věnování (1964). I s ním spojoval Kunze internacionalismus básníků a byl jedním z prvních, ne-li vůbec prvním jeho překladatelem do němčiny.

Poezii vděčí manželé Kunzovi i za povolení k sňatku: Když v NDR vyšla Kunzova antologie české lyriky Der Wind mit Namen Jaromír (se stejnojmennou Skácelovou básní Vítr jménem Jaromír, 1961), dosáhli jeho čeští přátelé „v národním zájmu“ u ministra vnitra v Praze osobního dovolení k sňatku (překladatele) s cizincem. I socialistický internacionalismus, pěstovaný mezi „bratrskými národy“, měl totiž svoje meze. (Na druhé straně jistá liberálnost v tom přece jen byla: v NDR šel náklad této knížky z valné části nakonec do stoupy.)
Stasi se od Státní bezpečnosti chtěla v sedmdesátých letech dovědět, kdo stál v pozadí známosti těch dvou a jejich „případného spojení s kontrarevolučními silami v ČSSR“. Reiner Kunze to částečně prozradil přesně o třicet let později sám: jedním z nich byl i Václav Havel, mezitím už československý prezident.

Reiner Kunze se přátelil jako Milan a Ludvík Kunderové s Janem Skácelem. Po desetiletí uváděl  Skácela v Německu. A také s ním praktikoval internacionalismus básníků. Skácel přeložil mj. jeho Jednadvacet variací na téma „Pošta“, ale hlavně Kunze přeložil ze Skácela dva knižní výbory  Fährgeld für Charon (Převozné pro Charona, poprvé 1967) a wundklee (bojínek, 1982). Peteru Handkovi ty překlady připadaly natolik kouzelné, že právě díky nim dostal Skácel roku 1989 v italské Lucce Petrarkovu cenu a Handke přednesl laudatio. Byla to snad jasnozřivá intuice autora, která vytušila cosi z tajemství originálu i jemně cizelovaného zvukového filigránu v převodu takové Skácelovy básně, jako je Kde máme doma sůl?  V každém případě se od tohoto „ideálního čtenáře“ dostalo oběma básníkům jisté pozdní satisfakce, poté co se je StB v době normalizace snažila rozeštvat poukazem na nedostatečnou kvalitu Kunzových překladů. (Věc nikterak ojedinělá: cosi obdobného se přihodilo i Sylvii Richterové, Skácelově překladatelce do italštiny.)

Za překlad Skácelova Modrého ptáka, diskutovaného doma jako příklad poplatnosti dobové ohlasové poetice „lidovosti“ v 50. letech, dostal  Kunze na Technické univerzitě v Drážďanech – už po přítelově smrti – čestný doktorát. Zdá se, že kongeniální překladatel tady Skácela dokonce předstihl, a jeho přetlumočení bylo v Německu vnímáno jako básnické vyjádření odporu vůči totalitární nesvobodě. Konečně i Kunzův Vogel Schmerz z jeho vlastní lyriky, který se někdy tenkrát potkal se Skácelovým Modrým ptákem, měl překonat definitivní rozdělení země berlínskou zdí: 

DER VOGEL SCHMERZ

Nun bin ich dreißig jahre alt
Und kenne Deutschland nicht:
Die grenzaxt fällt in Deutschland wald
O land, das auseinanderbricht
im menschen

Und alle brücken treiben pfeilerlos

Gedicht, steig auf, flieg himmelwärts!
Steig auf, gedicht, und sei
Der vogel Schmerz

(widmungen)

 

PTÁK ŽAL1)

Už je mi třicet, ale
dosud jsem nepoznal svou zem:
Hraniční lesy napříč Německem
se kácejí. Ó země, jež se lámeš stále
v člověku …

A všechny mosty odnáší si proud.

Leť, básni, k nebesům a dál!
Leť básni, a buď ptákem,
jenž jmenuje se Žal.

(Věnování, 1964, překl. Ludvíka Kundery)

Ve stínu známějších Kunzových převodů Skácela by neměla zůstat pionýrská expedice do země zvané Holanésie. Z ní vytěžil kromě jednotlivých lyrických opusů především jediný a jedinečný převod Holanovy Noci s Hamletem, kterou německý bohemista Urs Heftrich zahrnul do velkoryse pojatých Holanových německých sebraných spisů (Gesammelte Werke,  svazek z roku 2003). Němcům přiblížil Kunze však i básníka natolik intimního, jakým byl Vít Obrtel, jehož jakoby nesměle smělou metaforiku objevil, namátkou dále Karla Tomana, Ludvíka Kunderu, Oldřicha Mikuláška, Ivana Blatného, Jana Zahradníčka, Miroslava Holuba, Ivana Diviše, ale i Josefa Hrubého, mladší Lenku Chytilovou, Milenu Fucimanovou, Petra Hrušku a spoustu dalších. Leckteří z nich našli cestu do autorského výboru překladů Wo wir zu Hause das Salz haben (2003).

Je velmi nespravedlivé, pokud tu musíme pominout Kunzovu tvorbu pro děti, jeho dílo prozaické, esejistické a polemické (proti nivelizující německé pravopisné reformě, jež ochuzuje  vyjadřovací schopnosti jazyka). Ještě nespravedlivější ovšem je, že zapomínáme na Kunzovu občanskou angažovanost, jež se nás dodnes dotýká. Na protest proti okupaci Československa odevzdal, byť už jen formálně členem SED, stranickou knížku a riskoval tím nejen svou pracovní existenci, ale i bezpečí své ženy a adoptivní dcery Marcely. Nakonec musel ze země stejně odejít. Ale neměl pravdu Wolf Biermann, když zpíval chraplavým hlasem k dýchavičnému harmoniu v Písni pro Reinera Kunze (Kunze-Lied): „Ach du / das ist dumm, / wer sich nicht in Gefahr begibt, / der kommt drin um.“ Což to není česká lekce? „Ach ty, / to je pitomé: / kdo nevydá se v nebezpečí, / ten v něm zahyne.“

Chceme-li poznat Reinera Kunze jako lyrika na vlastní pěst, můžeme sáhnout po souhrnu gedichte (S. Fischer, 2001), doplněném o sbírku lindennacht (Lipová noc, S. Fischer, 2007).  V Tišnově vyšel jeho autorský dvojjazyčný výbor Jako věci z hlíny/ wie die dinge aus ton (Sursum, 1998), kde potkáme jeho překladatele do češtiny: Milana a Ludvíka Kunderu, Jana Skácela, ale i Milenu Fucimanovou. Z originálu slyšíme nepřeslechnutelný hlas poválečné německé lyriky, který nejenže svými sbírkami jako citlivé cesty (sensible wege) a pokojová hlasitost (zimmerlautstärke) nemlčel v době potlačení Pražského jara, nýbrž vyslovil lyrická díla trvalé platnosti. Kromě básně už citované a tragického titulního čísla, básnické odpovědi Janu Skácelovi a celému věku lidí zakázaných zaživa, tu dále najdeme bringer beethovens/Přinašeče Beethovena dedikované svého času Ludvíkovi Kunderovi a jím přeložené, báseň-modlitbu zuflucht noch hinter der zuflucht/ Útočiště ještě za útočištěm  dedikovanou staršímu osamělému básnickému druhovi Peteru Huchelovi, rovněž vyemigrovanému z NDR (český čtenář ho mohl poznat ze dvou knižních souborů Ludvíka Kundery), milostnou miniaturu auf dich im blauen mantel/ Na tebe v modrém plášti nebo báseň na způsob haiku einladung zu einer tasse jasmintee/ Pozvání na šálek jasmínového čaje. Jsou to básně-rozhovory navzdory hranicím, navzdory prostoru a času, a přece pevně zakotvené v nich.  Je to návrat do otcovské štoly s „fermátami mlčení“:

DER VATER, SEHR GEALTERT

Immer schon hättest du nach seinem schweigen
eine linie ziehen können – eine
gerade

Nun aber reichst du nicht hin, wohin
sein schweigen reicht

OTEC, VELMI STÁR2)

Odnepaměti mohl bys
po jeho mlčení
vést linii –
přímku

Jen nedosáhneš tam,
kam sahá
jeho mlčení

Nad nimi i dalšími zde nejmenovanými mohli bychom opakovat Hölderlinovo: Was bleibet aber, stiften die Dichter. Prozaicky řečeno: Co trvalého jest, básníci staví.

 

1) Ze sbírky Reiner Kunze: die gedichte. S. Fischer, Frankfurt a.M. 2001, str. 43,
český překlad Ludvík Kundera v knize Věnování. Severočeské krajské nakladatelství, Liberec 1964, str. 50
2) Ze sbírky Reiner Kunze: die gedichte.  S. Fischer, Frankfurt a.M. 2001, str.209, přel. Roman Kopřiva

Autor je germanista, napsal disertaci o Janu Skácelovi a Reineru Kunzovi. V roce 2002 byl laudátorem Reinera Kunze u příležitosti udělení Ceny umění k česko-německému porozumění (Kunze ji dostal spolu s Ludvíkem Kunderou, jehož laudátorem byl Eduard Schreiber; ten promluvil také nad rakví Ludvíka Kundery).

 

 

Nahoru