Výstava k poctě svatého Václava a jedno postesknutí

Dvě mimořádné výstavy, které by mohly symbolizovat znovunalezené mosty mezi sousedními státy, kazí pachuť hořkosti po telčské části jedné z nich.

Ve středu 25. listopadu byla v Slavnostním sále Rakouské národní knihovny otevřena výstava s názvem Svatý Václav z Čech, světec a panovník. Nebyla to jen tak nějaká vernisáž, a to nejen kvůli účasti dobrých pěti set prvních zájemců o její shlédnutí, nýbrž pro vystavované objekty samotné. Jsou jimi dva historické kodexy, oba vznikly v 16. století. Jeden z nich je dílem pražského dvorního malíře Matěje Hutského a byl vytvořen pro arcivévodu Ferdinanda Tyrolského, dnes je v majetku rukopisného oddělení Rakouské národní knihovny. Druhý kodex vznikl přibližně ve stejné době na půdě jižního Německa nebo Rakouska a byl před nedávnem, roku 2005, získán od soukromého sběratele ve Spojených státech, od nějž jej odkoupila pojišťovací společnost UNIQUA, která také výstavu financovala. Dvě iluminované knihy prozrazují stejnou předlohu – fresky svatováclavské kaple na Pražském hradě. Svým vznikem symbolizují společný historický prostor, v němž se události prolínaly a vzájemně ovlivňovaly. Na zahájení vernisáže zazněl svatováclavský chorál v provedení mladých hudebníků, hosty přivítali ředitelka Rakouské národní knihovny Johanna Rachingerová, generální ředitel společnosti UNIQUA Konstantin Klien a kurátor výstavy, vedoucí rukopisného oddělení Národní knihovny Andreas Fingernagel. Přítomni byli velvyslanec České republiky v Rakousku Jan Kukal i rakouská velvyslankyně v České republice Margit Klestil-Löfflerová. Hlavní slovo úvodní části patřilo Karlu Schwarzenbergovi. Bylo to téměř čtyřicet minut brilantní řeči spatra s historickými souvislostmi i protiklady, s přesně odváženou špetkou humoru i s připomínkou zneužití svatováclavského kultu za nacismu a jeho potlačení diktaturou, která následovala. A s hrdým zdůrazněním toho, jaký význam přes všechny převraty svatováclavská tradice znamenala. Včetně skutečnosti jejího prorůstání do historie, patrné z toho, jak například v ikonografii po 14. století přebírala zpodobení sv. Václava zřetelně rysy Karla IV., či z faktu, že patron Rakouska svatý Leopold je de facto odvozeninou dvou historicky starších svatých – našeho svatého Václava a uherského svatého Štěpána. Pomyslnou pásku u vchodu do Slavnostního sálu přestřihl osobně rakouský spolkový prezident Heinz Fischer. V březnu poputuje výstava do Prahy do Národního muzea, lze si na ni tedy počkat, ale na druhou stranu – návštěva Prunksaalu Rakouské národní knihovny stojí také za to.

A postesknutí
Souvislosti a protiklady. Mezi sousedy byly a budou vždycky, vyskytují se v domě, v ulici, v sousedních vsích, aby se nevyskytovaly mezi sousedními národy! Oběma pólům soužití byla věnována Dolnorakouská výstava s názvem Rozděleni, odloučeni, spojení, konaná od 18. dubna do 1. listopadu 2009 v dolnorakouských městech Horn a Raabs a v jihomoravské Telči. Výstava se připravovala dlouho a měla ukázat společnou historii i okamžiky, které obě země a národy rozdělovaly, aby k sobě po létech znovu nacházely cestu. Expozice v Hornu a Raabsu cíl beze zbytku naplnila. Citlivě, objektivně a zároveň kriticky se dotkla všech momentů, které naši společnou i oddělenou historii poznamenaly, nevyhýbala se politicky ožehavým chvílím ani bolestným připomínkám, ale celkové vyznění svítilo nadějí do budoucna. Dokud nepřišla na řadu Telč. Telč je krásné město, ale náměstí s loubím hořkost zklamání nezažene. Je potvrzeno nejen osobním zážitkem, ale také vyjádřením stejných pocitů řadou přátel, kteří všechny části výstavy navštívili. Nejen že zde byla výstava nešťastným způsobem rozstrkána do několika objektů, k nimž nebylo vinou nedomyšleného značení a neumělých odpovědí v informačním centru snadné nalézt cestu, nejen že expozice sama zdaleka nepostihla, co postihnout měla a mohla a víceméně se omezila na nic neříkající plytké doprovodné texty, nejen že doprovodná hudba neměla vůbec nic společného s tím, čím návštěvník procházel – ale především ledabylé, lhostejné, znuděné, dokonce arogantní průvodcovské služby zanechaly v mnohých návštěvnících palčivou, nepříjemnou vzpomínku a vědomí, že to hledání cesty k sobě bude ještě hodně dlouho trvat. Nemožnost zakoupení vstupenky v eurech možná dokáží finančníci zdůvodnit, Rakušanovi, který přijede na půl dne do Čech, však stejně nevysvětlí, proč v obchodním domě eurem zaplatit může a na mezinárodní výstavě musí kvůli pár korunám hledat směnárnu. Možná že by nakonec i pochopil, vyslechne-li však v informačním centru povýšené: „Tady jsme v Čechách, tady se platí korunou,“ pěkný dojem si rozhodně neodveze. A sedne-li si na roh náměstí s úmyslem objednat si kávu a promluví-li německy, může se rozloučit s tím, že si ho někdo všimne. Odolala jsem pokušení promluvit česky, abych si to vyzkoušela – a skutečně, po dvaceti minutách jsme zkrátka odkráčeli bez kávy. Ano – v mnohých lidech jsou ještě zakořeněny atavismy, které mají původ kdesi v předpojatém vyprávění některých rádobypamětníků z předchozí generace a ve špatných učebnicích. Jenže takhle k té Evropě opravdu ještě dlouho patřit nebudeme. Telčská část výstavy byla jednou velkou, ale naprosto promarněnou šancí.

Nahoru