Když se bouří studenti...
... může to způsobit i státní převrat. Studentské bouře nebyly nikdy jen nevinný rámus – „ať se mládí vydovádí“ – vždy byly důsledkem čehosi dlouho přidušovaného, co najednou nabralo dech z vlastních vnitřních zdrojů, vyrazilo navenek a strhlo s sebou další dřímající energii. Příklady by se nalezly už ve středověku, z nám bližších dob stačí vzpomenout na revoluční vlnu let 1848/49 a z doby zcela nedávné to, co se dělo před čtyřiceti a před dvaceti lety. Skoro by se chtělo skutečně věřit na fatalitu koncových osmiček a devítek. Už třetí týden je obsazena studenty vídeňská univerzita a k protestům se přidali i ve Štýrském Hradci, Innsbrucku a na dalších vysokých školách. Nedávno zažilo Rakousko stávky učitelů, kterým měl být (za stejných finančních podmínek) zvýšen povinný pracovní úvazek o jednu hodinu týdně. Návrh ministryně školství Claudie Schmiedtové tvrdě narazil především na odboráře, ministryně dlouho odolávala, nezalekla se stávek, a nakonec došlo k typickému obojakému řešení, že se nakonec nic nezměnilo a „počká se až po volbách“. Nejnovější studentské bouře vyvolal nesouhlas s celým školským systémem a svým způsobem na učitelské stávky (z nichž měli radost především školáci) navazuje. V Rakousku byly letošního roku odstraněny poplatky za studium, zrušeny přijímací pohovory a uvolněna kapacita pro kohokoli odkudkoli, pro každého, kdo studovat chce. Nejdemokratičtější řešení, jaké si lze představit. Stalo se ovšem to, co se stát muselo. Podobné lidumilné kroky lze provádět pouze tehdy, pokud jim odpovídají další podmínky. Důsledkem zrušení kvót a otevření hranic pro studenty z cizích zemí byl na rakouských univerzitách imatrikulován především závratný počet studentů z Německa, kteří se tak vyhnuli limitujícím podmínkám německých univerzit – stručně řečeno přišli sem ti, kdo se ve vlastní zemi na studium nedostali. Rakouští studenti se okamžitě začali projevovat „vlastenecky“ a odmítali „poněmčení“ svých univerzit, což byl xenofobně laděný argument; ve skutečnosti šlo o přeplněné posluchárny, nemožnost dostat se do vybraných seminářů apod. Ke studiu se ovšem zapsaly také stovky mladých lidí z vlastní země, kteří vlastně o studium ani moc nestojí, ale řeší tím momentální nouzi o pracovní místa. Aby se nějak protloukli, zatím studují, je to přece zadarmo. A studium zadarmo je další bolavá stránka – současně se zrušením poplatků by samozřejmě musel stát školy více dotovat, a to se nestalo. Navíc v době, kdy už to na univerzitách řadu dní vřelo, byl publikován návrh na vyslání ministra pro vědu a bádání Johannese Hahna do Bruselu a to jen přililo olej do ohně; jeho předpokládaný odchod na post komisaře EU byl označen za zbabělou dezerci. Posměškům na jeho adresu pomohlo samo jeho jméno – Hahn je německy kohout. Velká aula vídeňské univerzity se stala studentským ležením, hovoří se o milionových škodách na majetku, občas studenti vyrazí s transparenty, bubny a hlásnými troubami do ulic, a celé se to mění v podivný happening. Řešení je v nedohlednu také proto, že studenti vlastně sami nevědí, co chtějí. Jedni volají po znovuzavedení studijních poplatků, jež by školám přece jen poněkud finančně pomohly, pokud tedy stát skutečně víc peněz univerzitám neposkytne. Poskytne-li je, vezme je vědě a kultuře, což je řešení z bláta do louže – kde ostatně ministr Hahn tak rychle vyčaroval slíbených 34 milionů euro? Jiní zatvrzele opakují, že právo studovat má každý a poplatky jsou asociální. Pravdu sice mají ti, kdo poukazují na skutečnost, že většinu přednášek odbývají asistenti a lektoři a docenti a profesoři nejsou v posluchárnách téměř vidět, další ovšem obhajují nutnost generační výměny. Součástí protestů je také nesouhlas s tzv. boloňským procesem, v jehož důsledku se má do roku 2010 transformovat evropské vysoké školství na dvoustupňový systém podle amerického vzoru – jedni jsou pro, jiní striktně proti, a jejich argument má logiku historické priority: v Evropě existovaly vysoké školy dávno před vznikem Spojených států, šestisemestroví bakaláři znamenají nivelizaci vysokoškolského studia. Ti, kdo drží velkou posluchárnu – Audimax (proměněnou ve stávkové centrum, noclehárnu a vývařovnu) si už vysloužili přezdívku „audima[r]xisté“, a ti, kdo chtějí obnovení přednášek a celou protestní akci považují za humbuk, jsou považováni za stávkokaze. Jako ukázka několik citací z rakouských novin posledních dní: „Venku prší a uvnitř je cítit cigaretový kouř a cibule. Na zdi velké auly visí plakáty s hesly jako ‚Kohout [Hahn] je králem na svém smetišti‘ a ‚Kouření zakázáno‘, na zemi pod tím leží nedopalky. Káva se pije z kelímků, pivo z plechovek. Před aulou se potácí opilec a dva jiní muži se drží kolem pasu. Nájemce bufetu (Libanonec) si pochvaluje: ‚Přes den kšefty nejdou, o to lepší je to večer‘, proto otevírá až ve čtyři a zavírací hodinu prodloužil do půlnoci. Před univerzitou hlídá nepřetržitě deset policistů, ‚aby nám to tu ještě opravdu neshořelo,‘ říkají. Už několikrát museli zasáhnout, ‚protože chytly nástěnky a kytky‘. Pro studentský protest však mají pochopení: ‚Vzdělání je naše budoucnost.‘ Po jedenácté hodině večer se aula naplní. Základy demokracie jsou náročné. Z improvizované kuchyně naproti aule duní techno, v kotlíku bublá kuskus a ‚eintopf‘, vaří se 24 hodin denně, každou hodinu se vydá 50 kg jídla, které je zadarmo. S prázdným žaludkem se totiž špatně demonstruje. Kolem jedné hodiny v noci v posluchárně duní kapela, dav trsá, v bufetu se rozdává pivo. Fronty před toaletami, které jsou pestře pomalovány, ale kupodivu stále ještě čisté. ‚Stejně je lepší přinést si vlastní toaleťák,‘ říká jeden student. ‚Party skončila, ale byla cool,‘ hlásí jiný. Někteří přijdou teprve teď, přímo z diskoték, a pokračují tady. Jedenadvacetiletý Patrick je tu poprvé a určitě také naposled. ‚Jsem jen zvědavý, protože tomu nerozumím. Studuju tady a kromě toho 40 hodin týdně pracuju. Proč někdo hořekuje kvůli pár stovkám eur poplatků?‘ V půl čtvrté ráno vyhrává v aule dýdžej na přání, pořádková četa uklízí chodby. Dvaadvacetiletý David je tu od začátku, ‚protože tomu věřím,‘ říká, a něžně hladí ruku děvčete stojícího vedle něj. ‚Přítelkyně?‘ ptám se. ‚Ještě ne, ale třeba dneska v noci...‘ Ve tři čtvrtě na šest je posluchárna, která slouží k přenocování i bezdomovcům, zavřena zevnitř. Jeden z nich, který už žije na ulici dvacet let, si tedy ustele na okenním parapetu toalety ve druhém poschodí. ‚Tady ještě zbylo místečko,‘ zve mě.“ (Niki Nussbaumer, Kurier, 8. 11. 2009, kráceno). Jeden z hlasů z druhé strany „barikády“: Manažer vysoké odborné školy v Innsbrucku má pro nespokojenost studentů pochopení, „problém je však spíše problémem politického řádu, je to problém strukturální“. Vyslovuje se pro znovuzavedení poplatků, přitom je ale proti kvótám na přijímání studentů, a zejména na přijímání studentů ze zahraničí. „Studující ze zahraničí považuji za obohacení. Studijní poplatky a volný přístup ke studiu – v tom není rozpor, naopak, musí však tomu být přizpůsoben sociální a stipendijní systém, poplatky by měly být vyšší, řekněme odhadem 5000 eur za semestr, a těm, kdo si poplatek nemohou dovolit, musí být uhrazen státem. Vyšší studijní poplatky by byly dokonce sociálnější než nízké nebo vůbec žádné. Nehovoří se také o tom, že by mělo být co do výše nákladů odlišeno bakalářské studium od magisterského, o těch, kdo absolvují za stejných podmínek více magisterských programů, o věkové hranici.“ (Die Presse, 9. 11. 2009) Blokádu vídeňské univerzity kritizuje Rakouský kartelový svaz (ÖCV), největší (katolicky orientovaná) akademická organizace Rakouska, sdružující přes 12 000 členů, mezi nimi asi 2500 studentů. ÖCV hovoří o „třech pilířích“ financování vzdělání – dotaci státu, studentských poplatcích a příspěvcích z hospodářské sféry (nepřipomíná to trochu „pilíře“ financování kultury našeho radního Richtera?). Předseda ÖCV je přesvědčen, že „nejde o žádné masové studentské hnutí, nýbrž o protest některých levicových uskupení.“ Ovšem ani Svaz sociálně demokratických akademiků (BSA) s asi deseti tisíci členy není se studentským hnutím zcela srozuměn, nicméně je zdrženlivý. Většina však čeká, že to brzy přestane studenty bavit a všechno byla – zase jednou – jen bouře ve sklenici vody.
