Galerie Osiková loď oslavila příchod jara
Nová galerie v prostorách venkovského kostela je dokladem nehasnoucího života ducha v jeho nejrůznějších proměnách.
Prvního máje byla v obci Běleč nedaleko Kladna slavnostně otevřena Galerie Osiková loď. Provozuje ji Sdružení Osiková loď, jejíž členové jsou obyvatelé obce. Sdružení si klade za cíl pořádat prodejní výstavy a benefiční akce s hudbou, poezií a aktivitami s dětmi. Výtěžky z galerijního provozu a z benefičních akcí jdou na opravu místního kostela svatého Mikuláše a úpravu pozemku bývalého hřbitova uprostřed vesnice připomínající posvátný okrsek.
Pod kostelem a hřbitovem jsou rozsáhlé nepřístupné katakomby a s hlavní lodí kostela sousedí původní vysoká dřevěná zvonice. Původně gotický kostel, postavený v první polovině 14.století, podléhal královskému hradu Křivoklátu a tudíž jeho patrony byli čeští králové 1354–1432. Na počátku 20. století byl kostel moderně zrekonstruován a přestavěn. Podle návrhu architekta E. Sochora byla přistavěna nová loď a sakristie. Přímo o přestavbě bělečského kostela sv.Mikuláše píše podle vzpomínek své maminky v knize Čtyři prameny autor vesnických románů, bělečský rodák Bedřich Svatoš (1908–1991, Francie): „Teď tam trčí k mrakům lešení, jen kněžiště stojí jak bývalo. Ale i ono se zdá jako cizí. To tím, že i nad ním sňali střechu a teď hledí do hřbitova a na ves jaksi nahrbeně, menší. Jak bourali zdi starého chrámu a v kněžišti otloukali omítku, oprýskala v malých i větších kusech, a v těch olysalých místech se objevily barevné skvrny. Tu vyhlížela za bílou omítkou jako za ztuhlou záclonou půlka podlouhlé tváře s dlouhými vlasy jako rudkou namalovaná, jinde štíhlá ruka, dvě sepjaté k modlitbě, nohy v barevných punčochách celé, kam až je bylo vidět. Punčocha byla i botou, jakoby se ten namalovaný člověk zachytil patami na schodě. Ty nohy a nohavice byly mládeži nejdivnější. Mladí se sem totiž v neděli vypravili, když se vraceli z farní vsi z ranní mše. Byli tu na podívané, jen tu jednu neděli. Příští už nebylo po obrazech stopy. Všude se zedníci dostali poctivě až na kámen a cihlu.“
V sedmdesátých letech minulého století se pod krovy našel tento lístek: „Národy nehasnou, dokud jazyk žije. 31.8.1903“ Podepsáni jsou klempíři z Hořic, Rakovníka, Zákolan a firma Messany z Kladna.
Kostel byl několikrát vykraden právě při různých rekonstrukcích a opravách. Nikdy nebyl nalezen například obraz svatého Mikuláše od Petra Brandla, který kdysi tvořil podstatnou součást hlavního oltáře a pocházel z doby kolem roku 1700. Původní starý obecní hřbitov ležící u kostela sloužil až do roku 1927. Dne 10. dubna byla některými občany podána okresní politické správě v Rakovníku stížnost na pohřbívání uprostřed obce. Ze zdravotních důvodů byl 20. května vydán zákaz dalšího pohřbívání a nařízena stavba hřbitova nového mimo obec. Nyní patří ke kostelu pozemek s několika starými pozoruhodnými náhrobky, například sousoší dvou spících dětí.
Prvního května byla otevřena výstava obrazů malířek Anny Irmanovové, Evy Leškové, fotografií Silvie Giachello a Lindy Scholz a plastik Petera Balhara. Jeden z obrazů tvoří oltářní výzdobu, instalace pracuje s měnícím se světlem interiéru. V zadní části lodi je původní dřevěný kůr s točitým schodištěm a barokními varhanami, které také čekají na opravu. Varhaník sedící u varhan má v úrovni očí dřevěné vyřezané okénko, jímž vidí oltář a světlo dopadající z gotického okna nad oltářem. Důmyslně zkonstruovaná stavba s poničeným interiérem je klasickým příkladem znovu se rodících zapomenutých pokladů české historie. Literární večery, výstavy a hudba jsou návratem umění a duchovnosti do těchto prostor. Oprýskané zdi jsou prosáklé příběhem kostela, jejich postupná oprava je jeho pokračováním.
