Novoroční
Vystoupal jsem před polednem do lesa pod vrchol Javořice. Všudypřítomné vlhko, vlídný větřík a mezi mraky probleskující slunce odkazovaly spíš na pokročilé jaro než na vrcholící zimu v osmi stech metrech nad mořem.
| Dnes je: 11-03-2010 01:47:07 |
Vystoupal jsem před polednem do lesa pod vrchol Javořice. Všudypřítomné vlhko, vlídný větřík a mezi mraky probleskující slunce odkazovaly spíš na pokročilé jaro než na vrcholící zimu v osmi stech metrech nad mořem.
Už jsme se do ticha a klidu hor těšili. Stačilo několik dní v únavném horku a dusnu indických měst, přeplněných lidmi i zvířaty všeho druhu, jež se motají uprostřed hlavních silnic nevšímajíce si agrese řidičů náklaďáků předjíždějících všechny ostatní dopravní prostředky, aniž by používali blinkr nebo zpětné zrcátko (hlavně hlasitě troubit, aby všichni věděli, že jede někdo větší a silnější).
"Udělej mně silný kafe. Ale pořádný!" řekl barmance. Vodnaté oči, zarudlé jako po dvou probděných nocích zamžouraly směrem ke mně. "Mám to zakázané kvůli srdci. Jenže to kafe teď potřebuju. A taky cukr. Hodně cukru."
A hlavně se tam neztrať a v pořádku se vrať! Jenže v poslední době, když už takhle někam jedu, říkám si, že bych se tam měl tak trochu ztratit, ztratit něco ze své podoby, vrátit se jiný. Protože potom to uteče, člověk náhle sedí v Brně u piva a tlačenky a očima dovnitř obrácenýma šťourá, jestli se vůbec něco stalo.