| Dnes je: 04-09-2010 08:13:01 |
V Geghamských horách nad jezerem Sevan zdvořile křičím přes údolí, když odmítám pastýřovu pohostinnost. Už to známe; pastýř podá tuhou rýhovatou dlaň a zeptá se, odkud jsme. Zeptá se rusky nebo arménsky. Když arménsky, jen se usmíváme, a on vybrebentí několik názvů zemí, dokud se nechytneme. Aha! Pokud se mu v naší odpovědi, v tom krátkém šišlavém zasyknutí, podaří rozlišit hlásky, vede si domů Čechy. V druhém případě Čečence. A kupodivu je to jedno.
Koncert dopadl dobře. Energie hudby se přenesla na posluchače a někteří z nich zatoužili v jejích vibracích pokračovat v salónu za městem. „Pojď s námi! Je to tam skvělé!“ – Šel jsem, ta chuť se vydovádět byla nakažlivá.
Do Mnichova jsem přijela o půl šesté ráno. Po devíti hodinách cesty mi slušný recepční bez brv, kterými by mohl hnout, oznámil, že ubytovat mě mohou až ve tři odpoledne. Do té doby prý můžu obdivovat krásy velkoměsta. Ne, nejsem z cukru, ale v té chvíli jsem měla pocit, že karamelizuju.
Nesentimentální letní ohlédnutí za jedním městem očima rodačky. Poněkud odlišné od propagačních textů o našem „klenotu“ mezi lázněmi.
Když jsem šel nedávno do samoobsluhy koupit sóju na guláš a – jak mám ve zvyku – zběžně prolétl titulky novin, zjistil jsem, že vláda se (prý pod dojmem z pohřbu spolubojovníka bratrů Mašínů Milana Paumera) chystá prosadit zákon, který by účastníky odboje proti komunismu postavil na roveň odbojářů proti fašismu.
Esej finského ekologického radikála Penttiho Linkoly vyšla časopisecky roku 1999. Její vznik podnítily protesty proti stavbě dálnic. Linkolův extremismus je reakcí na hluchotu většinové společnosti, která může s více než desetiletým odstupem stále vnímat tento text (jakož i fakta) i vlastní směřování.
Na Zelený čtvrtek se v Brně točilo zelené pivo. Žena za pultem se zadívala skrze výlohu na ulici: „A hele je!“ - „Co tam vidíš?“ zeptala se kolegyně. „Křesťani, jdou do kostela.“ Na protějším chodníku kráčelo několik starších, svátečně oblečených lidí směrem ke královopolskému kostelu.
Esej nad českým překladem knihy
Na konci roku 2009 vydalo nakladatelství Academia český překlad knihy Židovský stát od vídeňského židovského novináře a jednoho ze zakladatelů sionismu Theodora Herzla (1860-1904). Kniha byla vydaná poprvé v německém jazyce v roce 1896 a do češtiny se na překlad čekalo více než sto let. Než psát primárně o světovém významu této knihy, nevypovídá uvedené „opožděné“ české vydání více o nás samých, žijících v srdci střední Evropy?
Před třemi lety jsme vyměnili život v centru města za malý domek s výhledem na řeku a les. S naivním přesvědčením, že vrosteme do životaběhu malé obce, a se zkušenostmi z našich rodných míst. S představou, že to bude jiné, že tady se všichni znají a mají k sobě blízko.
Vystoupal jsem před polednem do lesa pod vrchol Javořice. Všudypřítomné vlhko, vlídný větřík a mezi mraky probleskující slunce odkazovaly spíš na pokročilé jaro než na vrcholící zimu v osmi stech metrech nad mořem.
Už jsme se do ticha a klidu hor těšili. Stačilo několik dní v únavném horku a dusnu indických měst, přeplněných lidmi i zvířaty všeho druhu, jež se motají uprostřed hlavních silnic nevšímajíce si agrese řidičů náklaďáků předjíždějících všechny ostatní dopravní prostředky, aniž by používali blinkr nebo zpětné zrcátko (hlavně hlasitě troubit, aby všichni věděli, že jede někdo větší a silnější).
"Udělej mně silný kafe. Ale pořádný!" řekl barmance. Vodnaté oči, zarudlé jako po dvou probděných nocích zamžouraly směrem ke mně. "Mám to zakázané kvůli srdci. Jenže to kafe teď potřebuju. A taky cukr. Hodně cukru."
A hlavně se tam neztrať a v pořádku se vrať! Jenže v poslední době, když už takhle někam jedu, říkám si, že bych se tam měl tak trochu ztratit, ztratit něco ze své podoby, vrátit se jiný. Protože potom to uteče, člověk náhle sedí v Brně u piva a tlačenky a očima dovnitř obrácenýma šťourá, jestli se vůbec něco stalo.